Dokonce i Jakub Janda najednou nechce "zpolitizované menšiny", jako by se právě probral z nějakého pornografického rauše. Obzvláštní "znepokojení" vyvolává hlasování evropských Turků - těch papírových Němců, Francouzů, Belgičanů či Rakušanů, z nichž mnozí žijí mimo Turecko už několik generací, tamní poměry znají jen z doslechu, ale žárlivě si střeží vlastnictví několika pasů - naprosto pitomou výsadu z dob, kdy se zdálo, že svět už bude jenom sluníčkový. (Jednoho by zajímalo, co by si vlastně západní státy s institutem "dvojího občanství" počaly ve chvíli, kdy by mezi takto provázanými státy vypukla válka.) Tito "euroturci" v průměru podpořili Erdoganovo diktátorství víc, než turečtí Turci - sice jen o pár procent, ale dost to napovídá, že bájný integrovaný, nábožensky vlažný a "proevropský" euroturek je politicky vzato stejným příznivcem islámismu, vlády jednoho muže a obnovy chálifátu, jako anatolský venkovan. 

Díky euroturkům vyhrál Erdogan formálně. Ale FAKTICKY byl vítězem dávno předtím a dokonce dávno předtím, než před nějakou dobou porazil údajný pokus části armády o puč. Důvody jeho úspěchu jsou přitom stejné, jako jsou - v obráceném gardu - důvody "evropských" či západních porážek. Jsou tři: 1. Cílevědomost, 2. Tah na branku, a 3. Flexibilita v jednání, podmíněná ovšem znalostí cíle, k němuž novopečený sultán směřuje. 

Erdogan se nikdy netajil svými cíli - reislamizovat Turecko, aniž by to zemi stálo hospodářskou výkonnost a tím potažmo vojenskou sílu; takto reislamizovanému Turecku vrátit místo na výsluní (ať už to znamená cokoli), vrátit ho mezi velmoci (ať už by prostředkem byla expanze na severovýchod, do postsovětské a turkické Střední Asie, nebo na jih, do etnicky arabských oblastí, nebo nakonec na severozápad, kam to Turecko po staletí tak táhlo). Věděl, co proti němu stojí a že věci nesmí uspěchat. Pomalu, skrz chytrou hospodářskou politiku, si kupoval turecké střední třídy; zvolna, skrz trpělivou policejní práci, oslaboval tradičně silný a v ústavě zakotvený vliv armády; jen zvolna, ve vhodně volených chvílích, dávkoval svým lidem takové symboly konce kemalismu, jako je manželka veřejně vystupující v hidžábu. (Attatürk zakázal šátky ve státních úřadech, tedy - předpokládám - i v sídle prezidenta republiky). Věděl, co chce, a použil každou páku, aby svých cílů dosáhl - ať už to byla kašírovaná "přístupová jednání" s EU, který mu umožnila fatálně oslabit sekulární armádu, nebo "arabské jaro", které mu umožnilo stát pevně po boku muslimského krtka Obamy, nebo syrská válka, kde různé frakce bezcílně manévrují, zatímco Turecko si systematicky zajišťuje pozice, nebo "uprchlická krize", díky níž může bezprecedentně vydírat slabochy typu německé premiérky. Nikdy nesešel z cesty, nezakolísal - což u státníka samo o sobě imponuje - protože věděl, kam jde. 

Ano, vedly ho "hodnoty" - v tomto případě ty islámské, dle nichž je nejvyšší hodnotou expanze pro větší slávu alláha. Těžko říct, zda se upíná k islámu, protože v něm vidí použitelnou expanzní (a autokratickou) ideologii, nebo zda ho opravdu vede náboženské přesvědčení. Bylo by zajímavé to zjistit, ale na výsledku to nic nezmění.

