Vznikne-li takové podezření a dostane se do rukou policie, nic jiného následovat nemůže. Lze jen litovat, že došlo k předčasnému zveřejnění. Nejde ani tolik o to, že se novinářské hyeny dotkly pana prezidenta, který se dle mého soudu neměl rozčilovat, ale měl zůstat klidně nad věcí. Daleko více vadí, že se hned na začátku ztížila práce policie. Pokud totiž skutečně k nějakému pokusu o korupci došlo, pachatelé díky médiím již od poloviny října vědí, že je třeba zamést stopy a jistě nezahálejí.

To vše zde již ostatně jednou bylo před koncem prezidentského mandátu Václava Havla. Na námětu, zajímajícím veřejnost, si tehdy přihříval polívčičku ministr vnitra Stanislav Gross. Výsledek známe: vyvolaná psychóza způsobila, že všichni kandidáti na úřad prezidenta považovali za nutné slíbit volitelům, že v případě zvolení budou milosti udělovat velmi střídmě. Cenou za úspěch tažení proti milostem je utrpení několika desítek oprávněných žadatelů, kteří se nevešli do pověstné Klausovy „špetky šafránu".

Stojí za zamyšlení, zda vypuknutí obou skandálů kolem milostí na sklonku mandátů dvou prezidentů je zcela náhodné, či zda jde o naplánované intriky. Vzhledem k některým okolnostem, zveřejněným v médiích, bych nevylučoval možnost, že únik informací ze zdravotní dokumentace Radky Kvačkové a jejich šíření v médiích je cílenou provokací. Skandál kolem milostí v politicky citlivém období je pro bulvár pravé požehnání a současně nabízí politickým pletichářům příležitost k sbírání bodů oblíbenosti.

Současné vyšetřování na rozdíl od Grossových policejních manévrů neprovázejí žádné okázalé efekty. Policie prostě jen koná svou rutinní práci. Ministr se k tomu nevyjadřuje, což je třeba mu přičíst ke cti.

Před lety podezření splasklo jako mýdlová bublina. Policejním vyšetřováním žádná korupce nebyla odhalena. Nebudu předjímat, jak to dopadne tentokrát. Nicméně vím o systému projednávání milostí tolik, abych si mohl dovolit tvrdit, že bude-li nějaký případ skutečně prokázán, pak půjde o ojedinělé prolomení celkem bezpečného systému, způsobené selháním jedince, a v žádném případě se to nebude týkat pana prezidenta a vnitřního okruhu jeho spolupracovníků. Vím, o čem mluvím, protože jsem asistoval při lobbování ve prospěch několika úspěšných a daleko většího počtu neúspěšných žádostí o milost, takže s Klausovým systémem projednávání žádostí o milost mám své zkušenosti. Je natolik sofistikovaný, že finanční vklad do překonání jeho zabezpečení je stejně jistý jako sázka na získání jackpotu ve sportce.

Ale i kdyby došlo na tento nejhorší případ, že by policie usvědčila někoho z okolí Václava Klause, byla by to statistická výjimka, která celý systém neznehodnocuje. Snad by mohla být podnětem k jeho doladění, ale nic více.

Budu proto nadále trvat na potřebě zvýšení počtu udělovaných milostí a rozšíření důvodů pro omilostnění tak, aby se pan prezident vedle přihlížení k humanitárním důvodům zaměřil také na nápravu křiklavých selhání justice, jež nelze zhojit jinými prostředky. Budu také nadále odmítat snahy o okleštění prezidentova práva na udělování milostí kontrasignací kterýmkoli nižším stupněm soustavy moci výkonné. Prezident republiky (bez ohledu na osobnost) je vrcholem soustavy a při výběru prochází mnohem přísnějším sítem než kterýkoli člen vlády. Nebylo by důstojné jeho úřadu a osobnosti, aby příležitost ke korigování jeho rozhodnutí dostal nějaký pidižvík, který kromě naučených školských znalostí a praxe v prošoupávání kalhot o parlamentní lavice neví nic o životě.

Obecně neexistuje žádný systém rozhodování, absolutně odolný proti prolomení jeho zabezpečení. Není žádná záruka, že právě pro systém udělování milostí s kontrasignací by platila výjimka z pravidla. Ale byl by složitější, dal by větší prostor byrokracii a do rozhodování by byli na straně kontrasignující autority vtaženi nižší úředníci. Členové vlády jsou natolik vytíženi, že by agenda milostí byla na hranici obzoru jejich zájmů. Ve větší nebo menší míře by se museli spolehnout na úsudek svých podřízených. Ostatně stačí si představit, co by se dělo, kdyby příležitost ke kontrasignování milostí Václava Klause dostal současný ministr nespravedlnosti, aby bylo zřejmé, že záměr má ze všeho nejblíž k velmi špatnému vtipu. Jiří Pospíšil by nejspíš na posuzování prezidentem schválených milostí ustavil komisi z lidí, vzývajících stejně jako on zlaté tele neprolomitelnosti soudního rozhodnutí, a s odvoláním na „stanoviska expertů" by škrtal jednu milost za druhou, stejně jako dnes nakládá s podněty ke stížnosti pro porušení zákona. Ale protože by šlo o pokoření prezidenta, dělal by to před televizními kamerami, aby celý národ věděl, že právě on je ten rázný chlapec, který se nejlépe ze všech polistopadových ministrů spravedlnosti stará, aby byl v této zemi pořádek.

Zvlášť velký nesmysl by byla kontrasignace rozhodování prezidenta, zvoleného přímou volbou. Bylo by urážkou voličů, kdyby jim lidé s daleko slabším mandátem dávali najevo pohrdání jejich vůlí usměrňováním rozhodování jejich nejvyššího zmocněnce.

Debata, která se ve veřejném prostoru odvíjí kolem zmíněného skandálu, je příznačná pro pokleslý sklon některých politiků a novinářů k demagogickému zneužívání různých sloganů a klišé bez ohledu na jejich pravdivost. Policie teprve zahajuje úkony trestního řízení, nic není jisté, ale již různí lehkoživkové mluví o možnosti koupit nebo zařídit milost jako o nezpochybnitelné skutečnosti. A na lživém základě rozvíjejí další demagogické úvahy o nutnosti oklestit pravomoc prezidenta republiky, jejichž jediným skutečným cílem je oklamání voličů za účelem dosažení co nejlepšího volebního výsledku. Jenže na lživém základě nelze dojít ke správným politickým rozhodnutím. Nerespektování této zásady je příčinou všech dílčích ztroskotání všech vlád, které kdy existovaly, včetně těch úspěšných.

Vyšlo 01.12. 2011 na Politikonu jako 398. sloupek