Ministr Marcel Chládek svůj návrh zdůvodňoval tím, že se musíme soustředit na to, v čem jsme úspěšní, nikoli prostředky rozmělňovat. A že je tedy třeba podpořit takové projekty, jako stavbu rychlobruslařského stadionu pro Martinu Sáblíkovou, snowboard-crossového areálu pro Evu Samkovou, nebo poskytnout další finance špičkovému tenisovému oddílu v Prostějově. V záloze zůstává také myšlenka na stavbu národního fotbalového stadionu pro řádově 30 000 diváků, byť

50 000 by bylo lepších, aby se tam dalo hrát finále Ligy mistrů.

Je to zvláštní logika. Byť je na druhou stranu možno konstatovat, že ministr je realista, zůstává při zemi a uvědomuje si, že finanční prostředky jsou omezené. Vychází sice z teze „co Čech, to Sáblíková“ a věří, že rychlobruslařský stadion pozvedne celkovou úroveň pohybu a zdraví v zemi, zároveň ale netlačí na pilu a neprosazuje další obdobné projekty, například „co Čech, to Neumannová a Bauer“, nebo neméně oprávněný „co Čech to Železný a Špotáková“.

Kateřina Neumannová se musela improvizovaně připravovat v „kyslíkovém stanu“, který imitoval vysokohorské podmínky, a Lukáš Bauer s kolegy a kolegyněmi jezdí za přípravou do Alp. Nevyplatilo by se pro tak masový sport, jakým už běh na lyžích u nás bezpochyby je – snad i masovější než rychlobruslení -, vybudovat krytý „kyslíkový okruh“? Jak jinak konkurovat Norům? Oštěpaři se zase před ziskem zlatých medailí – a přivezli jich už víc než Samková se Sáblíkovou dohromady - pravidelně připravovali v Jihoafrické republice. Není tedy nejvyšší čas vybudovat stadion udržující celoročně patřičnou teplotu a vlhkost? Nebo zakoupit nějaký příhodný pozemek v Africe, či ostrůvek s obdobnými podmínkami?

Přízemní poslanci

Poslanci alespoň prozatím vycházejí z jiné logiky, nebo prostě Chládkovy projekty nepochopili a zůstali v zajetí své krátkozrakosti. Nechávají se zřejmě zneklidnit údaji o tom, že už i v počtu obézních lidí jsme první v Evropě a že obézních dětí u nás neustále přibývá. Že podle posledních průzkumů má dostatečnou pohybovou aktivitu pouze přibližně čtvrtina dětí. Nebo experimenty, které ukazují, že naprostá většina školáků má velký problém i s prostým kotoulem vpřed. Tím, že české děti v mezinárodním srovnání nejvíc kouří, pijí alkohol a užívají marihuanu, se už ani nezneklidňují a berou to jako běžné pozadí svých úvah.

Většina poslanců se tedy dnes konzervativně domnívá, že finance na sport by měly jít především do škol a malých sportovních oddílů, které jsou otevřené všem. A mohou se přitom inspirovat třeba i údaji o dopadu pořádání Olympijských her v Londýně – podle britských průzkumů nesplnila olympiáda jeden z hlavních cílů, totiž, aby inspirovala k větší pohybové aktivitě a většímu zájmu o aktivní sport více lidí. Sportujících lidí ubylo a tristní situace je zejména na britských školách.

Proniknout do logiky Chládkovy vize není snadné. Jedna z možných interpretací je, že ministr je skutečný vizionář a zároveň realista: Ví, že naše tlusté děti se prostě už hýbat nezačnou a že každá další generace na tom bude ještě hůř, ať stát dělá, co dělá. V rámci dohod mezi ministerstvy tedy tyto klienty již předal kolegovi Němečkovi ze zdravotnictví a nepočítá s nimi ve svém rozpočtu. Už tedy nemá spoutané ruce a může se soustředit na to, co dává smysl – na stavbu několika stadionů a podporu několika sportovců.

Nemá smysl si zakrývat, že taková je budoucnost sportu, ne?

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami