Americká společnost je rozdělená tak, jak už dlouho nebyla. Jistě, ani sebepopulárnější prezident se nemůže zavděčit všem, vždyť své odpůrce měl nejen Barack Obama či Ronald Reagan, ale dokonce i Franklin D. Roosevelt či John F. Kennedy. Trumpa ale lidé buď milují nebo nenávidí, nic mezi tím (nebo se to tak alespoň jeví). Osobně jsem od Trumpa nečekal žádné zázraky, doufal jsem ale, že se pokusí udržet relativně dobré vztahy mezi Spojenými státy a Evropou a navázat lepší spolupráci s Vladimírem Putinem při řešení mezinárodních problémů.

Nepodařilo se. Mezi Spojenými státy a Evropou dnes zuří takřka obchodní válka, jednou z mála zemí, kde ještě averze vůči Trumpovi zcela nepřevládla, je Velká Británie. Tu nicméně Trump navštívil celkem nedávno a rozhodně nelze říci, že by tam vyloženě „zazářil“. Příliš se ani nesnaží o zlepšení vztahů s Ruskem. Kennedy či nedávno zesnulý George H. W. Bush se o to snažili, přestože byli prezidenty v dobách studené války. Trump se místo toho kamarádí s Kim Čong-unem a svou zahraniční politikou uvádí svět do ještě většího chaosu, než v jakém byl před jeho zvolením.

Netvrdím, že Trumpovi předchůdci dělali všechno dobře, to v žádném případě. Někteří (např. George Bush ml.) se dokonce dopustili chyb, z jejichž následků se svět dodnes vzpamatovává. Většina z nich ale uměla v pravou chvíli „šlápnout na brzdu“ a nedělat věci zbytečně horší. Jak by se asi zachoval Trump na začátku roku 2013, kdy se vyhrotila situace v Sýrii? A jak by postupoval na prahu 90. let, kdy se rozpadal Sovětský svaz? Na jeho obranu je ale třeba říci, že zatím žádnou novou válku (díky za to) nerozpoutal.

Přestože Trump leze na nervy i miliónům Američanů, může se klidně stát, že bude v roce 2020 zvolen prezidentem znovu. Mezi demokraty se dosud neobjevila silná a charismatická osobnost reprezentující střední třídu. Zatím se mluví spíše o „veteránech“ americké politiky, jako jsou třeba Joe Biden (bývalý americký viceprezident) či Michael Bloomberg (bývalý starosta New Yorku a současně jeden z nejbohatších Američanů). Čas od času se dokonce spekuluje o opětovné kandidatuře Hillary Clintonové, což také není zrovna nejpříjemnější představa. Určitou naději vzbuzuje snad jen šestačtyřicetiletý Beto O’Rourke, který na podzim kandidoval do Senátu proti Tedu Cruzovi, někdejšímu Trumpovu vyzyvateli.

Svého času jsem pro Literární noviny napsal článek Odkaz Otců zakladatelů nenaplněn, nový Roosevelt a Kennedy se stále hledá. Bylo to nedlouho před Trumpovým zvolením prezidentem. A nezakončil jsem jej zrovna optimisticky, neboť jsem ani ve snu nepočítal s tím, že by se Trump jednou mohl stát důstojným nástupcem těchto dvou velikánů. Tak naivní jsem opravdu nebyl. Rozhodně jsem ale nečekal, že bude Trump takovým neštěstím nejen pro mezinárodní politiku, ale také pro politickou kulturu obecně. Na druhou stranu, existují světoví politici, často evropští, kteří jsou ještě horší.

Díky Donaldu Trumpovi se nicméně znovu ukazuje, že politik zrozený z negativních emocí (resp. politik zvolený převážně naštvanými a frustrovanými občany) jen málokdy přinese své zemi něco dobrého. Potíž je ale v tom, že nebohý volič nemá mnohdy příliš na výběr, a tak se musí ve finále rozhodnout, který z nabízených kandidátů je ten méně špatný. Tuto situaci znají velmi dobře nejen voliči ve Spojených státech, ale prakticky na celém světě.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.