Drtivá většina z cca 1,6 miliard muslimů samozřejmě nemá jakoukoli povinnost předstupovat před kamery, aby se snad hájila či omlouvala, protože s teroristy útočícími v Paříži nemá nic společného. To, že někdo využívá nějaké náboženství jako jakousi zvrhlou politickou ideologii a ospravedlnění pro teroristické akce, není v této souvislosti podstatné, protože takto je možné zneužít každé náboženství či každou myšlenku. V náboženství je snadné vytrhnout selektivně jednu část z příslušné posvátné knihy a na základě tohoto výseku posuzovat celek. Islám sám o sobě tedy nemůže za to, že je takto nepřijatelným způsobem zneužíván. Norský terorista A. Breivik je luteránem a na svou víru se odvolával, jako se na ni čas od času odvolávají někteří představitelé evropské krajní konzervativní pravice – máme si snad z toho domýšlet, že křesťanství je vírou teroristů a fanatiků? Dovedeno do úplných důsledků, na naší planetě v dnešní době žijí téměř 4 miliardy (zmíněný počet muslimů a k tomu cca 2,2 mld. křesťanů) potenciálních teroristů.

Teroristé zneužívající islám ve skutečnosti nejsou věřícími jako ona „mlčící většina“, naopak jsou ve své víře slabí. Pro ně platí, že čím jsou ve víře slabší, tím jsou
radikalizovanější. Extrémisté si fakticky berou nemediální muslimskou většinu i islám jako rukojmí a skrze sdělovací prostředky je vydírají. Média radikálům dávají munici v podobě oslavování karikatur jako vrchol svobody slova a redukují problém právě jen na ni. Říkají, že ten, kdo nesouhlasí s teroristickými útoky ve Francii, musí podporovat tvorbu satirického týdeníku. O čem se v médiích ovšem příliš nemluví, je to, že zobrazování karikatury proroka Muhammada uráží drtivou většinu oné anonymní muslimské globální komunity, i liberálnější části, a že je tedy možné odsoudit teroristické útoky a zároveň neschvalovat kontroverzní tvorbu týdeníku.

Jde o to, že média a politici nyní halasně odsuzují útoky a hájí současně „svou“ svobodu slova, ale zcela jim uniká pojem tolerance k náboženskému cítění druhých. Co je více? „Naše“ svoboda projevu, nebo „jejich“ náboženské cítění? Právě to je problém euroatlantické civilizace, ona (ne)vědomá zahleděnost do sebe, zdůrazňování jejích hodnot a stavění je na pomyslný piedestal. Pro nábožensky cítící lidi, a není jich vskutku málo, je zobrazování stěžejních náboženských postav či jejich zesměšňování zkrátka nepřijatelné, neboť je to pro ně hluboce urážlivé a projevem arogance a netolerance. Muslimům toto zakazuje korán (nesmějí se zpodobňovat modly, neboť jsou nábožensky příliš cenné – proto prakticky neexistuje v muslimském světě sochařství či malířství), je to pro ně předpis, jejž je nutné dodržovat. V naší sekularizované společnosti, kdy morální imperativy jsou relativizovány, se něco takového těžko chápe. Věřící zcela pochopitelně budou mít vyšší citlivost na tyto podněty. Není respekt k odlišnostem a tolerance nedílnou součástí civilizace, jíž jsme součástí, tak jako je její součásti dnes tolik přetřásaná svoboda slova? Zapomněli jsme již na to? To neznamená, že karikatury je třeba zakazovat, znamená to jen, že je potřeba si být vždycky vědom důsledků našich činů, jinak je to sobecká a přezíravá svoboda slova.

Nejen médiím, ale potažmo západním zemím chybí sebereflexe, jestli něco nedělají špatně, nehledají příčiny toho, proč se mohlo něco tak nepřijatelného vůbec stát. Útokem na svobodu slova, chcete-li hodnoty západní civilizace, byla teroristická akce možná až ve druhém či třetím plánu. Teroristé svůj čin provedli jako trest za angažmá Francie na Blízkém východě. Vojenská strategie Francie, Velké Británie, USA a jiných se s přihlédnutím na situaci v Libyi, Iráku, Sýrii, ale třeba i Afghánistánu minula účinkem a extrémistům stačí málo, aby reagovali tím nejhorším možným způsobem. Nezapomínejme v této souvislosti na to, že drony, letadla či vojáci západních států v minulých letech ve výbušném regionu způsobily nesmírné škody na životech i majetku, avšak o tom se v médiích také příliš nemluví. Stejně tak se nemluví o tom, že představitelé „mlčící většiny“ s politikou Západu na Blízkém východu více či méně ostře nesouhlasí. Politikům z příslušných zemí to však takto vyhovuje, protože si tím potvrzují, že „to“ dělají dobře.

Jisté ovšem je, že rozvracení fungujících států buď invazí či krátkozraké a kontraproduktivní vyzbrojování tzv. umírněné opozice skutečně k lepším poměrům nevede. Nebo se tzv. západní společenství domnívá, že je správné rozvrátit např. Sýrii s cílem svrhnout prezidenta Bašára Al-Assada, kterého mimochodem volilo v posledních prezidentských volbách loni červnu téměř 90 % občanů? Z jakého titulu? Že rozvrácení Iráku a narušení tamní křehké etnické a náboženské rovnováhy ve prospěch jedné náboženské skupiny nebude mít žádné důsledky? Že se zbraně dodané „umírněným“ rebelům v Libyi nedostanou na frontu v Sýrii a jinde? Neselhal zde a jinde mesiášský koncept univerzality lidských práv a nevytvořil falešné mesiáše na druhé straně? Do sebe zahleděný Západ si, jak se zdá, s těmito a jinými otázkami, neláme hlavu, a při teroristickém útoku u nich doma se potom nestačí divit. Je nutné si to takto „natvrdo“ a bez příkras říct, nebo se současný a budoucí boj s terorismem bude vyvíjet pro nás stále hůře.

Média by si měla v souvislosti s tragédií ve Francii v prvé řadě uvědomit, že extenzivním informováním o teroristech a jejich akcích teroristům vlastně nahrávají, protože jim slouží jako jeden z kanálů propagandy. Média si však spokojeně vyrábějí jedno mediální klišé za druhým – tu o zlých diktátorech, tu o zlém islámu, tu o naprosto neomezené svobodě slova. Nemluvě o tom, že ve své ignoranci nazývají teroristy islamisty, a zřejmě vůbec netuší, že islamistou se označuje v nemediálním světě odborník na islám. Opravdovým problémem, ne-li přímo katastrofou, však je, když politici tyto názory z médií přebírají a v rámci nich rozhodují, např. v zahraniční politice. Není totiž většího nebezpečí než hloupý, nedovzdělaný a populisticky jednající politik.

Publikováno se souhlasem vydavatele.