Při veřejném vystupování se nepochybně jeví jako pohotový debatér, obratně se blýskající právnickou vzdělaností. Je ctižádostivý a stále přichází s novými nápady, jež směňuje za procentní body v průzkumech oblíbenosti politiků. Osvědčil se jako mimořádně zdatný vyjednavač: „protlačil“ sněmovnou dva významné kodexy, z nichž zejména nový občanský zákoník byl nejen pro zákonodárce, ale i pro celou právnickou obec soustem k zadušení. Mnohým se na obrazovce líbí naučený úsměv, předstírající vlídnost. Mít více životních a profesních zkušeností, měl by část předpokladů být dobrým ministrem. Výsledkem je třpyt pověsti nejoblíbenějšího ministra neoblíbené vlády.

Jeho počínání má ale také některé rysy, jež ze „zlata“ oblíbenosti dělají falešné pozlátko. Je to již samo nadřazování péče o oblíbenost nad jiné hodnoty. Nepromešká snad žádnou příležitost, jak ji posílit.

Nejčerstvějším velkým tažením za popularitou je halasně rozhlašované rozhodnutí podat u Nejvyššího soudu ČR stížnost pro porušení zákona ve prospěch Romana Smetany, vandala, velkou částí médií považovaného přinejmenším za disidenta a bojovníka za svobodu projevu, ne-li přímo za národního hrdinu. Jiří Pospíšil si v této věci vede úplně jinak než je jeho zvykem: rozhodnutí je průlomové, neboť nahrazuje zákonné opravné prostředky, jimiž odsouzený pohrdl, a je nezvykle rychlé. S největší pravděpodobností to je první stížnost tohoto typu, kterou kdy Nejvyšší soud ČR obdržel.

Jiří Pospíšil navíc žádá Nejvyšší soud ČR, aby přerušil odsouzenému výkon trestu. Vychází tím vstříc tlaku bulváru a nepřímo dává soudcům najevo, jak by měli rozhodnout. K přerušení výkonu trestu se totiž přikračuje pouze tehdy, dá-li se s velmi vysokým stupněm pravděpodobnosti očekávat zprošťující rozsudek. Pokud soud v tomto směru nevyhoví, bude praktický užitek pro Romana Smetanu malý, pokud vůbec jaký: nenechají-li se soudci odvést přáním ministra od nestrannosti a budou postupovat stejně jako v jiných případech, odsouzený se jejich výroku dočká až na svobodě. V podrobnostech odkazuji čtenáře na článek „Chvála kverulace“ (http://www.politikon.cz/index.php/publicistika/6/4714-zdenek-jemelik-chvala-kverulace).

Ministra, jenž by se za takových okolností zastal stížností pro porušení zákona odsouzeného, jsme patrně dosud neměli. Jeho počin je společensky nebezpečný: až dosud jsme aspoň předstírali, že bulvár a ulice nemohou ovlivnit rozhodování soudů. Nyní ale Jiří Pospíšil vyslal obžalovaným vzkaz: jste-li nespokojeni s rozsudkem, neztrácejte čas a peníze uplatněním zákonných opravných prostředků, ale zjednejte si podporu bulváru – ministr se vás pak zastane. Byly tak zpochybněny obecné principy trestního řízení soudního.

Pro srovnání rychlosti rozhodování Jiřího Pospíšila ve prospěch Romana Smetany s jeho normálním přístupem uvedu čerstvý příklad, k němuž jsem dostal rozhodující konečnou informaci při dopisování tohoto článku. Jde o podnět ke stížnosti pro porušení zákona ze dne 27.února 2012  ve prospěch předsedy spolku Šalamoun Johna Boka, který byl uveden žádostí o urychlené vyhodnocení s tím, že záměrem předkladatele je dosáhnout společného projednání případně podané stížnosti s dovoláním, které připravuje obhájce odsouzeného. Technicky bylo skutečně možné uplatnit u Nejvyššího soudu ČR oba nástroje současně, protože ministerstvo mělo na vyhodnocení podnětu 45 dní. Odezvou ale bylo jeho postoupení k prověření Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze, čili vědomé vyvolání průtahů v řízení. Trestní spis byl doručen na Vrchní státní zastupitelství až 30. března 2012 a 13. dubna 2012 obhájce podal dovolání. Podle dnešní zprávy ředitele oddělení trestního přezkumu ministerstva byl přezkum podnětu ke stížnosti pro porušení zákona kvůli podanému dovolání přerušen. Tím se beztak nízká pravděpodobnost úspěšnosti podnětu snížila k nule.

