Československo a později Česko a Slovensko měly zase po roce 1989 problémy s „de-komunizací“. Nacismus a komunismus přitom byly srovnatelně zločinné ideologie. Podle jednoho z možných pohledů dokonce napáchal komunismus ještě víc zla – pokud bychom totiž sečetli oběti Mao Ce-tunga, Stalina a Pol Pota, nejspíš bychom se dostali na 104 milionů obětí, což hravě překoná dokonce i Hitlera. Ale takhle se zlo srovnávat nedá, zlo je zkrátka zlem vždy. To, kolik lidí zničí, není otázkou toho, kdo je „zlejší“, ale spíš toho, kdo dostal víc příležitostí zlo páchat.

A u nás jsme přeborníci na to, jak příležitost poskytnout.

Krom jiného i díky populární filozofii glorifikovaného Václava Havla „nebudeme jako oni“ se vlastně Česku a Slovensku nikdy nepodařilo úplně odstranit z vedení země bývalé vysoké komunisty, estébáky a lidové milicionáře z vysokých rozhodovacích pozic. Nemluvím o nějakých pěšácích, čert je vem, ale o funkcionářích, kteří aktivně drželi systém. Co bývalé komunisty... Komunistická strana dokonce u nás ani necítila potřebu přejmenovat se a tím trochu zakamuflovat svou minulost jako v jiných zemích, takže do vedení země se po roce 1989 dostávali i otevření komunisté.

Lustrační zákon byl ve své době jen chabým pokusem uchlácholit veřejnost. Byl pocitově vnímán víc jako úřední banalita, kterou je potřeba čas od času nějak očurat, než jako důkaz, že člověk je jakžtakž spolehlivý.

Německo i Česko tedy čelily víceméně srovnatelnému problému. Jenomže rozdíl mezi poválečným Německem a po-komunistickým Českem je v tom, že bývalý člen NSDAP, který zůstal zapomenut v politice, by si kvůli strachu z reakce veřejnosti nikdy netroufnul nahlas říct, že nacismus byl fajn. Že kupříkladu koncentráky a další věci, které se děly za války, byly vlastně v pořádku. Že svého členství v NSDAP nelituje. Jistě by si to myslel, to ano. Ale neodvážil by se to kvůli tlaku větší části veřejnosti ventilovat nahlas.