Zajímavé na ministrově vystoupení bylo právě ono srovnávání Česka s africkou zemí, v níž adoptoval na dálku dvě děti. Podle Kalouska jsme totiž, jak s oblibou říká, „mimořádně bohatá a šťastná země“, proto v souvislosti s vládními reformami každý můžeme být s takovými zeměmi solidární v chudobě. Neměl by pro nás být problém žít podle jejich standardů a vzdát se všeho, co jsme politicko-ekonomickým vývojem získali a vybojovali.

Podle ministra financí má úsilí bohatších států o rozvojovou pomoc chudších států, aby se alespoň symbolicky přiblížily naší životní úrovni, probíhat nejspíše opačně: čím více budou chudé země ještě chudnout nebo minimálně nebohatnout, tím více mají chudnout i bohatší země. Je to jakýsi zpětný progres, kdy za nějaký čas, třeba po desítkách let nepřetržité vlády konzervativní pravice, bychom se my a další rozvinutější státy mohli „konečně“ přiblížit životním standardům zemí Afriky nebo Asie. Pro „ještě dnes bohaté“ země to bude mít významnou výhodu, nebudou muset už přispívat těm chudším a méně vyspělým prostředky na rozvojovou a humanitární pomoc. Možná by měl M. Kalousek vyjednat v Africe zvláštní rozvojovou pomoc pro bohatší země, abychom mohli chudnout ještě efektivněji.

Ministr financí je v „solidaritě naruby“ zběhlým odborníkem. Již v době, kdy se schvalovalo zvýšení DPH kvůli plánované důchodové reformě, Kalousek prohlašoval, že „všichni budeme skrze toto zvýšení solidární s jednou sociální skupinou“, a vydával to za vrchol principu solidarity. Zapomněl však jaksi dodat, že ona „jedna sociální skupina“ (tedy důchodci) si zvednutí DPH zaplatí rovněž. Důchodci budou tedy solidární sami se sebou. Nebo si vzpomeňme na nedávnou tzv. povodňovou daň, kdy tuto daň museli uhradit i občané postižení záplavami, ovšemže solidárně sami sobě.

Pokud chce nejlepší ministr financí Evropy objektivně srovnávat životní úroveň, musí tak pochopitelně činit v rámci zemí s podobnou geografickou polohou, historickým vývojem a především alespoň srovnatelnými životními standardy. Jinými slovy, můžeme se v různých oblastech srovnávat s našimi geografickými sousedy, případně zeměmi, k jejichž životní úrovni směřujeme, tj. rozvinutými západními zeměmi EU založenými na konceptu průběžně modernizovaného a perspektivně fungujícího sociálně-tržního hospodářství. Ministr financí se ovšem programově s takovými zeměmi nesrovnává.

Správce národní pokladny si příkladem s africkou zemí protiřečí i v jiném kontextu. Proč má vlastně Česko vydávat vůbec nějaké veřejné prostředky na výzkum nových způsobů, jak ulehčit lidem život a modernizovat zemi, když se bez toho většina chudších zemí obejde? Nač podporovat takovou vědu a výzkum, nač investovat do moderních technologií, proč vlastně vyrábět nová auta, když značná část chudých Afričanů se za život sveze třeba jen na kole? Jezdí ministr Kalousek na kole?

Možná bychom se měli zamyslet nad tím, jaký díl z celkového HDP nám vytváří průmysl, věda a výzkum, a pomalu jej nahrazovat perspektivnějším pěstováním kávovníku, cukrové třtiny či čaje a bavlny. Z naší celkově úrodné „zasitíschopné“ půdy půjdou vybudovat obrovské plantáže jistě snadno. Prostředky na onu transformaci bez větších problémů vyčerpáme z příslušného eurofondu.

