Ta naše písnička česká,
ta je tak hezká, tak hezká...

Mám pocit, že to byl Karel Hašler, který kdysi tuto písničku zpíval.

No, abych popíchnul rozené Čechy, já, rozený Moravák, pod českou písničkou rozumím písničku moravsko-slováckou, nemohu si pomoci… Samozřejmě, jsou krásné písničky tu i tam, v Čechách i na Moravě, ale ty nekrásnější jsou...

Tady ten úvod byl tak trochu nutný k tomu, abychom význam české písničky pochopili v „současném“ kontextu, jak se dnes s oblibou říká.

Není nic samozřejmějšího než národní písnička, člověk snadno řekne – národní písnička, bože, to je toho...

Jenže ouha!

Díky českému jazyku se můžeme pyšnit českou kulturou. Máme české divadelní hry, máme české knížky pro děti, máme Čapka, Haška, Seiferta, Kunderu, máme české filmy, české pohádky, dokonce jsou mezi námi i lidé, kteří jsou rádi, že – mluví česky...

Ale ještě před tím vším tu byly české písničky, národní písničky.

Jako člověk žijící v Irsku už více jak deset let, jsem často uvažoval o tom, jak to, že Irové opustili vlastní jazyk, a mluví dnes anglicky, zatímco my jsme se ubránili germanizaci a samozřejmě Slováci, národ velikostí srovnatelný s Irskem, si vybojovali Slovenčinu proti hungarizaci.

Vzdát se rodného jazyka? To je vlastně nepředstavitelná věc!

Ale ne tak Irové, ti přijali angličtinu.

Po léta jsem pátral, jak k tomu mohlo dojít.

Nebudete tomu věřit, ale za tím stojí „ta naše písnička česká...“

V tyto dny, v době „předvánoční“, jsem zabloudil na jakýsi irský televizní kanál a zrovna tam zpívala nějaká irská zpěvačka, typicky irské národní písně. Irskou písničku poznáte snadno, jsou to spíš jakési balady, s dlouhými, táhlými melodiemi, nejsou příliš rytmické, je z nich cítit ta irská krajina, irská příroda.

Zpěvačka, postarší dáma, tu velmi starou baladu náležitě prožívala, což u irských písní je nutné, na znamení tragického osudu Irů pod britským břemenem a útlakem.

Zpěvačka, odněkud z irských Aranských ostrovů v Atlantiku, sklidila se svými písněmi obrovský úspěch, publikum se mohlo utleskat, volalo sláva! a hurá!, a ne a nebralo to konce.

I mně se ten pořad líbil.

Od dob Riverdance mám již tak trochu vyvinutý cit pro irské písně. Mají své kouzlo.

Jenže pak jsem si uvědomil – vždyť ta dáma zpívala tu irskou baladu anglicky!

To mně najednou „zelektrizovalo“. Ptal jsem se sám sebe – jak je to možné, že se to zpívalo v angličtině?

Nedlouho potom jsem se setkal s irskou dámou, kvetoucí růžolící Irkou s báječnými zrzavými vlasy, která o sobě prohlašovala, že je koncertní umělkyní. Říkala o sobě, že hraje v triu ještě se svou sestrou a ještě další dámou. Jako trio sjezdily celý svět, a jak sama říkala, dostala se i na místa, na která by se sama, jako soukromá osoba, asi nikdy nevypravila.

Říkala, že na koncertech hrají např. Mendelsohna a taky Schumanna.

Nebyl důvod té Irské dámě nevěřit. Samozřejmě byla a koncertovala i v Praze.

Praha – to je město hudby, říkala...

Té irské dámě jsem zase vyprávěl já svoje výlety do historie, která je mým koníčkem, a předložil jsem jí ten boj Čechů a Slováků o udržení si vlastního jazyka.

Také jsem si dovolil nezamlčet ten fakt, že přesně v té době, kdy jsme se my ubránili germanizaci a Slováci hungarizaci, tak Irové naopak opustili svůj jazyk a v průběhu devatenáctého století přijali angličtinu.

Skutečně, odehrávalo se to téměř ve stejné době.

Irská dáma byla bez pochyby dámou s kulturním rozhledem a uprostřed hudby strávila celý život, mluvili jsme o Smetanovi, Dvořákovi a i Janáčkovi. Pověděla mi, že je v irských učebnicích české hudbě, současně s italskou a německou, věnován samostatný oddíl, na rozdíl třeba od Francie či Anglie či dalších národů.

A tak jsem jí vyprávěl i svůj zážitek s irskými baladami v podání oné zpěvačky z Aranských ostrovů a také to, jaký sklidila úspěch.

Zákonitě přišla otázka: A jak se vám ty irské balady líbily?

Samozřejmě, že jsem je pochválil, a jistě nejen ze zdvořilosti. Irské písně mají své kouzlo.

Načež jsem si s trochou národní hrdosti dovolil toto:

Víte, my také máme nádherné národní písničky a zpívají si je naše děti a zpíváme si je i my, dospělí. Trávíme s nimi nádherné chvíle. Jenže ty národní písně se zpívají v češtině! Kdyby se snad ta písnička měla zpívat v jiném jazyce, tak by to nebyla „naše“ česká národní písnička!

Jak se to proboha stalo, že vy si zpíváte irské balady v angličtině?

Irské dámě poklesla brada.

Bylo celkem jasné, že ji takovou otázku dosud nikdo nepoložil a snad, že ani nikdy neslyšela, že by si tu otázku v jejím, jistě vysoce kulturním okolí, někdo kdy vůbec položil.

Nedokázala odpovědět, jak k tomu došlo.

Rozhovor nakonec zůstal s otevřeným koncem, ale přece jen si vybavila historku, jež se váže na irskou emigraci do Ameriky, jež probíhala stejně tak v onom devatenáctém století.

Řekla mi - já když jsem byla v Americe, tak jsem se tam setkala se spoustou krajanů. Jsou to už rodilí Američané, ale dodnes se hlásí ke svým irským kořenům. A požádala jsem je, aby mi zahráli a zazpívali některé z těch irských písní, které si kdysi odnesli z Irska a dodnes si je uchovávají ve svých komunitách.

A ta americká „irská“ kolonie to pro ni udělala.

Zahráli a zazpívali několik irských národních písní, tak, jak si je po generace uchovaly.

Ale představte si, řekla mi, já jsem z těch písní neznala ani jednu!

Ale navíc, já jsem vůbec nerozuměla tomu jazyku, ve kterém se ty písně zpívaly!

Takže – budiž pochválena – ta naše písnička česká...

Miloš Horký