Každá z možností je špatně, neboť vůbec potvrzuje přítomnost komunistické strany v české politické krajině.  

Ať tak či onak, a také ať se komu líbí či ne, s komunisty je třeba počítat, a jak to tak vypadá, nejspíš si jich všichni po příštích parlamentních volbách „užijeme“. Současná neobliba vládních – řekněme pravicových – stran totiž napovídá poměrně jasné volební vítězství sociálních demokratů. A nebudou-li mít nadpoloviční většinu hlasů, k čemuž je jejich současné vedení nejspíš nedokáže dotáhnout, mohou se snadno obrátit na natěšené komunisty.  

Na tomto místě je třeba připomenout starý, obehraný, leč pravdivý vtip. Ptá se jeden druhého – „A koho letos budeš volit?“ Druhý na to – „No přece komunisty jako vždycky!“ a první dodává: „To je jasný, ale v které politické straně?“ Ano, jasně. Nikdo se nesměje, ne snad, že by to nebylo vtipné, ale prostě protože je to pravda.  

Česká politická scéna je naprosto ovládnuta tím, čemu se (jistě sociologicky nesprávně a nevhodně) říká „Husákovy děti“. Pro účely politického komentáře je nutné říct, že se jedná spíše o stav mysli, či myšlenkových pochodů našich vládců, než o záležitost generační.  

U moci v našich hlavních politických stranách jsou, stručně řečeno, hraniční osobnosti s malým duchovním obzorem, bez nějakých velkých vnitřních závazků k tradicím (a to jak osobním, tak rodinným či dokonce státním), bez špetky zodpovědnosti za pustinu, kterou po sobě nechávají. Jsou to osoby bez větší schopnosti vciťování (empatie, chcete-li) do životů lidí, za něž rozhodují. Jsou to lidé, kteří se prostě chopili moci, aby ji použili ke svým prospěchům, a nikoli k tomu, k čemu by politika měla sloužit, totiž k dobru celku.  

V tomto prostředí pak je zcela očividné, že by zoufalý volič mohl nakonec skutečně „volit nejmenší zlo“. A je zcela dobře možné, že za menší zlo, než jakým se mu jeví současné politické špičky, může považovat upozaděné komunisty. Těm samozřejmě stačí točit prstové mlýnky, v pozadí tiše počítat peníze a jen čekat, až je někdo pozve do vlády. Přitom nezapomeňme, jak tak čas a život v neokapitalismu plyne, že řada špičkových komunistů jsou multimilionářští podnikatelé, kteří mají jistě osobní tajemníky na olizovaní stranických příspěvkových známek.  

Nesnesitelná přitažlivost komunistů prostě spočívá v jednoduchém faktu, kterým je vskutku omezený výběr. Ač je to trochu nechutné, nabízí se srovnání s kvalitou potravin v našich supermarketech. Lidé, ať si vláda počítá a říká, co chce, chudnou. S tím, jak mají hluboko do peněženky, stoupá i „poptávka“ po levnějších potravinách. S tím, jak stoupá poptávka po levnějších, a tudíž i nekvalitnějších potravinách, jim jich je nabízeno čím dál víc a čím dál horších. Kruh se uzavírá u naštvaného spotřebitele, zakousnutého do levné, téměř bezmasé, za to však mastné klobásy, který nadává na mizernou kvalitu jídla.  

Totéž v politice. Tak dlouho generovaly stranické sekretariáty poslušné a příslušně hloupé a nijaké kandidáty do významných státních institucí a funkcí, až jich tam máme plno. Tak dlouho se parlamentní politické strany zabývaly jen tím, že opevňovaly svoje mocenské pozice, až se nyní nemají kam obrátit, aby našly osobnost schopnou skutečně uvěřitelně oslovit větší část voličské veřejnosti.  

Politické komentáře se mohou někdy více, jindy méně vysmívat tomu, jak jedno křídlo komunistů neustále oslavuje Stalina, zatímco to druhé se ohání „jen“ Gottwaldem. Jestli se ovšem nepodaří vytočit zatáčku, kterou nyní kroutí vláda rozpočtové odpovědnosti, a to tak, že tím dennodenně naštvává čím dál víc lidí, budeme, bohužel, nuceni zjistit na vlastní kůži, zda je ve vládě „lepší“ neostalinista nebo neogottwaldista.  

Je skoro trapné nacházet nějaká srovnání s minulostí, ale jedno se doopravdy dere do popředí. V tom prokletém 48. roce to nevyhráli jen komunisté (ani ty volby předtím) nějakým přímo gangsterským pučem, to si prohráli demokraté svým konáním více méně sami. Tehdejší volič jim sečetl a podtrhl všechny taktické i strategické chyby, kolik jich jen stačili pravicoví politici v první fázi československých dějin nadělat.  

Jinak řečeno: pravicová vláda v současnosti těžce hazarduje s budoucností, když si nejspíš myslí, že komunisty bude volit málo lidí. Kdepak, komunistům bude pořád stačit těch jejich 14, či 15 procent. Dříve nebo později po nich v opojné touze po moci někdo jako po spojencích rád hrábne…

Publikováno se souhlasem vydavatele.