Není to totiž poprvé, co outsider porazil jasného favorita. Vlastně k tomu došlo i v loňském roce, kdy jen málokdo pochyboval o tom, že si zlatou sošku nakonec odnese snímek REVENANT Zmrtvýchvstání. Ve finále se ale radovali tvůrci výtečného novinářského dramatu Spotlight. Další příklad? Rok 2007: Čekalo se vítězství kosmopolitní mozaiky Babel, ta se však musela sklonit před nekompromisní gangsterkou Skrytá identita. Rok 2006: Zkrocená hora těsně prohrála s dramatem Crash. A takhle bychom mohli pokračovat ještě hodně dlouho.

Není navíc žádným tajemstvím, že Oscaři bývají velmi často o politice. To znamená, že téma někdy převáží nad kvalitou. Velmi patrné to bylo před třemi lety, kdy průměrné drama o otroctví 12 let v řetězech porazilo inovativní sci-fi Gravitace a brilantní černou komedii Vlk z Wall Street. A přitom tematicky obdobný a mnohem vydařenější Amistad Stevena Spielberga odešel o šestnáct let dříve s prázdnou. A stejně tomu bylo také v roce 2009, kdy líbivý Milionář z chatrče porazil snímky jako Předčítač či Milk.

Bez zajímavosti není také fakt, že jsme tu v posledních letech už několikrát měli filmy, které nejenže Oscara nezískaly, ale dokonce na něj ani nebyly nominovány. Za všechny jmenujme Prokletý ostrov, Muže ve stínu, Gran Torino, Království nebeské či Lásku nebeskou. Neslušela by jim nějaká ta zlatá soška?

A ještě jedna zajímavost. Akademie má očividně pořád ještě problémy s tzv. žánrovými filmy, a to bez ohledu na jejich kvality. Alespoň s některými. Dokazuje to nejen již zmíněné nevítězství Gravitace a Příchozích, ale také neúspěch jiných pozoruhodných počinů reprezentujících žánr sci-fi: Minority Report, Počátek, Na hraně zítřka atd. Ještě hůře jsou na tom filmy natáčené podle comicsů. Ty už dnes sice nepředstavují „pouhou“ zábavu, ale jako by se je Akademie bála oceňovat. Asi nejkřiklavějším případem je v tomto smyslu fenomenální Temný rytíř Christophera Nolana.

Přesto si ale myslím, že opravdové skvosty mezi oscarovými filmy zatím stále převažují. Nemám teď na mysli jen zlatou klasiku, jakou představují Jih proti Severu, Casablanca či Lawrence z Arábie, ale také ještě poměrně čerstvé kousky, jakými jsou třeba The Artist, Králova řeč nebo Tahle země není pro starý. Něco mi ovšem říká, že přízeň diváků znamená pro mnohé filmaře rozhodně víc než nějaký Oscar. Třeba pro takového Woodyho Allena, který vlastně na ty Oscary ani nechodí...

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami