Generálu Clarkovi jsou připisovány zásluhy v boji o Kosovo a hrdlí se mnoha vyznamenáními: je nositelem Řádu britského impéria, Purpurového srdce, Prezidentské medaile svobody a mnoha dalších vojenských (amerických i mezinárodních), i společenských prestižních ocenění. Česká republika jej vyznamenala Českým křížem za zásluhy (I. třídy) ministra obrany ČR. Různá ocenění jsou za boj ve Vietnamu a za plánování bosenské vojenské operace a velení další operace Spojenecká síla v Kosovu. Jde o stejného muže, který jen o pár let později ve známém rozhovoru v roce 2007 s novinářkou Amy Goodmanovou kritizoval silou řešený Irák a nemluvil nejlépe o ministru Rumsfeldovi a jeho zástupci Wolfowitzovi. Na druhé straně ale neprojevil vůbec lítost nad bombardování státní srbské televize v roce 1999, kterému velel, při kterém zahynulo šestnáct civilních pracovníků.

Nyní čtyřhvězdičkový generál, který se poslední dobou věnoval politice (dokonce uvažoval o kandidatuře na prezidenta) a podpoře demokratické straně se dal na dráhu businessmana a založil společnost Envidity Energy Inc., jejímž je předsedou představenstva. V článku v deníku New York Times „Tlačenice u dveří kosovského byznysu? Návrat amerických hrdinů“ je popisován zájem předních bývalých amerických politiků o návrat do Kosova tentokrát za podnikáním- v oblasti těžby uhlí a infrastruktury nebo se snaží lobovat u dalších lukrativních státních zakázek. Deník jmenuje jich několik a nikoliv zanedbatelných osobností: Madeleine K. Albrightová, James W. Pardew (Clintonův zvláštní pověřenec pro Balkán), Mark Tavlarides ( legislativní ředitel Rady národní bezpečnosti) a konečně zde figuruje zmíněný Wesley Clark. Článek poznamenává, že experti pro zahraniční politiku tvrdí, že je to běžnou praxí, aby se bývalí úředníci do zemí bývalého působení vraceli za podnikáním, ale málo se o tom ví a píše. Americké zákony nic takového nezakazují. V článku New York Times mluví generál Clark o tom jak jeho společnost Envidity poskytne „zaměstnání mnoha lidem, bude je školit a pomůže Kosovu v jeho růstu a vytvoření demokracie.“ Přitom americký expert na právo a etiku Lawrence Lessig v témže článku mluví o tom, že to není nejlepší nápad nyní v Kosovu obchodovat, když dříve zde USA mluvili o humanitárním bombardování. Podle právníka to může oslabit prestiž USA.

V tomto týdnu Clarkova firma čeká na povolení kosovského parlamentu na průzkumné činnosti na třetině území Kosova za účelem těžby uhlí (viz). Zajímavé je, že firma podala žádost ještě v roce 2012 a žádost se projednává až nyní po změně zákonů, kdy na tuto činnost nemusí být vypsán tender. Navíc uspěje-li firma v nalezení ložiska, dostává exkluzivní právo na těžbu nerostů. Clark má již velké plány na výrobu nafty z těženého uhlí, které chce vyrobit milion litrů denně. Dalším plánem je budování tepelné elektrárny, která by toto uhlí využívala. Její kapacita má dostačovat na pokrytí spotřeby energie celého Kosova. Podle smlouvy má Kosovo za tuto činnost dostat třetinu zisku. Zatímco média ostatních bývalých republik Jugoslávie mluví o monopolu pro Clarka a nazývají to Clarkovou válečnou kořistí, tak v Kosovu generála považují za národního hrdinu a pojmenovávají po něm ulice svých měst.

