Základní principy naší zahraniční politiky od pádu železné opony formoval „listopadový duch“ morálního vůdce a hlavní postavy disidentského hnutí Václava Havla. Tento fundament v české zahraniční politice byl dodržován vesměs jak pravicovými, tak levicovými vládami a je možné jej pro naše potřeby nazvat „lidskoprávní doktrínou (konceptem)“. Jde o představu ideálního, či dnes spíše idealizovaného světa, v němž (z)vítězí univerzálně platné hodnoty: svoboda a s ní neoddělitelně spjatá lidská práva. Tato myšlenka vznikla v euroatlantickém prostoru a souvisí také s vývojem mezinárodního práva či teorií přirozeného práva, viz práce nizozemského filozofa a právníka H. Grotia nebo slavné dílo švýcarského právníka a diplomata E. de Vattela Právo národů. Z těchto postulátů vychází mj. i Charta OSN či americká ústava (jeden z otců-zakladatelů USA B. Franklin, jinak též Vattelův vrstevník, byl jeho dílem ovlivněn).

Nejvíce akcentována byla idea, i když ne vždy (viz americká politika izolacionismu a s ním spjatá snaha upřednostnit domácí zájmy), v hodnotovém žebříčku a právních institucích právě USA. Euroatlantická myšlenka univerzality lidských práv v americkém podání se po krátkém období neutrality (1935–37) a válečné zkušenosti zasazující politice izolacionismu razantní úder, objevuje znovu po 2. světové válce jako snaha demokratických mezinárodních sil zastavit expanzi Sovětského svazu a zadržování komunismu. Poté, co se železná opona zhroutila a Sovětský svaz se rozpadl, se koncept při neexistenci viditelného a nezpochybnitelného zla zdál být (alespoň prozatím) vyčerpán.

Za vlastní doktrínu znovu přijala (naplnivši ji ovšem novým obsahem a cílem) na začátku tohoto století vláda G. W. Bushe jako ideový základ boje proti terorismu a tzv. rogue states („protizápadně orientovaným státům“, jak je nazývá v článku „Bushův manifest“ z roku 2002 konzervativní komentátor J. Muravchik, a již tehdy se zmiňuje o Iráku, Íránu či Libyi). Hlavní body tohoto úsilí byly vtěleny do Národní bezpečnostní strategie, kterou Bushův kabinet využil po Clintonově éře, za níž tento dokument, resp. dokumenty, vznikaly, jako jakýsi strategicko-bezpečnostní manuál pro své budoucí zahraničněpolitické chování. Strategie měla za cíl zejména „hájit mír bojem proti teroristům a tyranům, zachovávat mír budováním dobrých vztahů mezi světovými mocnostmi“ a také, což je v dnešní době zvlášť aktuální, „rozšiřovat mír prostřednictvím podpory svobodných a otevřených společností na každém kontinentu“. Útoky teroristů na budovy WTC 11. září 2001 poskytly Bushově kabinetu dobrý a zároveň obhajitelný důvod uvést strategii do globální praxe.

Jasným a nezpochybnitelným nepřítelem byl nyní globální terorismus. Problém je však v tom, že mezinárodní teroristé nemají armádu a ani oni sami nejsou armádou, proti které by bylo možné nasadit konvenční vojenské prostředky. Terorismus v moderní době znamená organizace založené na obtížně odhalitelných mobilních sítích jednotlivců, kteří dokáží dobře zapadnout mezi ostatní. Obrana proti němu je ještě obtížnější – podle Národní bezpečnostní strategie je nejúčinnější zbraní přenést boj k nepříteli a udeřit jako první, než dostane šanci se dostat k nám. Americký prezident problém začal řešit konceptem preventivní války, jejíž katastrofální výsledky jsou dnes dobře známy. Preventivní válka jako prostředek k naplňování cílů lidskoprávní doktríny – v tomto případě demokratizací určitých regionů světa, který se tak stane nejen pro USA bezpečným – se v oné globální praxi míjí účinkem. V reálném světě se totiž, jak nám ukazují příklady v Afghánistánu, Iráku, Libyi či Sýrii, stává nástrojem k získání strategického vlivu a prosazování unilaterality v mezinárodních vztazích.

