Je zřejmé, že prosazování neoliberalismu a vrůstajícího počtu práv různých skupin, svobody téměř bezbřehé, pokles hodnotné kultury, vzdělání a morálky odklánějící se jak od základních křesťanských principů, tak od osvícenského humanismu, značně podemlelo nejen soudržnost společnosti tradičně sdílející řadu důležitých dimenzí, ale i soudržnost rodiny a národa. Starobylé, „co by tomu lidé řekli“ bylo nahrazeno lhostejností k morálním pocitům druhých, zvláště v soukromé sféře lidských vztahů. Ne, že by nebylo mnoho cenného, co stále sdílíme, ale většina lidí si to již neuvědomuje, neboť politická atmosféra vědomě napomáhá atomizaci společnosti, rozkladu vztahů, pěstování zbytečných potřeb, zájmů. Symbolicky je liberální vývoj po roce 1980 ve střední Evropě možné vyjádřit principem Margaret Thatcherové z poloviny 80. let, že žádná společnost neexistuje, jen jednotlivec, rodina a stát. Ale ani to již není úplně pravda.

Genderové teorie lžou

I rodina a stát berou rychle za své. Polovina manželství se rozvádí, další část lidí žije nesezdaná, mládež je různě povzbuzovaná k soustředění na pudové záležitosti bez vědomí emocionálního zodpovědného kontextu. Výsledek je rozčarování a stud, pokud ho jsou vůbec schopni. V podstatě jde o planou drahou zábavu blokující proces duševního a emocionálního dospívání a relevantních schopností, které by měly být rozvíjeny u obou pohlaví od dětství, výchovou, školou, četbou, kulturou, vštěpováním morálních principů. Ne, že by byl výsledek garantovaný, ale je daleko větší naděje. Vzhledem k tomu, že jsou rozdíly v mentalitě i potřebách žen a mužů značné, je třeba naučit se je respektovat a zároveň úspěšně spolupracovat, je potřeba hodně znalostí, zodpovědnosti, pochopení, schopnost kompromisů. Ženy a muži nejsou stejní, jak se nám naopak snaží nalhávat genderové teorie. Mají však potenciál se různě doplňovat, přizpůsobovat, dělat kompromisy, což je v zájmu jak dětí, tak dospělých a fungující společnosti, na níž jsou jednotlivci značně závislí. Děti pro zdravý vývoj potřebují oba rodiče, po mnoho let potřebují dobrý příklad, určité jistoty a hodnoty by měly být jejich právem. Výchova s převahou důrazu na individualismus nerozvíjí potřebné základy ani k morálce, ani ke schopnosti vytvářet funkční zodpovědné vztahy k druhým i ke společnosti.

Kompenzujte přítěž věnem

Povědomí o všech těchto „moderních“ problémech existuje po více než století. První snahy o jejich řešení byly spojeny s osvícenstvím, s velkou francouzskou revolucí a těžce dobývanými svobodami. Brzy bylo jasné, že samotná svoboda na řešení nestačí, že musí být spojena s přijetím určitých humanitních principů, zákonů, výchovy, vzděláním. To se dlouhodobě ukázalo jako složitý problém, který stále není dořešen. Postupné dosažení formálního uznání ženy jako rovnocenné bytosti s právem na rovnoprávnost byl sice velký krok k pokroku, ale ke stabilitě partnerských a rodinných vztahů to přispělo jen málo, a to i vinou vlivu liberalistického individualismu, freudovského důrazu na pudovou stránku lidského života, podceňujících mravní, duševní a emocionální dimenzi života a lidských vztahů od konce 19. století. Vzhledem ke konservatismu s absencí respektu pro svobodu a pozitivní potenciál jednotlivců byl liberalismus od 19. století postupně v Evropě velmi atraktivní, včetně habsburské říše. S větší svobodou se pomalu začalo rozvíjet širší emancipační hnutí zaměřené hlavně na kulturní rozvoj včetně vzdělání pro dívky. Od 80. let 19. století se emancipační úsilí žen rozšířilo na zlepšení práv ve společnosti, v rodině, manželství. Podle rakouského zákona byla tradičně i vdaná žena stále podřízena manželovi, v manželství byla pokládána za přítěž, kterou měla kompenzovat věnem (na které většina rodin pro své dcery neměla). Nemajetné dívky končily jako špatně placené služky nebo dělnice. Když už později dosáhly lepšího vzdělání a zaměstnání (učitelky, úřednice), bylo to za daleko menší plat než muži a nesměly se vdát. Když uzavřely sňatek, své zaměstnání ztratily. Sociální jistoty neměly žádné.

