V roce 2014 jsme po vzoru západních zemí, především Německa, Rakouska a Švýcarska přijali nový občanský kodex, který již nechápe zvíře jako věc, nýbrž smysly nadaného živého tvora, který je schopen vnímat emoční vazbu na své okolí, zejména na svého pána. Dokáží mít rádi, ale dokáží i cítit stres a bolest. Poslední dvě emoce jsou i pro nás lidi nejhorší a máme z nich strach. Možná i největší. My lidé máme na stres Lexaurin, ale zvířata mají nás, abychom je ochránili od stresu.

Když ublíží někdo členovi rodiny trestá takový čin zákon sazbami až výjimečným trestem, případně tresty od 8 do 15 let, v případě psího člena rodiny máme zákon na ochranu zvířat proti týrání z roku 1992, který stanoví pravidla, jak smíme či nesmíme se zvířaty zacházet.

Trestní zákoník některé případy týrání zvířat považuje za trestné činy. Podle mého názoru však nedostatečně. Tresty za hrůzné týrání zvířat jsou velmi nízké. Většinou to vyřeší pokuta, maximálně podmíněný trest. Česká justice je opatrná k tomu, aby někomu dala dva roky natvrdo, což je maximálním nepodmíněným trestem. Za co? Vykopané zuby, zlomená čelist, hematomy, natržené ucho i poškozené oči…samozřejmě je to jen zlomek krutostí, kteří jsou někteří lidé schopni vykonat na zvířeti, které si mnohdy vybrali, aby je provázel životem, chránil od samoty i zla, sdílel s ním bolesti i radosti.

Podívala jsem se do zahraničí, konkrétně do Švýcarska, které je poslední dobou v souvislosti s problematikou referend často skloňováno, a které disponuje jednou z nejpropracovanějších a nejpřísnějších úprav na poli zvířat vůbec. Propracovanost zákona je taková, že některé druhy zvířat mají svá konkrétní ustanovení, psi mezi ně samozřejmě patří. 

Co považuji za velmi účinné je ustanovení týkající se pořízení psa, které stanoví, že každý, kdo si chce pořídit psa, je povinen prokázat, že má dostatečné znalosti o chovu psů, nebo prokázat, že choval psa v minulosti. Po dobu jednoho roku musí prokazovat, že je schopný se o psa postarat v běžných situacích. 

Jen toto ustanovení by přineslo pokrok v tom, že v útulcích bude méně psů a týrání vymizí, případně se stane výjimkou. V kombinaci se správně nastavenými sankcemi bychom mohli alespoň částečně pozvednout úroveň našeho vztahu ke zvířatům.

Proto je nutné o tom psát pořád dokola. Diskutovat, odsuzovat, a hlavně si všímat. Nebuďme lhostejní sami k sobě ani ke zvířatům. A buďme tvrdí. Se zlem se nevyjednává. Musíme se k němu postavit čelem a pokud to bude legislativní cestou, tím líp. Nejsem zastánce restrikcí a věřím, že prevence je mnohem důležitější. Ale jsou případy, kdy trest „useknutí ruky zloději“ je účinnější než alarm. 

Učme děti úctu ke každému živému tvoru a pěstujme v nich cit pro spravedlnost. Ony jednou budou v pozicích, kdy budou moci ovlivnit svět kolem nás. Musí to mít v sobě, jinak je ani zákony nezastaví. 

Markéta Kabourková, ekonomka a manažerka zabývající se problematikou sportu