Některé akce jsou záměrně ignorovány, aby byl autor zapomenut. Prezentováno je především to, co následuje zahraniční módní trendy, velebeni jsou autoři povrchní, vlezlí, velkohubí a s drzými lokty. Je to dokladem toho, že naše teorie a historie umění je slabá. Vysoké školy nevedou odvážné a důkladné polemiky o roli umění v současné společnosti, nevychází ze znalosti umělecké historie, nedovolí si zpochybnit modernistická dogmata i když je jasné, že nemohou platit. Neberou v úvahu zásadní sociální změny a nedovolí si kritizovat dnes převládající trendy propagující falešnou humanitu. Navíc, teoretici mají své klany, které něco akcentují, něco zatracují.

Národní galerie také rezignovala na stopování a mapování naši umělecké historie a podřídila svůj program vystavování známých jmen v pokleslých kolekcích, které putují po světě (viz současný Giacometti) a dají se lehce pronajmout. Kolekce historického umění jsou předělávány, aby odpovídaly internacionálním a multikulturním trendům.

Divadla opustila tradiční repertoár a věnují se ve velké většině autorským slepeninám. Pokud prezentují klasické drama, tak jen ve zbytečných aktualizacích.

V hudbě se stále sází na romantický materiál. Moderní hudba se sice začala předvádět, ale bohužel, jen ojediněle. Mimo řídké uvádění klasické moderny se především vrací k ověřenému minimálu. Výraznějších pozdějších projevů je pozřídku. (Musím však uvést, že v postminimální etapě je výrazných hudebních počinů málo.)

Tragická je filmová a televizní tvorba, která trpí chronickým nedostatkem témat a monotónností zpracování. Jsou kopírovány všemožné filmové trendy většinou v trapné změti. Televizní tvorba se soustředila na produkci hloupých seriálů s nudnými hereckými výkony sloužící především k pobavení toho nejpokleslejšího diváctva a k nasycení herců.

Tato situace je mj. i výsledkem nekvalitního uměleckého školství, které je celosvětově v totálním zmatku a neví co a proč učit.

(Toto je sumární pohled, proto prosím případné oponenty, aby neargumentovali výjimkami.)

Celý život jsem strávil blízko umění, tak blízko jak to jen lze. Do vínku jsem dostal talent pro více médií a tak jsem měl šanci seznámit se s nejrůznějšími uměleckými oblastmi. I když už posedle nepolykám umělecké akce tak, jak jsem to dělal v mládí, stále se snažím zůstat v blízkosti umění, nehledě k tomu, že jsem až hekticky aktivním umělcem.

To, že si uvědomuji současnou nadbytečnost umění, že považuji jeho roli ve společnosti za destruktivní mně netěší, naopak, jsem tím zděšen, ale racionální úvahy o které se neustále snažím, mně v tom utvrzují. Jsem považován za provokatéra, je mi to jedno, ale není tomu tak. Připadá mi absurdní považovat mojí úpornou a pokornou snahu nepodlehnout módním tlakům a alespoň trochu porozumět hlubokým proměnám v lidské společnosti, za provokaci. Ukazuje to, že se světem se asi opravdu něco děje.