TGM chtěl zrovnoprávnit práci v domácnosti

Soudobá krásná literatura vypovídá hodně o těžkých poměrech rodin i manželských problémů, v nichž muž bral své dominantní ostavení jak právo. Neúčast na běhu domácnosti pak považoval jako právo na odpočinek, bez ohledu na přetížené ženy se značným počtem dětí kolem sebe. Antikoncepční prostředky neexistovaly nebo byly církví zakázány. Postupně se vzdělanější ženy chopily úsilí změnit zákony, zkrátit pracovní dobu, prosadit, aby i vdané ženy mohly pracovat, atd. T. G. Masaryk dokonce prosazoval, aby práce žen v domácnosti byla považována za práci jako jakákoli placená práce a aby muži měli větší účast v domácnosti a ve výchově dětí. Jakkoli byly cenné výsledky úsilí ženského hnutí, na řešení vážných problémů zdaleka nestačily. Tak jako v současnosti existovala určitá iluze, že v řešení problémů je nejdůležitější finanční stránka. Ukazovalo se nicméně, že i tam, kde byl slušný příjem, měla většina manželství vážné problémy. Ženám chyběl respekt od mužů, ohled na duševní a často i morální potřeby, ocenění jejich práce jako hodnotné práce pro úroveň rodiny, vděčnost. Násilí v rodinách, zvláště psychické, nebylo řídkým jevem.

Samotu považovaly za nepřirozenou

Nebylo to jen v důsledku romantické literatury, že většina mladých žen snila o hezkém manželství, samotu považovala za nepřirozenou. Většinou měla dobrou vůli dělat pro rodinu více, než bylo v jejich silách. I z lidské přirozenosti vyplývalo, že snily o hezkém vztahu, manželství, o úctě ze strany partnera. Přijaly běžný názor, že muž by měl být ženě a rodině oporou a to nejen finanční, ale také i druhem, přítelem. Evropská literatura se od poloviny 19. století zabývala relevantní problematikou v širších, většinou sociálních a morálních souvislostech, ale i tato literatura dokázala zřídka vidět hlouběji do problematiky. Téměř se zdá, jakoby se stále opakoval stejný problém nedostatečné schopnosti na obou stranách zvládnout skutečnost značných rozdílů mezi mužem a ženou, které je snad možné zmírnit jen vštípenými hodnotami a hodnotnými zájmy, znalostí reality, dobrou vůlí a ohledem na důležité potřeby osobní i společné. Křesťanství se zpočátku snažilo orientovat společnost tímto směrem, ale postupně ho katolická církev opustila v zájmu své moci, materialismu a expanze. Její konservatismus byl oporou mocných a sociální a mravní zhoubou pro většinu lidí. Vzpourou proti těmto poměrům byly reformace a osvícenství, které hledaly cesty ke spravedlivějšímu řádu, k bližším a zodpovědnějším vztahům mezi lidmi a poctivější vztahy mezi obecným lidem a mocnými. To nebyla jen otázka principů a zákonů, ale i hodnot a citu.

