Jan Sváček nakonec moudře usoudil, že mu funkce nestojí za dehonestační kampaň, která proti němu s přestávkami probíhá od doby, kdy jej Václav Klaus poprvé navrhl  do funkce ústavního soudce, a oživne vždy, když se stane cokoli, z čeho by mohl mít sebemenší prospěch, tedy nyní v souvislosti s jeho možným jmenováním místopředsedou Vrchního soudu v Praze. Jeho zrání k moudrému rozhodnutí jistě nebylo snadné, protože po celou dlouhou profesní kariéru byl zvyklý na projevy uznání  od významných činitelů justice i moci výkonné, Vystřídala je nelítostná mediální štvanice, vyvolaná několika jedinci, kteří využili náhodně nabytého společenského postavení k možnost vyřídit si s ním osobní účty.  Z hlediska práva je Jan Sváček bezúhonným občanem a soudcem: nebyl nikdy trestán a nečelil kárnému řízení jako soudce nebo jako předseda soudu. Kdyby měli jeho pronásledovatelé prokázat před soudem pravdivost svých obvinění proti němu, popř. společenskou škodlivost jednání, jež mu vyčítají, většinou by neuspěli. Takové riziko ovšem žádný z nich dobrovolně nepodstoupí.

Čas na dozrání k rozhodnutí o odmítnutí funkce poskytla Janu Sváčkovi paní ministryně spravedlnosti příliš dlouhým váháním mezi úctou k pravidlům, jež sama stanovila a jsou v souladu s právním řádem, a silou hlasů, jež ji nabádaly k jejich porušení, právního řádu nedbajíce. Dostala se do nezáviděníhodného postavení mezi mlýnskými kameny:  z jedné strany jeho odpůrci, využívající jako zesilovače hlasu různých nevládních organizací a bulváru, z druhé strany zastánci, mezi nimiž nechyběli respektovaní představitelé justice, především jeho nadřízený, předseda Vrchního soudu v Praze Jaroslav Bureš, dále kolegium předsedů krajských soudů či Soudcovská unie. Do sporu zasáhli také  Miloš Zeman a Andrej Babiš, každý z nich na opačné straně barikády. Paní ministryně měla svobodnou volbu s kterým z nich „si rozlije ocet“.

Případ je uzavřený a nestál by za další komentář nebýt toho, že ve spojitosti s ním se vynořují otazníky, týkající se demokratické povahy státu a jeho nároku na přívlastek „právní“.

Demokracie nemůže fungovat mimo rámec právního státu, jenž se vyznačuje dodržováním pravidel, stanovených oprávněnými orgány či osobami. V daném případě byl tlak na paní ministryni tak silný, že váhala s jmenováním, jímž by se završil proces, který proběhl podle platného práva. Váháním zpochybnila nedotknutelnost práva včetně jí samou stanovených pravidel a umožnila vítězství podlosti nad právem. Váhání mezi právem a hlasem „představitelů lidu“ právě na půdě resortu spravedlnosti je vážná věc.  K mimoprávním faktorům, jakými jsou pomluvy a spekulace by se zde nemělo přihlížet.  

Případ Jana Sváčka je významný především tím, že není ojedinělý. Podobné věci se udály v polistopadové minulosti státu několikrát. Pokud se několik jedinců dostane do postavení, v němž se stanou zajímavými pro bulvár, mohou beztrestně zničit pověst a případně i existenci komukoli, kdo se jim znelíbí. V zemi, v které je dovoleno beztrestně „sestřelit“ policejního prezidenta, se ovšem není  čemu divit. Politici, kteří se svezou na vlně zájmu, vyvolaného mediální štvanicí, ale jednají krátkozrace, a měli by si to včas uvědomit, neboť nikdo nemá pojistku proti možnosti, že se stejná pohroma jednou nepřivalí na něj. 

Ostatně varovným příkladem záludnosti nepřátel Jana Sváčka a jimi zverbovaného bulváru je jejich chování k paní ministryni. Pokud ji někdo aspoň dvakrát týdně nevyzývá k resignaci nebo nevolá po jejím odvolání, aspoň tendenčně a nesmyslně zpochybní nějaké její rozhodnutí.  Je smutné, že spektra jejich pronásledovatelů se z velké části překrývají.

