Nejprve je třeba uvést na pravou míru Luňákovy hrubé faktografické omyly. Vydavatelem francouzského překladu knihy Václava Klause o evropské integraci není Institut dela Democratieet Cooperation, ale prestižní francouzské nakladatelství François Xavier de Guibert. Pařížský institut pouze spolupořádal její prezentaci v neméně prestižním Cercle de l’Union interalliée, kde byli předchozími hosty IDC mj. bývalá ministerská předsedkyně Edith Cressonová, ministr zahraničí Roland Dumas, ministr a senátor Jean-Pierre Chevenement či bezpočet univerzitních profesorů s různými politickými názory. IDC pořádá mezinárodní konference, z níž ta, jež proběhne zanedlouho v Berlíně, bude hostit i dva bývalé německé státní tajemníky a jiné aktivní i bývalé politiky a představitele veřejného života. Ředitelka IDC Natalija Naročnickaja byla požádána papežem Benediktem XVI., aby pod záštitou Svatého stolce pronesla projev v červenci letošního roku účastníkům shromáždění OSN v Ženevě. Optikou Petra Luňáka jsou patrně všichni výše uvedení, včetně papeže, agenty KGB.

Není pravda, jak tvrdí Luňák, že je IDC financována Kremlem či z prostředků vládních nadací, peníze na svou činnost získává výhradně ze soukromých zdrojů. Naročnickaja není členkou žádné politické strany, v roce 2003 byla zvolena poslankyní dumy jako nezávislá kandidátka na listině bloku Rodina. Jakkoli patří k té části ruské inteligence, jež se hlásí k tradicím silného a sebevědomého Ruska, rozhodně ji nelze vinit z náklonnosti ke Stalinovi a jeho politice, pokud ovšem za projev stalinismu nepovažuje Luňák podporu sovětskému Rusku ve válce proti hitlerovskému Německu. Obvinění z údajných sympatií Naročnické ke stalinismu bledne i ve světle toho, že její strýc byl v roce 1937 prohlášen za "nepřítele sovětského režimu" a následně zastřelen.

Autorova nactiutrhačná karikatura významné ruské pravoslavné historičky slouží však jen jako předehra k útoku na známého euroskeptika Johna Laughlanda, jenž v Luňákově pohádce hraje roli hlásné trouby Putinova Kremlu. Mám tu čest Johna Laughlanda osobně znát a řadit jej mezi své přátele. Díky tomu také vím, že jeho vzdělání, jazyková erudice, životní zkušenosti i mravní integrita vysoce přesahují kvality nejednoho českého politického analytika. Bylo by tedy lepší, kdyby se Luňák více věnoval studiu jeho obzor rozšiřujících knih a statí, než usuzoval z několika videí na YouTube, z nichž lze navíc dovodit, že Laughland neřekl to, co mu jeho kritik vkládá do úst.

Suma sumárum: Luňákovy divoké a ničím nepodložené asociace mohou uspokojit snad jen bigotní klausofoby, nikoli však ty, jimž tak trochu staromódně záleží na pravdě.

Michal Semín, Lidové noviny, 17. října 2012