Pak zaútočil liberalismus

Problém byl, že od konce 18. století začal do tohoto vývoje vstupovat sílící materialistický liberalismus se svým individualismem, pokřiveným konceptem spravedlnosti a podivným konceptem svobody nebránícím vykořisťování slabších. Stejně falešná byla liberalistická koncepce stejných příležitostí pro všechny. Individualismus se jevil mnohým jako spása, ve srovnání s předešlými obdobími, v nichž jednotlivec, zvláště ženy, neznamenal nic. Liberalismus, podobně jako katolická církev, nahlížely s nenávistí na tvořící se společnost, národy, jako na integrované entity sdílející dimenze související s demokratizací. Proto ten důraz na jednotlivce, proto odmítání společnosti a národů. S tímto problémem se trvale potýkáme i v současnosti, hlavně v podobě potlačování identity a integrity národů globalisty a stoupenci velkých nadnárodních celků.

Češky Freuda nečetly

Abych se vrátila ke konci 19. století a k charakteru úsilí o emancipaci žen, která měla rozdílné potřeby v každém národě v důsledku jejich rozdílných podmínek. V českém případě v úsilí o možnosti vzdělávání žen, spolčování za účelem charitativní činnosti, vydávání ženských časopisů, zakládání škol, prosazování legislativních změn ve prospěch většího zrovnoprávnění žen, byly české ženy obdivuhodně úspěšné. Vhled do problémů vztahu mezi mužem a ženou s ohledem na jejich psychickou rozdílnost, potřeby, schopnosti se přizpůsobit, klást společné potřeby na přední místo, moc řešen nicméně nebyl a není. Spíše se řešila práva a finanční problémy. Od konce 19. století se začala věnovat pozornost i emocionální a intimní oblasti. Až na výjimky české ženy nebyly příliš ovlivněny teoriemi Sigmunda Freuda a to pravděpodobně v důsledku určitých přístupů žen z politicky a národně prestižních zámožných rodin, které se angažovaly v emancipačním hnutí národa v sociální a kulturní oblasti a měly a praktikovaly naprosto pevné tradiční morální hodnoty. Později sehrál důležitou roli i vliv T. G. Masaryka a jeho odvaha zastávat se zdravých emociálních a psychických potřeb žen, Ženy mu za to byly nesmírně vděčné.

BVK pro volné mateřství, ne pro volnou lásku

Zdánlivě určitou výjimkou byla spisovatelka Božena Viková-Kunětická (BVK), která se poměrně otevřeně dotýkala skrytých aspektů vztahů muže a ženy v kontextu morálky v poněkud netradičním smyslu. Její názory se zdají být v souladu se současnými přístupy uvolněnější ohledně vztahů mezi muži a ženami, čímž vzniká dojem, že současnost dotáhla specifické potřebné relevantní názory (nejen Vikové-Kunětické) k žádoucí realizaci ve prospěch lepších vztahů mezi muži a ženami, mezi partnery. Tento dojem však neodráží realitu. Naopak současný stav odráží liberalismus ve své zoufalé, možná záměrné neschopnosti přispívat k mravní a intelektuální dospělosti většiny lidí, k jejich vědomé i politické zodpovědnosti za sebe, za druhé i za společnost. Tato zodpovědnost je však nutnou podmínkou pro iniciativu ve směru rozvíjení spravedlnosti, demokracie a stability ve společnosti a tím i prevenci vážných konfliktů. K ní je třeba výchovy a vzdělání. Viková-Kunětická s obhajobou specifického emocionálního aspektu, který považovala mravně za oprávněný, se vymykala dobovému nivó, usilujícímu o soudržnost české společnosti na základě mravním, na základě tradic české reformace a českého obrození. Je pravděpodobné, že tyto tradice ani neznala. Vyznávala však celým srdcem a odvahou vřelý vztah k českému národu, obhajujíc jeho práva i v cizině. Je otázka, zda doma neztratila svými neortodoxními názory poněkud věrohodnost, neboť je otázka, zda mravní principy lze oddělovat od politiky. Přesto byla zvolena jako senátorka ve volbách roku 1911, kdy ženy neměly ještě volební právo.

