Zejména v článku z 10. ledna 2015 se obsáhle věnuje vývoji případu a údajným vadám postupu ministerstva, což nepovažuji za zcela korektní.  Skutečným důvodem zastavení kárného řízení bylo totiž podání kárné žaloby po vypršení subjektivní procesní lhůty. Ten důvod je skutečně ostudný, protože ministerstvo jako „dům plný právníků“ by si takové primitivní pochybení neměl dovolit. Zrcadlí se v něm úroveň úřednického aparátu ministerstva a jeho nespolehlivost při zvládání administrativních procesů.Promítly se do něj následky neúnosně krátké ministrů, provázené setrváváním úředníků různorodé kvality a výkonnosti na ministerstvu i po několik desetiletí.

Robert Malecký líčí v článcích dlouhou historii případu, do něhož se v neprospěch kárně obviněného soudce pokoušel zasáhnout i Jiří Rusnok, předseda vlády kamarádů Miloše Zemana. Bývalá ministryně nespravedlnosti, exprokurátorka Marie Benešová, ale podání kárné žaloby odmítala ve shodě se zásadou, že  právní názor soudce nepodléhá přezkumu v kárném řízení.

Teprve 1. náměstek současné ministryně spravedlnosti Robert Pelikán prosadil opačný postoj a paní ministryně Helena Válková se s ním podpisem kárné žaloby ztotožnila. Příslušná část článku pak vyznívá jako vzkaz Robertu Pelikánovi, že by ušetřil paní ministryni neúspěch, kdyby se podřídil neměnnému názoru „nicky z podpalubí“- řadové referentky ministerstva.

Robertu Maleckému nelze mít za zlé, že poctivě vykládá názor kárného senátu, který ovšem byl vysloven nad rámec meritorního rozhodnutí. Pochybuji ale, zda kárnému senátu Nejvyššího správního soudu přísluší uvedeným způsobem hodnotit vnitřní rozhodovací procesy ministerstva. Soud vytýká, že názor 1.náměstka Roberta Pelikána šel proti opakovaným dřívějším vyjádřením ministerstva, aniž by došlo ke změně skutkových zjištění. Spatřujev tom nepřípustnou změnu právního hodnocení, nepodloženou změnou materiálních okolností. A v tom vidím překročení kompetence soudu.

Nositelem pravomoci kárného žalobce není ministerstvo jako úřad, nýbrž ministr jako ústavní činitel. Úředníci jsou servis, který se musí jeho právnímu názoru podřizovat.Běžně se stává, že koncepty rozhodnutí se připravují ve variantách. Platí teprve ten právní  názor, který podepíše ministr na výstupu. Je zcela bezvýznamné, co si o dané věci myslí nějaká úřednická nicka. Co se děje uvnitř ministerstva před podpisem, je vnitřní věc, jejíž  hodnocení soudunepřísluší. Také případná změna stanoviska při střídání ministrů jelegitimní, protože právní názor má i subjektivní stránku. Mínění kárného senátu bohužel přitakalo i postojům ministerských úředníků z příslušného odboru ministerstva, kteří vedou dlouholetou „válku“ s ministry o podíl na reálné moci nad určitými agendami. Postupně nabyli převahu. Někdy to působí dojmem, že aparát ani ministra moc nepotřebuje, slouží úředníkům pouze jako robot na podpisování jejich mouder.V agendě podnětů ke stížnosti pro porušení zákona si úředníci časem vydobyli pravomoc zamítat je samostatně a sdělovat odmítnutým  stěžovatelům, že „pan ministr po pečlivém seznámení se spisem neshledal důvod k podání stížnosti a podnět založil“, i když ministr o dané věci vůbec nic neví.

Fetišizace beztrestnosti nesprávného právního názoru nebo procesního postupu soudce nebo státního zástupce není v judikatuře kárného senátu Nejvyššího správního soudu novinkou. Například na ní ztroskotala jako kárná navrhovatelka předsedkyně Nejvyššího soudu IvaBrožová s dvěma žalobami na soudce Ondřeje Láznu,jimiž vyjádřila názor, že zjevná soudcovská svévole nemá nárok na beztrestnost. Neztotožnil jsem se s jejím hodnocením konkrétních domnělých provinění pana soudce, ale v obecné rovině bych prosazení její filozofie uvítal.

Obdobně se Nejvyšší správní soud zachoval ve věci ViktoraBöhma,  náměstka chomutovského okresního státního zastupitelství, kterého za zbytečné obtěžování dvou nevinných lidí vyšetřováním a obžalobou pohnala před kárný senát krajská státní zástupkyně Anna Maříková s odvoláním na velmi nepříznivé hodnocení jeho výkonu nalézacím i odvolacím soudem.Kárný senát přiznal kárně obviněnému právo žalovat na základě „vnitřního přesvědčení o trestném činu“, přičemž vyslovil názor, že „v opačném případě by totiž funkce žalobce byla mimořádně rizikovou záležitostí, jež by státní zástupce odrazovala od vedení trestního řízení ve skutkově složitých či právně sporných případech, u nichž existuje reálná možnost zproštění obžaloby“.Přeloženo do laické řeči soud rozhodl, že státní zástupce způsobil určitou újmu dvěma občanům, ale to nevadí, protože na to má právo.

Jistota beztrestnosti může způsobit u mravně méně vyzrálých jedinců snížení pocitu odpovědnosti za odvedenou práci a k oslabení citlivosti na práva stran řízení. Neodpovědnost, necitelnost a z nich vyvěrající neprofesionalita je například častým důvodem nadužívání institutu vazby nebo snahy bránit obnově pochybných soudních procesů. Absolutizace zmíněných stanovisek kárného senátu činí ze „zákazníků“ státního zastupitelství a soudů jejich rukojmí. Finanční odškodnění za újmu, způsobenou neodpovědným, neodborným nebo dokonce záměrně škodícím postupem orgánů obvykle zdaleka nevyváží způsobené utrpení. Proto by laická i odborná veřejnost měla zásadu paušální beztrestnosti jednání  státních zástupců a soudců rozhodně odmítnout.

Právní předpisy stanoví, jaké úkony musí státní zástupce nebo soudce vykonat, aby dospěl k ospravedlnitelnému  „vnitřnímu přesvědčení o trestném činu“. Pokud je neprovede a v důsledku nesprávného právního názoru, postaveného na výsledcích chybného postupu, poškodí účastníka řízení, měl by pykat a měl by se i v regresním řízení podílet na výplatě odškodnění, které jeho vinou zaplatí stát jeho oběti.

Samozřejmě prostý lidský omyl má  nárok na beztrestnost, ale na pochybení, způsobená prohřešky proti ustanovením právních předpisů, by se to nemělo vztahovat.

Důsledné uplatnění výše uvedeného názoru by ovšem vyžadovalo zvýšení míry objektivity vyhodnocení jednání,  napadeného kárným podnětem. Prostředkem k tomu by mohlo být zavedení přípravného řízení kárného, k jehož provádění by měl být zřízen nezávislý vnější vyšetřovací orgán a na něj navazující úřad veřejné kárné žaloby, oba  chráněny proti vlivům stavovské solidarity postavením mimo resort spravedlnosti, např. do podřízenosti prezidentu republiky. Pak by ani tolik nevadila současná praxe utíkání kárných žalobců od povinnosti stíhat kárná provinění předáváním kárných podnětů od čerta k ďáblu. Problémem by zůstala jen nepřístojná shovívavost kárného soudu k selháním soudců a státních zástupců.