K zastavení přezkumu došlo v souladu s ustanovením trestního řádu, protože dovolání má v tomto případě přednost. Naproti tomu pověření státního zastupitelství přezkumem bylo neospravedlnitelnou ztrátou času. Jiří Pospíšil bude ovšem tvrdit, že takový postup je „standardní“ a ukládá mu jej zákon. To ovšem není pravda. Důvodem zatahování státního zastupitelství do vyhodnocování podnětů ke stížnosti pro porušení zákona je údajný nedostatek vlastních zpracovatelských kapacit, dále ministrova obecná nevůle vůči zastáncům nespravedlivě stíhaných a jeho sklon k přenášení osobní odpovědnosti na kohokoli dalšího.

Lidé znalí poměrů mohou namítat, že se nedala očekávat vstřícnost k Johnu Bokovi od ministra, jenž čelí již dvěma trestním oznámením, podaným spolkem Šalamoun a je spolkem nebo jeho členy stále napadán. Naopak soudím, že velkorysý muž by nezadal ani nejmenší podezření ze mstivosti. Pouze lidsky malý držitel moci si vychutná šlápnutí na palec slabšího protivníka. Jako protiklad uvádím chování předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Ivy Brožové, nemilosrdně kritizované spolkem Šalamoun kvůli chování vůči prezidentovi republiky a vůči bývalému místopředsedovi Nejvyššího soudu ČR Pavlu Kučerovi, která stížností spolku Šalamoun na soudce prošetřuje se vzornou důkladností a vede si zcela nestranně a profesionálně.  

V jiném případě se Jiří Pospíšil zhoupl na vlně antikomunismu a rozhodl se podat stížnost pro porušení zákona v neprospěch bývalého  prokurátora Karla Vaše, spoluodpovědného za justiční vraždu generála Heliodora Píky. Tento zloduch byl odsouzen Městským soudem v Praze, ale v odvolacím řízení u Vrchního soudu v Praze byl zproštěn z důvodu promlčení. Soudci se při rozhodování o kvalifikaci skutku rozhodovali mezi účastenstvím na vraždě prosté a úkladné. Volili vraždu prostou s podstatně nižší trestní sazbou a pětiletou promlčecí lhůtou. S jejich rozhodnutím nesouhlasila tehdejší nejvyšší státní zástupkyně, exprokurátorka Marie Benešová, která je napadla dovoláním v neprospěch obžalovaného. Nejvyšší soud ČR jí nevyhověl. Kdyby uspěla, Karel Vaš by možná navzdory pokročilému věku šel aspoň na čas symbolicky do vězení. Složení odvolacího i dovolacího senátu spolu se  sporností rozhodnutí Vrchního soudu budí podezření, že soudce naklonila ve prospěch obžalovaného společná politická příslušnost v minulosti.

V každém případě Jiřímu Pospíšilovi je třeba přiznat ušlechtilý úmysl napravit domnělé pochybení odvolacího soudu. Nicméně praktický dosah jeho počinu byl od počátku sporný. Zrušení rozsudku na základě stížnosti v neprospěch obžalovaného má jen akademický význam: soudu se dostane poučení, že soudil špatně, ale pro obžalovaného se na výsledku rozhodnutí nic nemění. Úspěch stížnosti by tak Karla Vaše stejně do vězení nedostal.

Pospíšilův záměr měl ještě další háček: zákon ministrovi zakazuje napadnout stížností rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Pokud jí ale předcházelo dovolání, je velmi obtížné formulovat ji tak, aby se nedotkla závěrů dřívějšího rozhodnutí.