Zbyněk Hutar a jeho mateřský příjem

Ve výše uvedeném kontextu mě v Parlamentních listech zaujaly dva články Zbyňka Hutara (k přečtení ZDE a ZDE), v nichž autor navrhuje zmíněné problémy partnerských vztahů řešit osobitým způsobem. Vychází z předpokladu, že ženy mají mnohem silnější vztah k dětem, péče o ně závisí více na nich než na mužích, tudíž matky, ať už s partnerem či bez partnera, by si zasloužily značný mateřský příjem, aby nebyly tolik závislé na mužích. Mateřský příjem koncipuje Hutar jako variantu základního nepodmíněného příjmu, o němž se v poslední době mluví jako o potencionálně stejné pravidelné peněžní dávce pro všechny, která by zároveň smazala komplikovaný a drahý dávkový byrokratický aparát. Hutarův pohled je jiný. Dělí lidi na matky s dětmi a „nematky“. Zdroje na mateřský příjem by se podle něj našly zvýšeným zdaněním „nematek“, tj. mužů a bezdětných žen nebo žen s dospělými dětmi.

Rozvody by nebyly

Domyslíme-li Hutarovo pojetí, tak by mohly být za určitých podmínek odstraněny či omezeny i soudní rozvody, kdy by vlastně výživné bylo vypláceno z veřejných zdrojů hned po narození dítěte a rozvod by na situaci nic nezměnil. Zbyněk Hutar se zabývá různými možnostmi seberealizace žen, ale málo platné, úvaha o zdravých emocionálních potřebách žen, které nemohou být kompenzovány žádným materiálním dostatkem, mi v jeho textu chybí. V tomto směru by snad spíše pomohlo více výchovy ve směru rozvíjení schopnosti konstruktivních a zodpovědných vztahů partnerských, rodinných i společenských a uznání, že děti jsou důležité i pro muže a že to je muž, který má být v rodině tou vyvažující přísnější autoritou. Nejen lidská psychika, ale i společnost vyžaduje značný stupeň stability, pokud má být zdravá, tvořivá, efektivní. Příliš rozvolněné rodinné a partnerské vztahy nesouzní s potřebou stability. Také se stále více zdá, že rodina musí zůstat důležitou ekonomickou jednotkou, neboť prostředků k jakémusi funkčnímu obecnému ekonomicky zajištěnému individualismu v rámci státu nebude nikdy dost. Ba, zdá se, že jich bude čím dál méně.

Po kariéře v korporaci do mateřského důchodu?

Zbyněk Hutar nabízí ve svých výše odkazovaných statích možnost, že by například v korporacích ženy po vysoké škole pracovaly cca patnáct let a pak teprv rodily děti, jsouce zajištěny jím navrhovaným mateřským příjmem, jehož výše by eventuálně mohla být závislá na příjmu předchozím. K tomu by jim prý pomáhaly reprodukční kliniky. Souhlasím s Hutarem, že vzhledem k tomu, že většina žen je vzdělaná pro nějaké užitečné a výdělečné zaměstnání, ba dokonce i pro prestižnější kariéru, je spíše otázkou organizace ekonomiky, jak zaměstnavatelé tyto ženy využijí, ať už mají děti brzy, anebo později. Spolupráce státu a zaměstnavatelů musí hrát zásadní roli, aby zaměstnavatelé nejednali vůči ženám jen z hlediska toho, co považují za své zájmy. Začíná se i v tisku volat po tom, že zaměstnanci jsou lidé a ne „lidské zdroje“. Možná se i společenské a státní zájmy stanou vážnějším tématem v politice. Z hlediska pesimistických prognóz je třeba se seriózně zabývat i nedostatečně vzdělanými vrstvami a jejich rodinami. Autor má pravdu v tom, že časy, kdy muž plně zabezpečoval ženu, jsou dávno pryč.

