Jak se hledal pramen?

Výstava plánovala původně zahájení v lednu, slavnostního otevření se však vzhledem ke koronaviru dočkal pečlivě připravovaný a náročný projekt až 6. května 2021. Máte nejvyšší čas na ni vyrazit. Alespoň zakoupit brožuru z výstavy opatřenou nádhernou obrazovou dokumentací. A máte-li trochu štěstí, potkáte možná na výstavě samotného objevitele a autora výstavy v jednom, Bohumíra Janského. Který ale vždy poctivě a hrdě doplňuje jména svých kolegů, nemá-li je právě při sobě při prohlídce výstavy. „Měl jsem ohromné štěstí na spolupracovníky a šťastné náhody,“ podotýká často s typickým úsměvem a s nadšením všechny diváky zaujme vyprávěním o nekonečném sledu okolností českých expedic za pramenem Amazonky. Jež dospěly úspěšně k cíli především díky tvrdé, soustavné, neúnavné práci všech. A nechyběly šťastné náhody. Počínaje první návštěvou Janského v Peru v roce 1989, na kterou vyjel jako náhradník a ještě téměř s nulovou znalostí španělštiny. Ta mu přinesla setkání s profesorem Carlosem Penaherrerou del Águila, předním peruánským hydrologem. A konče přetlačovanou kolem objevu pramenu Amazonky s americkou expedicí z National Geographic v roce 2000. Tehdy Američanům na jejich stížnosti, že výpravu za dva milióny dolarů chystali dva roky, Janský odvětil, že oni ji připravovali deset let a dostali na ni 300 tisíc korun. A předložil výsledky. Přesto pak museli později na poli Světové geografické společnosti o prvenství Češi s Američany zabojovat. Pravda zvítězila a tak jsou hrdí a světem uznávaní objevitelé naši. Jen se to možná ne všude, ani u nás ví – i proto vznikla výstava.

Výstava vás provede všemi třemi expedicemi, první se konala v roce 1995 a poté následovaly dvě hlavní expedice s případným názvem Hatun Mayu, Velká řeka, v letech 1999 a 2000. Po dlouholeté domácí přípravě, obstarání nutné výbavy, ale v tomto případě především měřící a digitální techniky, nezbytné jak pro měření během výpravy, ale také umístěné v řekách a v oblasti do budoucna. Poskytuje vzácná hydrologická měření a důležitá data pro vědce naše, ale i z celého světa. Laik si to celé stěží dovede představit. Není to opravdu procházka za pramenem Labe turistickou stezkou do Krkonoš. Pohoří And, Cordillera de los Andes, je jedno z nejvyšších a nejdrsnějších na světě. Není náhoda, že v jeho části nazývané Cordillera Bianca se tyčí štít Huascarán, pod kterým zahynulo14 československých horolezců Peru 1970, tedy téměř celá expedice. Vloni jsme si připomněli padesát let této tragické události. Stála bohužel také životy 18 tisíců peruánských obyvatel pohřbených pod hektary nánosů bahna, jímž smrtonosná lavina z hor, následek ničivého zemětřesení, zavalila údolí a město Yungay. Taková katastrofa naštěstí české expedice za prameny Amazonky nepotkala.

Výstava v historické budově Karolina

České stopy v Peru

Bez pomoci místních obyvatel, dokonce i peruánské vlády a armády, by se však expedice úspěchu nedobrala. Bohumír Janský je především vděčný výše zmíněnému profesoru Penaherrerovi, který se stal později rektorem starobylé univerzity v Limě, hlavním městě Peru, a sám vedl jednu z dřívějších expedic k pramenům v roce 1969. A nebylo jich málo, jak si můžete přečíst i v krásné a hodnotné brožuře z výstavy. Uvádí všechny expedice k pramenům, včetně těch vedených zvučnými jmény jako Jean Michel Cousteau, synem Jacquese Cousteaua. Však také, zadíváte-li se na mapu míst, kde se hledaly prameny Amazonky, objevíte na ní i jezero Titicaca. Profesor Penaherrera spolupracoval s českými hydrology z Univerzity Karlovy s naprostou důvěrou. Pochopil a věřil jako oni, že jejich příprava, schopnosti a odhodlání povedou k cíli. Poté je k objevenému prameni Amazonky, přesněji jejímu přítoku Carhuasanty, ve vysokém věku a krátce před svou smrtí doprovodil.

Expedice však měla svého významného předchůdce u nás, sledovala českou stopu jezuity Samuela Fritze (Trutnov 1654, Jéberos v Peru 1725). Kniha věnovaná jeho nevídanému životu je také na výstavě Amazonka k dostání. Napsal ji Vladimír Šimek se svou ženou Kamilou, je spolupracovník, účastník a kameraman expedic profesora Janského. Samuel Fritz v Peru za nesrovnatelně obtížnějších podmínek vykonal obrovskou práci na mapování řeky Amazonky již na přelomu 17. a 18. století. Jeho unikátní mapa řeky z roku 1691 je dnes uložena ve francouzském národním archivu, rádi bychom ji měli u nás. Byla dlouhá léta považována za ztracenou, objevena náhodou. Doufejme ale, že se mapa časem dostane zpět do Čech, do země svého objevitele a autora. Ten určil jako pramen Amazonky jezero Lauricocha. Nebylo to sice správně, jak prokázali jeho čeští kolegové až nyní. Ale na jeho obrovské práci to nic nemění, naopak byla pro vědce nesmírně důležitá. I proto mu byla instalována týmem profesora Janského pamětní deska u břehu jezera Lauricocha v závěru expedice Hatun Mayu 2000. Součástí desky je z iniciativy profesora Janského část dlaždice přivezená z podlahy kostela v Trutnově, rodném městě pátera Fritze, po které on sám téměř jistě chodil. Na cestě k pramenům pokřtila česká expedice také dosud bezejmenné jezero Laguna Bohemia, jež je jedním ze zdrojů pramenného přítoku Amazonky řeky Carhuasanty.