Neméně dobře si vede bývalá ministryně zahraničí Madeleine Albrightová, která založila firmu Albright Capital Management, LLC, (ACM), což je investiční poradenská firma se zaměřením na globálně se rozvíjející trhy, kterou vlastní se svým zetěm Gregory Bowesem od roku 2005. Pod touto hlavičkou se v roce 2012 pokoušela získat kosovské telekomunikace a poštu, což se jí vzhledem k protestům obyvatelstva nepodařilo (kosovské telekomunikace patřily pod srbské). Nicméně Kosovu zůstává věrná a zde se s Gunapem Taçim, bratrem kosovského ministra zahraničí - Hashim Thaçi, vrhla pod hlavičkou své firmy do budování zdejší infrastruktury. Zajímavé je, co potvrzuje myšlenku o spojení politické a vojenské činnosti s podnikáním, že bývalý zástupce náčelníka UMNIK John Cowe je rovněž členem této prosperující společnosti. Pro představu společnost Madeleine Albrightové má jmění ve stovkách milionů dolarů (např. koncem roku 2014 to činilo 331 mil. dolarů). Zajímavý je výpis dokumentu společnosti přetištěný agenturou Bloomberg o tom, že Albrightová ve své společnosti si ponechává právo veta na investice, které by ohrožovaly její politickou kariéru, reputaci nebo etické hodnoty.

Kolik stojí místo ambasadora – „vyšší bere“

Již dříve vyvolala u nás pozdvižení zpráva o tom, že Andrew H. Schapiro současný americký velvyslanec v Praze si svoje místo de facto koupil. Ve shánění peněz na prezidentskou kampaň se umístil se sedmi sty tisíci dolary na třináctém místě mezi dalšími, kteří sponzorovali Obamovu kampaň. Tím si Schapiro vysloužil svůj post. Ve Spojených státech tento způsob jednání od určité doby považován politiky za něco zcela normálního běžného a jen málokdo z nich se nad tím pozastaví.

Kriticky se však na to dívají jejich média a určité organizace např. zpráva „Podívejme post velvyslance přinesou velké peníze“ (See the ambassadorships big money can bring). Jedná se o zprávu známého nevládního centra pro investigativní novinářství The centre for Public Integrity a ve zprávě se píše, že na posty velvyslanců jsou jmenováni nejen političtí spojenci, ale také největší finanční přispěvovatelé. „Třicet těch největších bylo jmenováno převážně na posty v evropských zemích,“ píše se. V tomto seznamu se však nachází pouze registrovaní lobbisté a o ostatních se nedozvíme nic. Zajímavé je, že sám Andrew Schapiro se nad tímto pro nás nepochopitelným faktem nepozastaví a dokonce se snaží u nás propagovat svoji představu boje proti korupci, jakoby nechápal, z jakého základu a principů korupce vyplývá, že se dá koupit i post velvyslance.

Nad touto praxí se tehdy v roce 2013 rovněž zarážel britský list The Guardian a poukazoval na to, že praxe kupování si výhodných míst v administrativě USA přesáhla míru vkusu a zvyklostí. Článek píše o starších pracovnících amerického ministerstva zahraničí, kteří se děsí z této nově uplatňované praxe, kdy „vyšší bere“ a Thomas R. Pickering, známý americký diplomat (byl mimo jiné ambasadorem v Rusku a naposledy v Clintonově vládě zastával funkci státního tajemníka pro politické záležitosti) tento způsob nazval „svatokupectvím“ a poukazuje na závažnost tohoto problému.

Ředitelka amerického diplomatického servisu (AFSA) Suzane Johnsonová se snažila poněkud tuto trapnost a americkou podivnost minimalizovat s tím, že tito lidé nemají žádnou politickou moc, že stejně nedospějí k prezidentovu uchu a že jde o přátele přátel. Musela však uznat: „Až na výjimky vykonávají důvěryhodně svoji diplomatickou misi, ale obecně vzato, podrývá to koncepci diplomatické kariéry a oslabuje naši diplomacii.“ Mimo jiné odhaduje, že počet těchto donátorských diplomatů se za Obamovy vlády pohybuje ve světě kolem třiceti procent a většina z nich obsadila neatraktivní země (což si přestavme i u velvyslance Schapira).