Globalisté se budou držet zuby nehty

Je třeba poznamenat, že ekonomický systém je již dávno nastaven tak, aby pro většinu rodin jeden plat nestačil a aby podniky usilovaly o co největší zisk, bez ohledu na přírodu, národní a sociální zájmy, na lidské zájmy. Tato situace není ničím novým, jen se ve střední Evropě zviditelnila s návratem neoliberalismu, korporativismu a globalismu (kolonialismu) po pádu komunismu. Jednu z prvních věcí, kterou nový systém udělal, bylo rozpuštění důchodového fondu do rozpočtu, který brzy dovedl stát k dluhům. Doufejme, že se může znovu zavést. Ani velký růst obyvatelstva není potřeba, ten je hlavně potřeba z hlediska točení peněz a zisků pro malou ekonomicky mocenskou vrstvu. Tento neoliberální systém je však z hlediska přírody i demokracie neudržitelný. Zajímavé je, že levicové strany toto věděly již koncem 19. století. Je potřeba počítat s tím, že jeho nositelé se budou snažit ho udržet za každou cenu, třebas i za cenu násilných konfliktů a zničení nejcennějších aspektů naší civilizace – humanitních, demokratických, sociálních i kulturních. V takovýchto konfliktech nebude moc místa pro individualismus, naopak bude potřeba více soudržnosti společnosti, národa, více spolupráce vzájemného ohledu a úsilí o nápravu.

Těhotná učitelka? Máte padáka!

Zmíněné problémy nejsou něčím novým. Podíváme-li se do historie, do období, která přinesla obecně lidem více svobody a tudíž více možnosti pro jejich iniciativu ve svůj prospěch, setkáváme se s problémem emancipace v nejrůznějších formách. Ženy se zapojily do tohoto procesu napřed vzácně, postupně v literatuře s obdivuhodnou otevřeností psaly jak o neradostné situaci nižších vrstev, tak žen. Kultivovaly širší sebeznalost národa. U nás tak činili M. D. Rettigová, Božena Němcová, Teréza Nováková, Karolína Světlá, Božena Viková-Kunětická, Vojta Náprstek, T. G. Masaryk a desítky dalších osobností. Jejich výhoda byla, že je většina národa brala vážně, že na rozdíl od současnosti česká inteligence přispívala k soudržnosti národa, k jeho sebeznalosti, k jeho mravní a politické dospělosti. Existovala spolupráce mezi vlivnými muži a ženami, na rozdíl od dneška, kdy nám někdo nejen neustále vnucuje koncepce, které více a více nejen atomizují společnost, ale snaží se i o nepřátelský vztah mezi muži a ženami, mezi skupinami obecně. Ze zmíněných žen měla Božena Viková-Kunětická největší odvahu pustit se v literatuře na tenký led radikální ženské emancipace, myšlenek do té doby naprosto neobvyklých v oblasti pohlavního života a problémů vztahů mezi mužem a ženou. Její požadavek větší svobody žen a kritika dobových konvencí budil sympatie u řady mužů, kteří ji povzbuzovali k co nejpravdivějšímu popisu problémů žen, včetně vztahů s muži. Ovšem nejen u žen vzbuzoval značné pohoršení její požadavek „volného mateřství“, zdůvodněný skutečností, že učitelky a většina zaměstnaných žen se nesměly vdávat.

