Dnešní Francie se neliší výrazně od Francie před dvěma měsíci. To je prvotní axiom, ze kterého je nezbytné vycházet. Francie nemůže být Německu relevantním partnerem, a to z objektivních důvodů: levicovost země už dávno překonala přijatelnou míru, značná narušenost homogenity národa způsobující závažné celospolečenské problémy, neintegrující se muslimská komunita, vytváření různých ghett, ale zejména ekonomická slabost země. Francouzské zemědělství je životně závislé na dotacích z rozpočtu Evropské unie a francouzský průmysl je díky síle odborů ve Francii zcela zdecimovaný. Nezaměstnanost se v zemi galského kohouta pohybuje podle údajů Eurostatu v roce 2016 pro věkovou skupinu 20-64 let na úrovni 9,7 % (oproti českým 3,9 %), veřejný dluh země představuje 96,6 % HDP (což je 2 147 417 milionů eur).

Macron se od bývalého prezidenta Hollanda neliší zas až tak výrazně, jak tomu velká část populace chce věřit. Jeho aktuální primární úlohou je zajistit vyřešení části francouzských problémů pomocí německých dotací.

Stejně tak setkání s Trumpem byl jen kvalitní mediální výstup populistického politika. Ano, Macron zvládl podání ruky s Trumpem a ve všeobecné popularitě mu to přidalo pár plusových bodů, ale nelze předpokládat, že francouzská mocenská pozice se změní. Ta se může změnit pouze v případě, že se změní samotná Francie. A to tím, že opustí své snahy o socializaci společnosti, přestane se spoléhat na dotace, vytvoří fungující a moderní ekonomiku. S rostoucí ekonomickou silou (a po vyřešení závažných vnitropolitických problémů) by se Francie opět mohla stát globálním hráčem a relevantním partnerem Německa v čele EU.

Nenechme se tedy splést prezidentem Macronem. Francie se nezměnila. Francie má jen kvalitnější PR.