Na druhé straně se v něm nemluví o tragédiích, končících násilím a ztrátami životů, nikomu nehrozí mimořádné tresty, nikdo nestrávil ve vazbě rok a více,  takže dopady kauzy do životů přímých účastníků nejsou zdaleka tak tvrdé jako v mnoha trestních procesech, jež se týkají obyčejných lidí. Pokud by nebylo politických důsledků a kdyby se orgány činné v trestním řízení neotřely o „celebrity“, kauza by nestála ani za zmínku v Blesku.

Hodně hluku vyvolal související spor o správnost vyměření hranic imunity Nejvyšším soudem ČR v usneseních z 16. července 2013. S odstupem pár hodin jsem si uvědomil, že nikdo z nás nezná vyjádření Vrchního státního zastupitelství v Olomouci k návrhům obhájců pánů Marka Šnajdra a Petra Tluchoře na vyjmutí jejich klientů z pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Nemůžeme tedy vyloučit, že soudce k zpochybňovanému rozhodnutí přivedly argumenty žalobců. Ostatně pozornost, věnovaná tomuto detailu řízení, je nadbytečná, protože usnesení stejně nelze ničím zvrátit, lze se mu pouze podřídit. Pokud se paní senátorka Eliška Wagnerová hrne do rušení §10 trestního řádu rozhodnutím Ústavního soudu, zdá se tím potvrzovat podezření, že se svlečením taláru ústavní soudkyně odložila i rozum: změna trestního řádu by neměla zpětný účinek, takže usnesení Nejvyššího soudu ČR z 16. července 2013 by zůstala nedotčena. A vůbec: stojí za to překopávat jeden paragraf trestního řádu kvůli věci, která se stane jednou za uherský rok, když dočasná ministryně spravedlnosti ohlásila záměr pustit se do skutečně potřebné rekodifikace celého trestního řádu ?

Ke snižování závažnosti této kauzy mě vede srovnání s procesy, v nichž se účastníkům (obvykle obžalovaným, ale mohou to být i poškození) stala křivda, jejíž nápravy se domáhají proti odporu orgánů, jež ji způsobily, a často jí vůbec nedosáhnou, i když je zjevná.

Takových případů je mnoho. Uvádím jako příklad neobvyklý příběh, v kterém sice nedošlo na vysoké tresty, ale je otřesný projevy soudcovské zvůle a ochrany viníků od nejnižšího stupně až úplně nahoru.

V r. 2005 odsoudil znojemský soudce Jaromír Kapinus (bývalý předseda soudu a člen KSČ) dva mladíky ze přepadení dvou poštovních doručovatelek. Po projednání odvolacím soudem jeden šel do vězení na pět let, druhý vyvázl s podmíněným trestem tří let. Dnes víme, že obžaloba stála na doznání jednoho z nich, který podlehl při dlouhém výslechu psychickému nátlaku. Připouštím, že soudce nemusel konstrukci obžaloby prohlédnout. Každý má právo na omyl.