Spolek Šalamoun, který považuje Marii Benešovou i Jiřího Pospíšila za záporné postavy, v tomto případě shledal jejich právní názory správnými a ministrův záměr sledoval se sympatiemi. V listopadovém čísle ročníku 2011 měsíčníku Trestní právo vyšel článek autorů Johna Boka a Zdeňka Jemelíka (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2011112801), kteří se touto kauzou zabývali zevrubně a vyjádřili jak sympatie, tak pochybnosti.

Jiří Pospíšil zvěstoval svůj záměr urbi et orbi s obvyklými mediálními fanfárami. Nikdy později se však již o něm veřejně nezmínil. Vysvětlení je prosté: Nejvyšší soud ČR jeho stížnost z předpokládaných důvodů zamítl, a na tom se již žádné bodíky oblíbenosti vytloukat nedají.

Připomenu závěr výše zmíněného článku v Trestním právu: „ Ministrův záměr je nám po seznámení  s rozhodnutími soudů v této věci nadále sympatický, hodný podpory. Vedle toho však máme pochybnost: trestní řád zakazuje ministrovi napadnout stížností rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR... Stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo již dříve přezkoumáno a potvrzeno Nejvyšším soudem ČR, lze považovat za nepřímé zpochybnění jeho závěrů a soudci Nejvyššího soudu ČR to tak zpravidla berou...  Budeme tedy s napětím očekávat, jak si pan ministr s tímto oříškem poradí, budeme mu přát úspěch, ale spíše počítáme se ztroskotáním záměru.  Znova vyslovujeme podiv nad tím, že se do takového podniku pustil.“ 

Příslušný senát Nejvyššího soudu ČR se vypořádal s ministrovou stížností docela jednoduše, aniž by vážně polemizoval s jeho úvahami o nesprávnosti názoru Vrchního soudu v Praze na promlčení zločinu Karla Vaše: „Nejvyšší soud konstatuje, že byť ministr spravedlnosti formálně označil, že stížnost pro porušení zákona, kterou v posuzované trestní věci podal, směřuje proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. 11 To 49/2001, činil tak s vědomím, že v téže trestní věci již bylo konáno řízení o jiném mimořádném opravném prostředku – dovolání nejvyšší státní zástupkyně. Rovněž mu muselo být známo, že zcela shodné důvody, které nyní sám ve stížnosti pro porušení zákona uvedl, již byly v řízení o dovolání uplatněny a Nejvyšší soud o nich již rozhodl. A konečně mu muselo být známo, že proti rozhodnutí o dovolání není stížnost pro porušení zákona přípustná. Pokud ministr spravedlnosti při znalosti všech těchto skutečností opakovaně uplatnil totožné námitky a nadto podal mimořádný opravný prostředek proti rozhodnutí, kde to zákon výslovně nepřipouští, byť tuto okolnost formálním označením jiného rozhodnutí obchází, nezbývá než konstatovat, že se tak snaží přimět Nejvyšší soud k revizi již učiněného nenapadnutelného rozhodnutí, k čemuž není oprávněn. V daném případě je proto nerozhodné, jak stěžovatel formálně označil rozhodnutí, proti němuž mimořádný opravný prostředek podává, rozhodný je faktický stav, který vyplývá z procesně právního rozboru věci s výše učiněným závěrem.

Za tohoto stavu věci Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením § 268 odst. 1 písm. a) tr. řádu tak, že podanou stížnost pro porušení zákona zamítl, neboť není přípustná.“

Také v případě rozhodujícího senátu Nejvyššího soudu ČR by bylo možné uvažovat, zda v pozadí zamítnutí ministrovy stížnosti není dávná stranická spřízněnost soudců s obžalovaným. Ale jejich výrok  je až matematicky přesný, takže tento vliv můžeme vyloučit.

