Toto píše hned v úvodu článku na serveru deníku Washington Post komentátor Robert J. Samuelson a uvažuje dále: „Po rozpadu SSSR v roce 1991 bylo naprosto běžné mluvit o USA jako o jediné skutečné supervelmoci. Pax Americana měl podporovat mír a rozvoj. Globalizace a obchod měly vzájemně spojovat země světa. Americký ekonomický a politický model spojující ekonomiku a státní dohled se měl stát příkladem. Vyšší životní úroveň měla podporovat šíření demokracie a jejích institucí. Žádná země neměla možnost vojensky ohrozit USA.“

Ještě před koncem minulého roku píše na stejné téma komentář (Nebezpečí rozvratu - The Dangers of Disruption) světoznámý filozof a spisovatel Francis Fukuyama, tentokrát pro deník. Jsme svědky obdobného jásavého popisu Pax Americana: „Silicon Valley má jedno pozitivum: každoročně sem přijíždí tisíce chytrých lidí v naději, že naruší zavedený systém v tom, jak se dělá byznys a stanou se z nich boháči a úspěšní lidé. Pochopitelně, že pro ostatní je narušení zavedeného nemyslitelné, neboť člověk ze své podstaty má rád stabilitu a pořádek… Neměli bychom proto být překvapeni, že většina lidí je v současném globalizovaném světě hluboce znepokojená technologickou expanzí a společenským silami, které bez přestání narušují ustálené společenské uspořádání i přestože na tom jsme stále lépe a lépe.“ Charkteristiku „lépe a lépe“ Francis Fukuyama dokumentuje statistikami dokládajícími, že životní úroveň a zdraví se zlepšují i v rozvojových částech světa (například dětská úmrtnost v těchto částech světa poklesla z 22 procent v roce 1960 na méně než 5 procent v roce 2016). Z toho americký filozof usuzuje, že globalizace přinesla rovněž určité výhody. Podle Fukuyamy ale „vlivem globalizace dochází k velkým změnám, a to nejen díky pohybu lidí, zboží, ale i myšlenek přes národní hranice. Tím dochází k narušení zvyků tradiční komunity a způsobu podnikání. Pro některé je to obrovská příležitost, ale pro zbytek to představuje hrozbu.“

Nastává shoda s předešlým komentářem Samuelsona: „Rozvrat je úzce spojen s růstem americké moci a liberálního světového řádu, kterému od konce druhé světové války dávají USA podobu. Pochopitelně, že dochází k výbuchu, a to jednak proti USA, ale rovněž uvnitř země samotné.“

Oba komentátoři dospívají ke skeptickému závěru. Nejprve opět Samuelson, který píše a ptá se, zda vůbec existovalo na světě období klidu a svůj obraz dovrší: „V současnosti se na vše frontách rýsuje naše budoucnost ve velmi nejasných barvách. Na celém světě ekonomiky zpomalují a prakticky ve všech velkých zemích - Spojené státy, Čína, Německo - dochází k poklesu hospodářského růstu. Není divu, že se proto nenaplnila vize spojení větší prosperity a demokratické politiky. Deziluze z demokracie jde ruku v ruce se zklamáním z ekonomiky. O globalizaci a hospodářství vůbec se dnes mluví s odporem, když ve vyspělých státech dochází ke snižování mezd a úbytku pracovních míst. Navíc stárnutí populace v těchto zemích dostává jejich vlády do slepé uličky, když musejí řešit vysoké sociální výdaje. Veřejné mínění místo aby se přiklánělo k demokratickým ideálům, raději naslouchá laciným ekonomickým slibům a nacionalismu. Vítej Brexite a Donalde Trumpe!“

Rovněž Fukuyama konstruuje jakousi „rovnici“ o dvou konstantách, kde konstanty demokracie a prosperita přestávají jimi být a vznikají spíše „neznámé“ veličiny. Podle amerického myslitele liberální demokracie spojuje dva rozdílné principy „liberalismus, který je založen na právním státě, který udržuje rovné podmínky pro všechny občany, zejména právo na soukromý majetek, což je rozhodující pro hospodářský růst a prosperitu. Dále demokracii, která znamená svobodnou politickou volbu s možností výběru opírající se o zodpovědného občana, což tvoří celek společnosti.“ Následuje opět stejný závěr tentokrát od Fukuyamy: „V posledních letech jsme po celém světě svědky vzpoury k demokratické rovnici proti její konstantě představující liberální část. Nejvýrazněji to před dvěma lety zdůraznil maďarský premiér Viktor Orbán, když tvrdil, že jeho země se snaží být ´neliberálním státem´“.