A pak tu máme Erdoganovy protějšky. 1. Naprostá ztráta cílů, 2. Nulový tah na branku, a 3. Rigiditu v jednání, selhání schopnosti se učit z chyb. Nevěříte? Vezměte si, co podnikla EU za těch zhruba 15 let, co nám Erdogan "vyrostl" z přijatelného konzervativního politika do islámistického diktátora. Ano, rozšířila se - ale dělo se to v podstatě setrvačně, lhaním lidem z přistupujících zemí, malováním vzdušných zámků a masívním uplácením (ano, skrze "granty") tamních politiků, komunálních politiků, mediálních ikon a nevládních organizací. Ano, pokračovala v naprosto zničující byrokratizaci a tím nemožné hospodářské politice - exponenciálním tempem, to je fakt, ale kolos rozjetý proti ledovci nic jiného, než zrychlit, vlastně ani nemůže. Ano, vedla "přístupová jednání s Tureckem" a zapojila Turecko do všelijakých dotačních programů, výměnných pobytů atd. - jen někomu nedošlo, že když je na jedné straně takové spolupráce rozbředlý, navenek liberální a uvnitř byrokraticky ztuhlý kolos, a na druhé akceschopná, profízlovaná a cílevědomá země, pak vyzíská ten druhý. Ano, podpořila "arabské jaro" - to muselo Erdogana obzvláště pobavit a ano - rozkmotřila se s Ruskem - zatímco Erdogan využil první možnou příležitost, aby se s Putinem pragmaticky dohodl a tím si kryl záda. 

Evropa - a tím teď myslím Brusel a jemu podřízené vlády a struktury - skutečně neví, co dál. Chce se rozšiřovat, to jistě, ale už je vlastně jedno, s kým a proč. Brusel chce impérium, i kdyby to mělo být impérium islámské, jen aby bylo kam posílat oběžníky a koho uplácet. Nic jiného totiž neumí. A ano, to je ta ztráta hodnot, naprosté pomatení, které nemůže, než nést pomatené výsledky. 

Přitom ty hodnoty, o jejich ztrátě tak rád hořekuje západní intelektuál, se přímo vnucují: Zastavit islamizaci Evropy. Získat znovu "ztracené země" ve staré EU. A nabídnout Evropanům (včetně euro-turků) takový život, vyhlídky, hospodářskou prosperitu atd., aby cítili potřebu se další islámské expanzi postavit. 

Erdogan, paradoxně, po celou dobu měl a má na výběr. Mohl se rozhodnout Turecko sekularizovat, mohl islám upozadit, mohl se těsněji sblížit s Ruskem, mohl - naopak - začít budovat režim podobný saudskému. Vybral si, jak si vybral. "Evropa", už méně paradoxně, na výběr nemá. Výše naznačené cíle jsou jediné možné, pokud se nechceme stát tureckou provincií či satelitem, pokud nechceme aby se Evropané - během generace či dvou - stali profízlovanou, falešně mačovskou, sexuálně a vztahově pokryteckou a navenek militantní společností muslimských nadlidí a jejich nemuslimských otroků.

Leč "vůdcové Evropy" to odmítají vidět. Nedovedou cílevědomému a akčnímu protivníkovi vůbec nijak čelit. Co hůř, možná si ani nepřipouštějí, že existuje nějaký protivník, který si je "maže na chleba" a bude si je takto mazat tak dlouho, dokud se nevzpamatují. Opakují 15 a více let staré rituály ("referenda", "summity", "bílé knihy", "přístupová jednání"), kterým už nemohou věřit ani oni sami - a doufají, že je turecká kobra neuštkne, nebo je uštkne až poslední. 

V té situaci je naprosto pochopitelné, proč "euroturci", kteří ten evropský rozklad, neschopnost, zmatečnost a slabost vidí na vlastní oči, volili, jak volili. Erdogan však nevyhrál díky nim - vyhrál ve chvíli, když si ujasnil své cíle, odhodlal se za nimi jít a v souladu s islámským učením využil všech dostupných prostředků.

S něčím takovým se těžko soupeří, když sami nevíte, co chcete.  

Převzato z profilu.