Nejen solidaritu naruby, ale i naruby chápanou příčinu nezaměstnanosti předvedl divákům správce národní kasy. V pořadu od něj mj. zaznělo, že pracují vlastně jen ti nejbohatší, přičemž financují ty ostatní, kteří si dopřávají „sladký život“ na podpoře od státu. A také uvedl, že vůči těm, kdo „pracují až čtyřikrát více“, je tento systém nespravedlivý. Odhlédneme-li od ministrovy domněnky, že všichni ti, kdo vydělávají výrazně nadprůměrně, musejí pracovat přesně o tolik více, opravdu se skutečný předseda TOP09 domnívá, že celé HDP vytvářejí pouze ti nejlépe vydělávající a zbytek, zhruba dvě třetiny zaměstnanců, se takříkajíc „veze“? Opravdu je možné si myslet, že celé bohatství země produkuje tato relativně úzká skupina? Domnívá se ministr, že všichni, kteří se jakkoli nadprůměrně snaží, mohou vždy a za všech okolností zbohatnout? Je Miroslav Kalousek sociální elitář?

Výše položené otázky souvisejí, jak také jinak, s pravicovým viděním světa a se starým českým rčením, že sytý hladovému nevěří. Kalousek se nechal nejednou slyšet, že není možné, aby bylo v zemi 50 % sociálně potřebných lidí. Co myslí oním pojmem „sociální dávka“, jestli to je jen podpora v nezaměstnanosti včetně dávky hmotné nouze nebo např. i rodičovská dovolená, porodné, důchody, příspěvek na bydlení, příspěvky hendikepovaným lidem apod., by jistě bylo dobré od něj při posuzování „sociální potřebnosti“ vědět. Jedním dechem obvykle ministr ještě dodává, že jsme mimořádně šťastná a bohatá země. Neslyšeli jste to náhodou už někdy?

Zde je totiž kámen úrazu. Podle klíčových ekonomických statistik o kupní síle obyvatelstva, resp. o její paritě, soudě podle rozložení mezd napříč celým obyvatelstvem a již zmíněné statistické průměrné mzdě je při komparaci se srovnatelně vyspělými státy Česko jen jejich chudý příbuzný. Jenže, jak známo, Kalousek nás srovnává s Afričany, proto nedokáže pochopit, že podprůměrně vydělávající český zaměstnanec může mít napjatý rozpočet.

Fakt, který ministr financí nebere v potaz, je několikanásobný převis uchazečů o zaměstnání nad volnými pracovními místy. Za současné situace zvyšující se nezaměstnanosti (tj. situace, kdy tvorba pracovních míst nestíhá kompenzovat propouštění zaměstnanců z dosavadních míst či jejich rušení) tu tedy budou nezaměstnaní, kteří čekají v prvé řadě ne na vytvoření pracovní příležitosti, ale propuštění momentálně zaměstnaných lidí. Ze zaměstnaných se snadno stávají nezaměstnaní a naopak.

Ve společnosti tak vzniká tenze, kdo z tohoto přeskupování vyjde jako dočasný vítěz. Toto napětí živí pravicoví politici svými arogantními velkohubými prohlášeními o sociální potřebnosti, nemakačenkách, o tom, že se musí vyplácet pracovat, či o mimořádně bohatých zemích. Kdyby se nejen ministr Kalousek podíval na problém jinýma očima, kdy za každým člověkem v nouzi stojí nějaký životní příběh, že to není jen pohyblivá účetní položka, možná by zjistil, že sociální podpora tu za daných okolností není od toho, aby lidi uklízela domů za pec, ale aby prostě dorovnávala početné skupině lidí s podprůměrným příjmem či lidem v nouzi životní náklady. To by potom ale „sytý“ Kalousek musel uznat, že srovnávání Česka s Ugandou je mimo mísu a že nás musí ode dneška srovnávat s vyspělou Evropou. A také konečně přijít na to, že sociální podpora není ekvivalentem sociálního státu.

Slyšet z jeho úst, že „Česko je v rámci západních zemí EU mimořádně chudá a nešťastná země“ je ovšem jako čekat od současné vlády, že oněm „sociálně potřebným“ dá naději na změnu k lepšímu. Nebo že se pan ministr natrvalo odstěhuje do Ugandy a cestou tam pochopí, co je solidarita bohatých s chudými.

Vyšlo na serveru Vaše věc. Publikováno se souhlasem vydavatele.