Příkladem je „uznávaný komentátor“ Karel Hvížďala, který pohotově zachytil vítr, foukající proti nim a střídavě zpochybňuje oba. Jan Sváček snad již z ohniska jeho nežádoucí pozornosti nyní vypadne, ale paní ministryně zřejmě nebude mít klid, dokud bude ve funkci. Karel Hvížďala sice problematice jejího resortu nerozumí, ale to mu nebrání do ní šťouchat při každé příležitosti, která se namane.

Čerstvým projevem jeho pokleslého zájmu škodiče je článek z jeho blogu ze dne 2.prosince 2014, pohotově převzatý Parlamentními listy a možná i dalšími servery. Bůh suď, co ho vedlo k tomu, že si až 2. prosince 2014 vzpomněl na seminář o návrhu zákona o státním zastupitelství v Poslanecké sněmovně, který se konal  14.listopadu 2014. Tvrdí, že „je na  pováženou to, co jsme zažili…, když ministryně spravedlnosti seznamovala…přítomné politiky a státní zástupce s novým zákonem právě o státním zastupitelství“. „Uznávaný komentátor“ ovšem klame čtenáře, neboť nic neprožil. Semináře se nezúčastnil a pouze papouškuje to, co mu našeptali odpůrci Heleny Válkové.

Již nadpis článku –„ Chce-li si ministryně podřídit státní zastupitelství, má to říct rovnou“- prozrazuje, že psavec „neví, která bije“: ministr spravedlnosti je podle platného práva hlavou státní správy státního zastupitelství a má vůči němu jisté pravomoci. Pouze díky české polovičatosti není v zákoně doslova uvedeno to, co je v zahraničí běžné, totiž  že  nejvyšší státní zástupce (popř. generální prokurátor) je podřízeným ministra. Návrh zákona z ministerské dílny předpokládá formální podřízení státního zastupitelství ministrovi spravedlnosti, což je v kontinentální Evropě převažující řešení. Vláda odpovídá parlamentu za provádění trestní politiky státu a státní zastupitelství či prokuratura je jejím výkonným nástrojem. Myšlení státních zástupců by ovšem vyhovovalo podřízení pouze pánubohu, které by bylo skutečně ryze českou cestou do pekel.

Pro  poučení čtenářů i Karla Hvížďaly musím uvést věci na pravou míru. Seminář se původně měl konat asi o dva měsíce dříve, ale jeho termín se opakovaně z různých důvodů odkládal. Nešťastným souběhem okolností se pak časově prolnul s masivní mediální kampaní proti ministerskému návrhu zákona, která vyvrcholila rozhovorem nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana pro Lidové noviny z 10. listopadu 2014 (příznačně švejkolandské pojetí svobody slova: Babišův bulvár poskytl prostor pro nakopnutí nominantky Babišova hnutí ANO). Záměrem pořadatelů semináře bylo vyvolat debatu, umožňující srovnání dvou proti sobě stavěných modelů budoucího uspořádání státního zastupitelství: ministerského, počítajícího s formálním podřízením nejvyššího státního zástupce ministrovi spravedlnosti, se zachováním vrchních státních zastupitelství, zvýšeným tlakem na odpovědnost státních zástupců za jejich počínání a oslabením postavení nejvyššího státního zástupce, a  „státnězástupcovského“, předpokládajícího vymanění státního zastupitelství z moci ministra spravedlnosti, dále zrušení vrchních státních zastupitelství a posílení postavení nejvyššího státního zástupce. Podle  představy pořadatelů semináře měli paní ministryně Helena Válková a nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman „položit každý svou housku na krám“, k tomu se měl přidat komentář představitelů spolku Šalamoun z pohledu „konzumentů“ následků činnosti státního zastupitelství a měla se otevřít nekonfrontační věcná debata.  Pavel Zeman „svou housku“ nepředložil.  Místo toho se pustil do trhání ministerského návrhu. V závěru semináře pak vystoupil proti paní ministryni negentlemansky konfrontačně, jako by si neuvědomil instanční nerovnost mezi ministryní-ústavní činitelkou a vysokým úředníkem moci výkonné.