Nebo se snad někdo někoho ve výše uvedených zemích, jestli jsou s euroatlantickým konceptem ztotožněni? Skutečně se někdo domnívá, že je v těchto zemích duchovní a materiální základ, který by ideu, jež má původ ve vývoji euroatlantického myšlení, mohl takříkajíc absorbovat? Chtít násilím implantovat demokracii do prostředí, ve které neproběhl proces oddělení náboženství od státní moci, emancipace jednotlivce a boj o jeho práva, racionalistická revoluce (osvícenství) a také zde není jasné vymezení mezi soukromým a religiózním (náboženství zasahuje de facto do všech oblastí lidského počínání), vskutku nemůže dopadnout dobře. Těžko můžete vysvětlovat muslimovi, že je pro něj dobrá demokracie a lidská práva, když pro něj je nejvyšší hodnotou dobře sloužit Alláhovi a žít mravný život bez pokušení, tak typického pro člověka žijícího na „bezvěreckém“ Západě.

Velkým zklamáním pro USA i pro celý svět je, že tuto politiku intervencionismu, protože o lidskoprávní ideu zde již po faktickém rozvratu jmenovaných zemí nejde, převzal po Bushovi i současný prezident B. Obama. Ten před šesti lety vzbuzoval naději, že USA půjdou jinou cestou než jeho předchůdce, který se v zahraniční politice rozhodně nešířil mír a také mír bojem proti teroristům nehájil; hájil „svůj“ pohled na to, jakou roli mají v 21. století USA zaujímat. Bushovy ani Obamovy kroky v regionu Blízkého východu a zpochybňování legitimity jejího vedení (syrský prezident B. Assad dostal v letošních červnových volbách téměř 89 % hlasů, přičemž na druhém místě skončil kandidát s pouhými 4 %) nejsou ve světle současné tragické situace cestou, jak hájit lidská práva a zajišťovat ve světě trvalý mír.

Otázkou je, zda lidskoprávní koncept lze v dnešní době vůbec šířit legitimní cestou a zda to není po konci studené pouze historicky vyčerpaný ideál, jenž je v současnosti prakticky stejnou utopií jako komunistický ideál beztřídní společnosti a není možný jej dosáhnout nenásilně. Taková cesta možná je a má podobu financování různých neziskových či humanitárních organizací působících v oblastech zájmu toho, kdo na chod takových institucí přispívá. Jednou z velkých institucí tohoto druhu je např. americkým Kongresem financovaná nadace The National Endowment for Democracy, která se mj. aktivně angažuje na Ukrajině a má za cíl podporovat a posilovat rozvoj demokratických institucí ve světě. Do jisté míry se ovšem jedná o politické organizace, resp. pokračování diplomacie jinými prostředky s cílem postupně měnit režim, v němž působí. Zmíněná nadace v době vládnutí prezidenta V. Janukovyče cílevědomě podporovala opoziční uskupení nakloněná Západu.

Takový druh diplomacie je ovšem do značné míry pokrytecký, třebaže má ve štítu vyraženy sebeušlechtilejší myšlenky a hodnoty. Stát podílející se na sponzorování a zakládání vybraných nadací (byť třeba nepřímými kanály např. přes veřejnoprávní média, viz „náš“ Člověk v tísni) jedná na jedné straně s představiteli oficiální cestou, má zde oficiální zastoupení, na straně druhé usiluje přes „alternativní“ diplomacii o změnu daného režimu. Nemá být cílem diplomacie navazovat přátelské a vzájemně výhodné vztahy? Nepřiznává tím vlastně Západ, když používá tyto způsoby komunikace, že svět globálně rozdělil – na jemu vyhovující, mající „naše“ správné hodnoty, a nevyhovující, nemající správné hodnoty?