Místodržící Thun ji do sněmu nevpustil

Byl to hlavně Josef Svatopluk Machar, kdo ovlivnil Vikové-Kunětické víru v individualismus, v rovnoprávnost žen a její mravní radikalismus. Zaměstnavatelé v té době nechtěli vdané ženy vzhledem k možnosti těhotenství. Antikoncepční prostředky v podstatě neexistovaly, a navíc je katolická církev zakazovala. Přesto, že Kunětická byla nábožensky orientovaná, považovala skutečnost, že se zaměstnané ženy nesměly vdát a mít děti za nepřirozený, krutý. Její názor, aby nemanželské děti byly zcela rovnoprávné manželským, podporovala i většina ženských organizací, které hájily i názor, že práce, vdavky a děti v nižším počtu se dají skloubit. Korespondence mezi Kunětickou a Macharem postupně odrážela konflikty v jejich názorech a Kunětická začala být začátkem 20. století spíše ovlivňována myšlenkami T. G. Masaryka (Českou otázkou a Naší nynější krizí), a začíná se více angažovat v úsilí o rovnoprávnost českého národa s Němci v rámci Rakousko-Uherska. Viková-Kunětická byla žena vzdělaná, atraktivní, uměla mluvit i vystupovat. Nebála se jezdit přednášet do zahraničí. Přednášela hlavně o utlačování a nerovnoprávnosti českého národa v rámci Rakousko-Uherska. Zmiňovala se i o útlaku Slováků Maďary. Se svou politickou činností našla sympatie u většiny českého národa. Svou poslaneckou kandidaturu předkládala jako výraz českých demokratických tradic. Sílící princip mezinárodnosti, liberalistický i marxistický, vysvětlovala jako prostředek k ignorování potřeb malých národů i jako prostředek k jejich ovládání národy velkými. Věřila, že účast žen v politice zlidští politiku a posílí český národní charakter. Vysoce hodnotila, že české ženské hnutí nemá protimužský charakter. I to bylo jistě důležité pro její podporu českými politiky. Její zvolení ve druhém kole z ní učinilo první poslankyní českého sněmu v prosinci 1913 a první poslankyní ve střední Evropě. Problém byl, že místodržící František Thun-Hohenstein ji do sněmu nepustil. Její zvolení bylo přijato s velkým nadšením. Vzhledem k tomu, že jí nebylo dovoleno zasedat ve sněmu, stala se politicky mnohem aktivnější ve veřejnosti.

Tvrdě kritizovala mezinárodní kapitál

Viková-Kunětická měla politické vlastenecké projevy doma i v zahraničí (v Berlíně policie rozpustila její přednášku). Zdůrazňovala důležitost jednoty národa jako efektivního prostředku k jeho úrovni kulturní i sociální. Měla vždy pozitivní ohlas. Neopomněla kritizovat konzervativní a militaristickou orientaci habsburské říše, ani rozdělování národa na nepřátelské třídy a skupiny. Kladla důraz na demokratismus, a na to, aby děti byly vychovávány v úctě k národním hodnotám. Trvale vyznávala, že mateřství, rodina a národ jsou pro ženu i národ nejvyššími hodnotami. Tento pochopitelný, ale poněkud úzký názor na entitu národa si podržela i po roce 1918, neboť cítila, že Němci trvale neměli pochopení pro existenci malých národů a vnímali je jako méněcenné. Viková-Kunětická měla velké štěstí, že jejímu manželovi nevadila její činnost. Starala se dobře o svou rodinu, děti, později o staré rodiče. To, že slušně vydělávala svým psaním, mělo jistě také pro rodinu značnou cenu. Její literární činnost ji přivedla do kontaktů s řadou literátů, byla činná v ženském hnutí a těsně před válkou vstoupila do politiky. Výčitky pražské literární společnosti po roce 1918, že se neuměla povznést nad konvencí své doby, se zdají být opačného rázu, neboť se povznesla nad dobový militarismus, dekadenci a nakonec i nad stále módní individualismus. Hlavně byla kritická k mezinárodnímu kapitálu a souvisejícímu materialismu.

Nebála se a tím dodnes inspiruje

Božena Viková-Kunětická měla odvahu své názory hájit veřejně. To vše ji přivádělo do konfliktů jak čistě osobních, tak veřejných i národnostních, ale nedala se jimi odradit. I po roce 1918 pokračovala ve svém působení navzdory opozici. Názory a snahy Boženy Vikové-Kunětické mohou budit dojem, že postupně došly naplnění v několika minulých desetiletích. Nicméně srovnání současné situace a názorů a úsilí Vikové-Kunětické nutí k závěru, že ctila ucelenou rodinu, považovala ji za důležitou a to, co se jeví jako podobnosti, zvláště v oblasti vztahů mezi muži a ženami, vyrůstá z jiných podmínek a potřeb, dokonce z jiných filosofických základů.

Autorka článku, Marie L. Neudorflová, je česká historička, která se dlouhodobě zabývá dílem T. G. Masaryka.