Mezi účastníky semináře byli  silně zastoupeni státní zástupci, jimž by se uplatněním ministerského návrhu podstatně zúžil prostor pro svévolné jednání. Je pochopitelné, že Pavla Zemana v debatě podpořili. Paradoxně ve prospěch části záměru Heleny Válkové (podřízení nejvyššího státního zástupce ministrovi spravedlnosti, zvýšení tlaku na odpovědnost za škodlivá rozhodnutí státních zástupců) hovořili pouze představitelé spolku Šalamoun, kteří jinak zásadně nesouhlasí s ministerským záměrem na zachování vrchních státních zastupitelství a na oslabení postavení nejvyššího státního zástupce, naopak podporují státnězástupcovský projekt přechodu na třístupňovou soustavu státního zastupitelství. Pokud byli na semináři stoprocentní zastánci ministerského návrhu, neprojevili se.

Ve skutečnosti jsme ale na semináři nic hrůzného nezažili. Ministerský návrh je již sice rozpracovaný do paragrafového znění, ale stále je ve vývojovém stadiu počátku veřejné diskuse, dosud nebyl odeslán ani do meziresortního připomínkového řízení. Výsledkem semináře bylo přenesení diskuse o konečné podobě zákona mimo výsostné území  ministerstva. Vývoj zákona jde stále demokratickou cestou.

Pokud si Karel Hvížďala myslí, že formálním podřízením státního zastupitelství ministrovi spravedlnosti by se zhoršila vymahatelnost práva, měl by si ověřit stav vymahatelnosti práva proti zapouzdřenému státnímu zastupitelství u lidí, kteří z vůle státních zástupců prožili měsíce ve vazbě a nakonec byli soudem zproštěni obžaloby.

Jinak je článek ukázkou jeho dovednosti umně se vyjadřovat o věcech, jimž nerozumí a omračovat čtenáře předstíráním věcné znalosti. Je to zřetelné ve výkladu o tom, jaké je postavení státního zastupitelství či prokuratury jinde ve světě. Například odmítá rakouský model uspořádání státního zastupitelství tvrzením, že je centralistický. Ve skutečnosti Rakousko je spolkový stát a výkon práva a spravedlnosti je sdílenou kompetencí spolkových zemí a ústředních orgánů. Každá spolková země má vrchního státního zástupce, na němž leží hlavní část odpovědnosti za provádění trestní politiky státu v oblasti jeho působnosti. Vrchní státní zástupci jsou formálně podřízenými spolkového ministra spravedlnosti, jehož pravomoc spočívá zejména v koordinaci, usměrňování a kontrole jejich počínání, nikoli v operativním řízení. Ve skutečnosti je tedy řízení rakouského státního zastupitelství značně decentralizované. Tím nechci ale říci, že podporuji přenesení tohoto modelu do České republiky, jejíž státní zřízení se po formální stránce od rakouského podstatně odlišuje. Pro  zajímavost dodávám, že rakouské i německé právo má státní zástupce za úředníky se specifickou povahou práce.

Je škoda, že Karel Hvížďala nevyšperkoval své dílko poznatky o zhoršené vymahatelnosti práva a nižší kvalitě demokracie ve státech, v nichž je státní zastupitelství (prokuratura) podřízena ministrovi spravedlnosti.

Závěrečná část článku, v které Karel Hvížďala polemizuje s výroky náměstka Roberta Pelikána, je docela zábavná. Některá souvětí ani nedávají smysl. Zvláště pak jeho úvahy o vztahu státních zástupců k trestní politice státu jsou úplně „mimo mísu“. Věta „trestní politika nemá vůbec  státní zástupce zajímat“ je koncentrátem hlouposti. Pro názornost jako protiklad ke srovnání uvádím, že ve Francii, která je kolébkou prokuratury, se  prokuratura považuje za politický orgán, jehož političnost spočívá právě v tom, že provádí trestní politiku vlády.