Základní problém s lidskoprávní doktrínou po skončení studené války je to, že západní státy mají tendenci ji v zahraničněpolitické orientaci stavět ve vztazích s jinými na pomyslný piedestal, což ovšem v současném světě s některými ekonomicky mohutně se rozvíjejícími ambiciózními hráči může být spíše kontraproduktivní. Na začátku jsme se zmiňovali o Číně, a právě ona může toto vnímat jako nemístné poučování, přezíravost a situaci, kdy ji někdo tlačí do vztahu učitel–žák. Čína má dobrou paměť a nezapomíná, jak se k ní západní mocnosti v historii chovaly, viz třeba boxerské povstání na přelomu 19. a 20. století. Kritici poměrů současné Číny by si možná měli uvědomit, že čínská historie je 4 tisíce let stará a během té doby zažila mnohé pády a experimenty. Klíčovým prvkem pro vedení dnešní Číny je tudíž zachovávat stabilitu, postupovat krok za krokem, aby se nové experimenty s nejistým výsledkem nemohly opakovat. Vnucování lidskoprávní doktríny Číně znamená nejen ignorovat její pohnutou historii, ale také ignorovat ohromný ekonomický pokrok, který země poslední více než dvě desetiletí zažívá. Jen pro srovnání, HDP Číny na hlavu činil v roce 1989 403 USD, v roce 2013 je to již 6800 USD, tj. zhruba 17násobný nárůst. Pochopitelně to neznamená, že v Číně se zvýšila o tolik životní úroveň, jde nicméně o doklad toho, jak dynamicky se země rozvíjí.

To, že má Čína mnoho problémů, nelze popírat, je si jich koneckonců sama vědoma, nelze však popírat ani to, že Čína roku 2014 je jinou zemí než Čína roku 1989 nebo snad za Mao Ce-Tunga. Zásadní otázkou pro čínské představitele je vyvést až stovky miliard obyvatel z bídy a poskytnout jim alespoň naději na slušný život. Lidskoprávní koncept obecně je dobrý potud, pokud se nestaví do popředí a je „jen“ součástí něčeho, co bychom mohli nazvat kvalitou lidského života. Ta zahrnuje právní aspekty, ekonomická, sociální i občansko-politická práva a z nich vyplývající nároky i povinnosti. Z výše uvedeného vyplývá, že Čína má priority zejména v ekonomické oblasti, s čímž souvisí snaha o vymýcení chudoby v co nejširším měřítku, proto se jí zmínky o lidských právech jeví jako nepatřičné a nepochopitelné. Nenasycený obyvatel pravděpodobně nebude toužit na prvním místě po větších právech, touží především po nasycení a netrpění hladem. Lidské právo č. 1 je na celém světě stejné – mít právo netrpět hlady a mít naději dostat se z chudoby. Potom může přijít na řadu to ostatní.

Současný český zahraničněpolitický diskurz jde teoreticky i prakticky právě tímto směrem a domnívám se, že je to směr správný. Dává tím najevo, že respektuje historické a civilizační odlišnosti a lidská práva chápe v širších souvislostech, ne jako abstraktní pojmy. Zejména tím ovšem demonstruje, že si přeje v zahraničněpolitických vztazích, a to nejen v případě Číny, rovnocennost. Zaklínání se souslovím lidská práva se ovšem v poslední době stává pro některé evropské země a USA jen záminkou k nahlodávání nepohodlných režimů. EU je viditelně ve vleku zahraniční politiky USA, jež je i za vlády rezidenta Obamy nakloněná intervencionismu a řešení některých palčivých mezinárodních otázek silou svých vojenských kapacit, byť třeba jen zprostředkovaně. Taková politika není zájmem EU, a tedy ani Česka. V Evropě žádná železná opona již neexistuje, není nutné se proti někomu z hlediska lidských práv zásadně vymezovat. Pokud ano, přiznáváme tím jen, že existuje nové železná opona; mezi těmi, kam se vrátila demokracie a svoboda, a těmi, kde tuto tradici nemají (a je třeba zde změnit režim dle našich představ). To je navýsost elitářský přístup, který byl nejen pro českou zahraniční politiku v minulosti typický. To, že někteří američtí konzervativní strategičtí plánovači blízcí např. think-tanku National Enterprise Institute mají takto rozdělený svět, neznamená, že musíme uvažovat stejným způsobem.

Lidská práva by se v mezinárodní politice měla užívat s rozvahou, jinak budeme v dlouhodobém časovém rámci v zahraničních vztazích ztrácet my, nikoli náš protějšek. To není cynický pragmatismus, pouze realistické vidění světa, v němž jsme schopni chápat odlišnosti a dívat se na problémy i očima druhých. Pro začátek by každopádně stačilo, kdyby se česká zahraniční politika alespoň několik dní v roce tvořila v Černínském paláci.

Publikováno se souhlasem vydavatele