To lze číst jako jeden z mnoha diskusních příspěvků, které se za poslední dva roky stále častěji objevují v médiích v zemích bývalé Jugoslávie, a to většinou na bosenských, srbských a chorvatských serverech. Jsou to reakce na články. Příkladem je jeden z nich v srbské verzi Newsweeku: „Existuje milion Bosňanů, a přesto roste počet majitelů modrých pasů se znakem lilie. Velkolepá sídliště a domy rostou jako z vody, a to vše financují investoři z Kuvajtu, Sýrie, Kataru, Saudské Arábie…“

Na druhé straně Newsweek upozorňuje na skutečnost, že během dvou let opustilo Bosnu kolem 68 tisíc místních obyvatel. V diaspoře žije další milion Bosňanů a důvod svého odchodu uvádí, že nefungují státní struktury, vázne spolupráce mezi etnickými entitami a jednotlivými regiony, ekonomika se propadá, je velká nezaměstnanost a bují korupce. Přesto se přichází noví a noví obyvatelé a ti říkají „Projeli jsme celou Zemi a tady je nejkrásnější příroda. Zde se nachází vše, co je k životu potřeba,“ říká nově příchozí a jsou to příslušníci arabských zemí a vyhledávají místa, kde si kupují rekreační objekty, a přitom co nejvíce u vody a jejích zdrojů. „Pro Araby je voda zdrojem života,“ píše americký Newsweek ve svém srbské edici. K tomu zmiňuje podstatný fakt vyřčený Bakirem Izetbegovićem ( synem Alije Izetbegoviće), který je členem bosenského předsednictva, že by se do Bosny mělo přistěhovat 300 až 500 tisíc Arabů. K tomu Newsweek poznamenává, že cílem je změnit etnické složení Bosny ve prospěch muslimů.

Problematičtí misionáři

Negativní pohled na nově příchozí nemají jen Srbové nebo Chorvaté žijící v Bosně, ale jsou to rovněž samotní Bosňané. Nedávno vzbudil v prostoru Balkánu pozornost článek sarajevského intelektuála, který je známý a přednáší na mnohých arabských univerzitách Esada Durakoviće. Píše o tom, že nemá nic proti Arabů, ale chce upozornit ty, kteří vnímají pouze arabské investice a nechápou nebo nechtějí chápat, co se ve skutečnosti v Bosně děje. „Na celý případ se dívám, jako na zvláštní strategii, jejíž efekt nelze v současnosti chápat, ale konečný cíl této  strategii bude jasný až ve chvíli, kdy bude pozdě. Jsem přesvědčený, že v tomto případě se jedná o určitý typ projektu.“ K tomu bosenský akademik dodává, že se Arabům nejedná ani turistiku ani o jejich investice do bosenské ekonomiky, ale jde o doživotní rozprodej „bosenského gruntu“. Další závažný fakt je podle Durakoviće ten, že nejde o příchozí Araby pouze s krátkodobým pobytem, ale jedná se o rodiny, které chtějí v Bosně natrvalo usadit.

Bosenský akademik především upozorňuje na chybné srovnání s tím, kdy lidé z arabského světa investují a usazují se na Západě. Říká k tomu: „Jedná se o to, že zde již máme importované ´misionáře islámu´, a to různých typů. Ti svojí činností problematizují tradiční bosenský kosmopolitizmus a vychází vstříc těm, kteří v sobě skrývají potenciální agresi pro uskutečnění svých cílů, které si předsevzali.“