Přitom pomineme li tři oběti operace zločince známého jako Šakal v roce 1975, během které uneslo jeho komando jedenáct ministrů členských zemí vyvážejících ropu OPEC, se Vídni teroristické útoky doposud vyhýbaly. 

Vzhledem k tomu, že s výjimkou zmiňovaného roku 1975, nebyl žádný teroristický útok realizován tak blízko našich hranic, zcela chápu českou reakci. Mezi těmi, kteří se prostřednictvím sociálních sítí tázali, jak reagovat, byla i ministryně spravedlnosti ve vládě Jana Fischera, přední česká právnička JUDr. Daniela Kovářová. Ačkoli opravdu nemám sebemenší ambice pasovat se do role bezpečnostního experta, debata mě zaujala, tudíž si dovolím několik postřehů.

V první řadě nesdílím názor o selhání tajných služeb. Nebylo jich totiž ani potřeba. Střelec byl v minulosti odsouzen za přípravu teroristického činu, přesto došlo, podle všeho za dobré chování, k jeho podmínečnému propuštění. Kdosi nejspíše nabyl dojmu, že ač přesvědčením terorista, nepředstavuje pro společnost nebezpečí. Nakonec tak nedošlo ani k jeho vyhoštění

Kromě toho zastávám názor, že v parlamentních demokraciích evropského střihu je problém muslimské radikalizace stěží neřešitelný. Muslimové, občané konkrétních zemí, totiž tvoří velmi silnou a hlavně stálé sílící voličskou skupinu, kterou si politici, nepříliš schopní vize delší, než je jedno volební období, z logických důvodů předchází. Na tom by nebylo nic zase až tak moc špatného, kdyby dnešní generace jisté části muslimů (!!!), v souvislosti s vídeňským masakrem je nutno vysoce ocenit dva muže tureckého původu a jednoho Palestince, kteří se podíleli na záchraně postřeleného policisty, sdíleli hodnoty svých dědů a otců. Tito totiž vesměs cítili vůči společenství, které je přijalo do svých řad, vděk. Dnešní situace je bohužel zcela jiná, muslimská mládež se pod vlivem imámů radikalizuje, neboť mešity, v celé řadě případů neslouží jako místa klidu a míru, ale víceméně válečných výzev. Pro příklady není nutno chodit daleko, bývalý pražský imám Samer Shedadech, který byl za účast v teroristické skupině letos odsouzen k deseti letům vězení, pravil, že českou legislativu neuznává. A to je Česko, ve srovnání s Francií, Belgií, Anglií či Švédskem zemí, ve které je vliv islámu na chod společnosti minimální.   

Pravda, návod, kterak se vypořádat s hrozbou radikálního islámu, je možno nalézt ve starověkém Řecku. Vedle žen a otroků bylo totiž v první demokracii zapovězeno volit a být volen občanům, zvaným idioti. O směrování země tak rozhodovalo nějakých 6000 obyvatel Atén, jejichž činnost byla pro vlast jednoznačným přínosem. Všichni občané se tak snažili pracovat pro blaho své země, neboť výsledky jejich práce jim umožňovaly posléze hovořit do věcí veřejných. Přestože se jedná o cestu správnou a vysoce efektivní, je v našich podmínkách zcela nerealizovatelná. 

Stejně tak ovšem můžeme nakupovat u odborníků, neboli u režimů prosperujících arabských zemí. Vzhledem k tomu, že působím pětadvacet let v oblasti Blízkého východu, opravdu vím, o čem hovořím. Proto, kdykoli jsem dotázán na to, kterak uspět v těchto z našeho hlediska „nedemokratických“ autoritářských režimech, odpověď je stejná! Stačí vědomí toho, že jsem v konkrétní zemi, hostem. To, do jaké míry vítaným, je pak na každém jednotlivci. Nejvyššího možného stupně vítanosti lze dosáhnout dodržováním ze strany každé země striktně vymáhaných zákonů, zvyklosti a tradic, přičemž každý host dostává jedinou šanci. Nedemokratické? Nemyslím! Účinné? V maximální možné míře!