Čeští objevitelé u pramene Amazonky

Nelehká cesta do hor

Samozřejmě, že objevem a cílem největším, bylo dostat se k samotnému prameni. Objevit cestu, nejprve s terénními vozy Toyota ochotně zapůjčenými peruánskou vládou, ale pak už po svých a pěšky. Nehostinnou krajinou a obtížným terénem, kde nemilosrdně praží slunce a přitom teplota zůstává kolem 10-13 stupni nad nulou a v noci klesá i na -20°C. Horská nemoc neboli soroche, jak se zde nazývá, vás nemine a vybírá si svou daň, dva členové expedice nemohli v cestě pokračovat a jeden si nese následky dodnes. Vše pak změřit a propočítat. Vracet se z dlouhé a vyčerpávající cesty do civilizace, základny ve starobylém městě Arequipa a v hotelu horečně propočítávat data a měření, nejisti si výsledkem. Ale nakonec vše souhlasí a místo pramenu Carhuasanty, skalní puklina, ze které vyvěrá průměrně 20 l vody za sekundu, je opravdu pramenem Hatun Mayu - velké řeky Amazonky. Televizní štáby střídají novináře od tisku, oslavy na velvyslanectví, pozvání do prezidentského paláce i k přátelům, kterým je třeba poděkovat. A přichází i ocenění nejvyšší – Bohumír Janský získává šlechtický titul a je jako jediný cizinec nositelem státního vyznamenání Peru z ryzího zlata a hodnosti komtura.

„Nejvíc mne dojaly děti ze školy v Caylloma“, přiznává profesor s velkou účastí a s pochopením k velmi těžkému životu chudých peruánských obyvatel. Paní učitelka ve škole v jedné z nejvýše položených sídel v Peru (4 319 m nad mořem), jménem dětí požádala jeho a rektora Univerzity Karlovy, profesora Tomáše Zimu, jenž s nimi jel na návštěvu pramenu Amazonky, o zazpívání české hymny. Děti nadšeně tleskaly, paní učitelka žádala o zapsání slov hymny, foneticky. Jaké bylo překvapení druhý den, když děti zazpívaly českou hymnu na oplátku jim! Srdečnost a vstřícnost místních lidí pocítili na každém kroku, bývalé Československo má v Peru obrovský kredit. Expedice a objev pramenu to jistě podpořily na další dlouhá léta. A jak doplňuje profesor Janský: „Zeptáte-li se těch, koho potkáte v horách či údolích této rozlehlé oblasti, odkud jsou, odpoví vám prostě ´jsem Amazoňan´. Nikoliv Peruánec, Brazilec, prostě Amazoňan. Státy světa pro ně neexistují. Tato obrovská řeka je pro ně domovem.“ Líčí, jak bylo také úsměvné tvrdit místním z hor v povodí měřených řek Carhuasanty, Apachety či Silanque, velkých a dlouhých přítoků Amazonky, že hledají pramen Amazonky. Smáli se a ťukali si na čelo, že Amazonka je přeci stovky kilometrů daleko.

Obálka knihy z výstavy Amazonka

Práce českých hydrologů pokračuje

Život těch chudých a obyčejných obyvatel Peru není lehký, ale zachovává se jako tradiční. Proti nemocem, obzvláště u dětí jsou horalé bezmocní. Koronavirus je zasáhl a stále ještě je kosí po tisících. Zdravotní péče není zdaleka tak rozvinutá jako v Evropě či jinde, stát není schopen organizovaných opatření a ani o to leckde neusiluje. Podobně jako v Brazílii a Indii na nestabilitu a nespolehlivost politických systémů a nedostatečné sociální a zdravotní zabezpečení teď doplácejí především ti nejchudší, pandemie v těchto zemích stále řádí. Současné peruánské vládě přesto slouží ke cti mnohé, nejen podpora českých expedic. V roce 2019 to byla tzv. Operace Mercurio, kdy zasáhli proti ilegálním těžařům zlata v povodí Amazonky a nemilosrdně je zlikvidovali. Ti zamořili od roku 1991 obrovská území rtutí, zničili na 100 tisíc hektarů deštného pralesa. Nenávratně poškodili velké plochy krajiny, otrávili mnoho rostlin a zvěře, zemřelo i mnoho obyvatel na následky jejich protizákonných a pro přírodu i člověka smrtonosných praktik. Spolu s ničením deštných pralesů a ústupem ledovců, na které výstava na konkrétních příkladech poukazuje a které jsou těžko nahraditelným zdrojem vody jak oblasti, tak velké části jihoamerického kontinentu, jsou to největší přírodní katastrofy nejen pro Peru a Amazonku, ale i pro nás a celý svět. Úsilí českých hydrologů objevem pramenu zdaleka nekončí. Naopak je povzbuzením v další práci na záchraně a zlepšení podmínek celé Amazonie, pokladu naší planety.

Aby mohla nadále platit první slova Jurije Gagarina z vesmíru, prvního kosmonauta světa, jež profesor Janský s oblibou cituje: „Ja vižu goluboju planětu - vidím modrou planetu“.