Mnozí jsou podle Johnsonové nakonec zklamaní životem velvyslance a humorně dodala: „Jestliže se jejich pes vymočí na státní nábytek, musí škodu zaplatit.“
Článek poukazuje také na skutečnost, že mnohá americká velvyslanectví se v minulosti stala nefunkčními a jako příklad uvádí Cynthii Stroumovou, která byla dva roky (2009-2011) velvyslankyní v Lucembursku, dokud nebyla odvolaná pro agresivitu a šikanu. Přitom podle amerického zákona z roku 1980 o zahraniční službě se uvádí: „Příspěvek na politické kampaně by neměl být faktorem ke jmenování jednotlivce jako vedoucího zahraniční mise.“ Zvlášť by to mělo pro USA platit nyní, kdy používá ve světě spíše „tvrdou diplomacii“, vysílá do světa svá vojska a podniká válečné operace.

Jakoby se „nechumelilo“

To co psal The Guardian nebo na co upozornilo americké centrum investigativní žurnalistiky, nejsou ojedinělá upozornění. Tato praxe pokračuje v USA nadále a přes peníze se lze dostat k výhodné pozici v americké administrativě a nedělejme si iluze, jako je to v případě Clarka, Albrigtové a dalších, že jde pouze o to, někde v cizině se producírovat a chodit na recepce. Pochopitelně, že vším může stát i možnost budoucího výhodného byznysu.

Letos v červnu server CNN upozornil na dalšího štědrého dárce a to tentokrát pro Hillary Clintonovou. Je jím chicagský obchodník s cennými papíry Rajiv Fernando, který se sponzorováním Clintonové začal již v roce 2008 a letos v tom opět pokračuje. CNN uvádí, že pro nadaci Clintonových přesunul již jeden milion dolarů! Co za to, ptáte se. V roce 2011 byl jmenován do Mezinárodního poradního výboru pro bezpečnost (ISAB ), kde zasedal mezi poradci pro zahraniční politiku na nejvyšší úrovni a bezpečnostními experty. Musel projít bezpečnostní prověrkou a měl přístup k nejcitlivějším informacím. Vše kolem záhadného muže Fernanda, který s bezpečnostní agendou neměl v životě nic společného, vypadlo v souvislosti s kauzou Clintonové e-mailů, kde její osoba figuruje s tajemným „S“, což je zkratka pro „Secretary“ (více WSJ).

Před čtrnácti dny přišla skupina hackerů známá pod názvem "Guccifer 2.0“ s dalším odkrytím podivného donátorství v prezidentské kampani demokratů. Již dříve tyto hackeři, o kterých se spekuluje, že jsou z Ruska, odhalili mnohé, například letos v létě nevraživost demokratů kolem Clintonové vůči senátorovi Berniemu Sandersovi. Hacknuté materiály ( viz zde  ) mimo dat voličů odhalují sponzory demokratické strany. V materiálech se opět dozvídáme o již shora zmiňované praxi za prezidentství Baracka Obamy, kdy byly za úplatu rozdávány posty velvyslanců a vysokých míst v administrativě. Uvedeno je, že největším donátorem s 3,5 miliony dolarů byl Matthew Barzun, který se stal v letech 2009 až 2011velvyslancem ve Švédsku, poté byl ředitelem pro financování (President Obama’s National Finance Chair) další volební kampaně Baracka Obamy a nyní je velvyslancem ve Velké Británii. Dále mezi materiály najdeme například obsah e-mailů mezi bývalým ministrem zahraničí Colinem Powellem a megadárcem demokratické strany Jeffrey Leedsem, který poukazuje na jejich těsné vazby. Clintonová se nyní snaží použít tuto aféru Powella na překrytí své kauzy kolem e-mailů. Powell však podle serveru The Intercept ji varoval před tím, aby vše se snažila svést na jeho osobu a vysvětluje, jakým způsobem používal pro email své účty osobní a tajné.

To vše je pro některé překvapivé čtení, když si vzpomenou na mnohé americké politiky, Albrightovou nevyjímaje, jak k nám jezdili a jezdí přednášet a poučovat nás, jaké jsou demokratické principy. Takováto praxe jen ukazuje a dává za pravdu lidem, kteří říkají, že politika je špína…

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.