Podněty ke stížnosti pro porušení zákona, které ve prospěch obviněných podává spolek Šalamoun, se zásadně liší od výše zmíněných výstupů z rozhodovací činnosti pana ministra. Jsou založeny na kritice neúplnosti nebo věcné nesprávnosti dokazování, popř. svévolného nedbání logických vztahů skutkových zjištění. Naše zjištění jsou věcně prokazatelná, nicméně ministerští úředníci nám neměnně sdělují, že pan ministr neshledal důvod k podání stížnosti pro porušení zákona.

Nicméně  „házení do koše“ našich podnětů je věcí výlučné osobní pravomoci a odpovědnosti téhož ministra nespravedlnosti, který se rozhodl podat obě výše zmíněné stížnosti pro porušení zákona. Ty na rozdíl od našich spočívají na ministrových pochybnostech o správnosti právních úvah soudů a obě zpochybňují úroveň jeho  právnického úsudku. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ve věci Karla Vaše nepřímo potvrzuje nekompetentnost Jiřího Pospíšila, potažmo tak zpochybňuje oprávněnost jeho zamítavých rozhodnutí o našich podnětech, neboť na správnost jeho úsudku se zřejmě nelze spolehnout.

Ministrova ochota podávat stížnosti pro porušení zákona v případech, jež mohou vzbudit zájem veřejnosti, kontrastuje s jeho bezcitností při posuzování podnětů k přezkoumání rozsudků, jež vzbuzují oprávněné pochybnosti, ale týkají se lidí, na kterých kromě jejich blízkých nikomu nezáleží.

Netuší, jakou trýzeň z bezmoci prožívá odsouzený, který na rozdíl od orgánů, tápajících v bludišti nepřímých rádoby důkazů, ví přesně, že nespáchal skutek, za nějž byl odsouzen, ale nezná východisko ze svého neštěstí.  Jako člověk bez životních zkušeností a bez vlastní rodiny si nedovede představit hrůzu, jakou je pro blízké odsouzeného jeho odchod do vězení. Nedojímá ho stesk dětí po odsouzených rodičích, ani soužení žen, čekajících celé roky na své muže. Neobměkčí ho ani neštěstí odsouzeného, jenž skládal naději v ústavní stížnost, ale jeho advokát jej o ni připravil propasením procesní lhůty. Tupě vyznává jako modlu neprolomitelnost soudního rozhodnutí. Nepřipouští omylnost soudců a nevidí, že za justiční přehmaty se platí zmarněnými kusy života a utrpením blízkých nespravedlivě odsouzeného. Každé jeho zamítavé rozhodnutí je zaplaceno slzami nevinných.

Vyřizování podnětů ke stížnosti pro porušení zákona ve prospěch obyčejných odsouzených probíhá stranou pozornosti novinářů. Z hlediska podpory ministrovy oblíbenosti jsou bezcenné. Naopak zpochybnění rozsudku ve věci, v které novináři vnukli veřejnosti odpuzující obraz odsouzeného, by mohlo jeho oblíbenosti uškodit. Proto Jiří Pospíšil ve srovnání se svými předchůdci počet podávaných stížností výrazně omezil.

Předkladatelé podnětů ke stížnosti nežádají po Jiřím Pospíšilovi, aby přímo rozhodl o nevině jejich chráněnců, takže ho neobtěžují vnucováním odpovědnosti, které se obvykle vyhýbá. Chtějí pouze, aby jim poskytl naději, že naši nejlepší trestní soudci věc znova přezkoumají a možná najdou v díle obecných soudů pochybení. Lidská svoboda je dost cenná na to, aby odůvodnila určitou dávku velkorysosti v přístupu k agendě stížností pro porušení zákona. Zhojení utrpení nevině odsouzených a jejich blízkých stojí za námahu ministerských úředníků, které studium trestních spisů a psaní stížností pro porušení zákona notně obtěžuje.

Naopak ministrova oblíbenost není tak důležitá, aby ospravedlnila obtěžování Nejvyššího soudu ČR stížnostmi pro porušení zákona, o nichž se předem ví, že jejich projednání nepřinese nápravu reálné křivdy.  

Vyšlo 10.5. 2012 na Politikonu jako 421. sloupek