Tehdy se na něj vrhli všichni komunisté, Gide si prožil peklo ve Francii a u nás básník   S.K. Neumann (který v SSSR  nebyl), napsal ten maturitní hit, ve kterém chudáka  Gida rozcupoval za jeho pomluvy země, kde  Stalin tvořil tehdy ráj na zemi.

Tak tuto knihu a celý příběh renegáta Gida a jeho pomlouvače  S.K.Neumanna a nás maturanty, kteří jsme museli plivat s Neumannem na Gida, aniž  jsme měli možnost si jeho knihu vůbec  přečíst, mi připomíná  brožuru  vydaná Václavem  Klausem na obranu jeho amnestie nazvaná  „Spor o amnestii“. Jaký spor prosím, když do knihy jsou zařazeny jen příspěvky „klausovců“ s výjimkou článku Bohumila Doležala napsaného ještě v době, kdy zřejmě neměl informace „ z druhé strany“. S kým se sporují příznivci Václava Klause ? Kde jsou příspěvky právních kapacit, jako např. profesora  Jiřího Přibáně z Cardiffu, Jiřího Malenovského, dnes soudce mezinárodního soudního dvora a dříve soudce federálního a pak českého Ústavního soudu, Pavla Rychetského, jeho předsedy a dalších právních  celebrit, kteří se všichni proti  amnestii ostře vymezili a podrobili ji, zejména její  aboliční článek č. 2 zdrcující kritice.  Nejsou  tam  a  tak  si  Klausovi  apologeti  notují, jak je  amnestie  humánní a jak s ní byla potrestána justice. Petr Štěpánek  napsal  na Neviditelném   psu, že prezident justici „profackoval“. Obranářská brožurka sestává z článků  publicistů, kteří hájí amnestii i abolici nebo mezi nimi nerozlišují. Není to matení pojmů, je to pohled laiků na institut, který ve formě amnestie má své opodstatnění i tradici, a to jak v režimu totalitním či demokratickém. Mimořádný pardon, poskytnutí druhé šance, projev humanity – proč ne, a u odsouzených vyššího věku téměř žádoucí. I já jsem pro. Ale za slovem amnestie se skrývá i abolice – zastavení trestního stíhání. Toto spojení dvou různých institutů laiky mate, ti kdo hájí amnestii, mnohdy hájí i abolici, aniž  mezi  nimi rozlišují. Mezi propuštěním osob starších 75 let a zastavením trestního stíhání pachatelů, kteří  způsobili  miliardové  škody na majetku fyzických osob, společností a  státu  je  obrovský rozdíl.

A  ještě  větší  je u vracení tohoto ukradeného majetku těm, kdo ho ukradli. Nemusí jít do vězení, ale ať nekradou  nadvakrát ! Apologeti  však nerozlišují, považují celý balíček „amnestie“ za správný, jen dva nebo tři říkají ano a ne. Už samotný vznik „Sporu o amnestii“ je podivný. Poskytl k tomu zajímavý důkaz jeden z autorů  příspěvků. Ohradil se, že jeho článek byl do knihy zařazen bez jeho souhlasu a Václav Klaus se Zdeňkovi Jemelíkovi omluvil. A to nikoli formálně,  její text napovídá, že upřímně. To ovšem něco prozrazuje o mechanismu vzniku knížky. Posbíral Ladislav Jakl  články sympatizující s amnestií a vytvořil z nich sborník ? U kolika  autorů si vyžádal  svolení ? V každém případě ať vznikl jakkoli, vyvolává nepříjemné konotace. S tradicí, kterou v této zemi zavedly totalitní režimy – kritizovat vzpurné nebo nehodné  nějakou  „antichartou“ a pak  sbírat  podpisy od rozhořčených občanů, kteří chartu nečetli. Mnozí to neudělají  jen proto, že tenká  brožura  stojí 165.- Kč. Škoda, že její autor  zapomněl, že ve sporu  jde i o  druhou stranu. Může ji slyšet z výpovědí poškozených, které se začínají objevovat v tisku, ve kterých líčí ztrátu celoživotních úspor a naději, že vůbec něco dostanou zpět. Také z jejich otřesných  výpovědí  natáčených  dokumentaristkou  Olgou Sommerovou. Druhá  strana  však zastoupena není. V denním tisku ano. Např. jeden z akcionářů Trendu přišel o celoživotní úspory  800  tisíc korun. Obžalovaní měli podle rozsudku z října loňského  roku  uhradit  poškozeným škodu 700 miliónů korun. Už neuhradí a to ani další škodu  ve  výši  1,5 miliardy, kterou si jako ukradený majetek ponechají. Rozsudek ve věci zkrachovalé Union banky měl být vynesen 22. ledna 2013. Už nebyl. Jak se uvádí v návrhu  senátorů  Parlamentu  České republiky na podání ústavní žaloby senátu Ústavnímu soudu na prezidenta republiky: „…prezident  výrazně  zasáhl do fungování trestní justice, významně ji  demotivoval  v  další práci  a  nezávislé činnosti dle zákona a oslabil důvěru veřejnosti ve vymahatelnost práva a v existenci prvku spravedlnosti v rozhodování soudů a činnosti orgánů trestního řízení a prezidenta republiky.“

Příznačné pro tento otřes trestní justice a spravedlnosti je, že odpor proti amnestii spíše sílí, než slábne. A posiluje se i prozření z ní a podezření, že důvod k jejímu vyhlášení byl jiný než Václavem Klausem uváděný. „Vysvětlení“  šéfa politického odboru  Hradu  Ladislava Jakla není třeba brát vážně, jsou totiž pokaždé jiná. Právě on ji nasazuje rolničky. Ústavní právník Jan Wintr píše v Právu dne 16.2., že  jeho právní názor vyjádřený 3. ledna, „podle něhož lze jen těžko podsouvat prezidentovi republiky nekalé záměry, mohl být poněkud unáhlený“. Je-li tomu tak, jaké mohly být ty „kalé“ záměry ? Ty, které se formou nikoli šeptandy, ale přímo „mluvendy“ šíří  nejen po celé republice, ale i v cizině. O skupině osob, které si abolici zaplatily. Nemožné ? Cui prodest, cui prodest ! I Odpověď na tuto zásadu Jan Wintr napovídá: „Důvodů znepokojení je několik: podle tisku se odhaduje, že se zastaví 100 až 150 trestních stíhání, což je poměrně málo. Klesá tím síla argumentu, že amnestie řeší závažný strukturální problém justičních průtahů a roste síla podezření, že amnestie mohla být zacílena na některé konkrétní typy případů.“ Co  by to mohlo znamenat ? To, co autor uvádí dále:  „Platí-li tento odhad, pak ony známé hospodářské  kauzy z devadesátých let  a  začátku nultých let tvoří ze všech zastavených trestních stíhání výrazný podíl. Zásadní problém celé amnestie je v další číslovce.