Aktuálně:
Dvě zprávy naznačující zlepšení ukrajinsko-ruských vztahů po krizi v Kerčském průlivu. Ukrajinský ministr infrastruktury Vladimir Omeljan oznámil, že Rusko částečně odblokovalo Keršský průliv a že opět ukrajinské obchodní lodě jím proplouvají do přístavů v Azovském moři. (ZDE)
Dmitrij Peskov, mluvčí prezidenta Vladimira Putina dnes oznámil vůli Ruska i nadále přepravovat do Evropy plyn přes Ukrajinu i po výstavbě plynovodu Nord Stram 2. Jedná se o reakci na slova kancléřky Angely Merkelové, že by Rusku mělo dát garance, že tranzit přes Ukrajinu bude i nadále možný. (ZDE)

V této souvislosti podle autora článku existuje na světě jen málo zemí, jejichž hranice by se měnily a území se rozdělovalo, jako je tomu u zemí Východní a Střední Evropy. Týká se to zejména států bývalého Rakouska-Uherska, které se po první světové válce rozpadly. Článek je reportáží z ukrajinského města Berehovo, které se v minulém století stalo součástí pěti zemí. Problematizován je vztah Ukrajiny se sousedním Maďarskem, které v roce 1920 přišlo Trianonskou mírovou smlouvou o část svého území. Nyní se ale vše mění, když Maďaři i mimo své území mohou vlastnit maďarský pas a mohou se účastnit voleb v Maďarsku.

S případem vydávání maďarských pasů začalo v Zakarpatské oblasti vyšetřování a v říjnu tohoto roku došlo k vyhoštění maďarského konzula v městě Berehovo. (viz) . Bylo vydáno oficiální prohlášení, že „ukrajinské ministerstvo zahraničí očekává, že se maďarská strana bude i nadále zdržovat nepřátelských kroků vůči Ukrajině a nebude porušovat ukrajinské právní předpisy.“ Ukrajinská média píší o videu, které zachycuje přijímání maďarských pasů, kdy žadatelé o pas přísahají věrnost Maďarsku před maďarskou vlajkou. Přitom je konzul upozorňuje, aby vlastnictví maďarského pasu před ukrajinskými orgány utajovali.

Ukrajinský ministr zahraničí Pavel Klimkin uvedl, že udělení maďarského občanství je v rozporu s Vídeňskou úmluvou o konzulárních vztazích. Podle něj bude Ukrajina na vydávání maďarských pasů Ukrajincům reagovat. Jeho maďarský protějšek Peter Siyarto naopak pohrozil, že budou přijata nová opatření k zabránění evropské a euroatlantické integrace Ukrajiny. Dále maďarský ministr uvedl, že udělování maďarských pasů neporušuje maďarskou, ani ukrajinskou, ani mezinárodní legislativu.

Ukrajinští představitelé prohlásili, že v Berehovu znovu otevřou již dlouho opuštěnou vojenskou základnu. Budapešť okamžitě zareagovala s tím, že jde o „nepřijatelný“ krok, který znamená, že Ukrajina považuje maďarské obyvatele města za hrozbu.

Vztahy obou zemí nejsou nejlepší a nepřispělo k tomu ani jmenování maďarského komisaře pro rozvoj Zakarpatské oblasti, kterým se stal expert pro Ukrajinu István Grezsa. Jinak řečeno, Maďarsko vytvořilo instituci, jejíž příslušnost zahrnuje část suverénního území jiného státu. Komisař má na starosti předškolní vzdělávání. Na to ostře reagovala Ukrajina s prohlášením, že tato funkce musí být okamžitě zrušena, jinak bude tento úředník prohlášen za „persona non grata“. Maďarsko na to odpovědělo: ( viz) „Pro maďarskou vládu je důležitý rozvoj Zakarpatska a je zřejmé, že to vyžaduje zdroje z maďarského rozpočtu. Těžko je pochopitelné, že jde o nevhodné důvody, kdy ukrajinská vláda využívá veškeré možnosti k zabránění poskytnutí této pomoci.“

Ildikó Oroszová, rektorka maďarského institutu Ferenc Rakoczi II v Beregovu je však s maďarskou finanční pomocí spokojená a diví se, proč by se v tomto regionu mimo ukrajinštiny nemohlo mluvit jiným jazykem. Podle novináře New York Times, který s rektorkou mluvil, se měla Oroszová vyjádřit v tom smyslu, že zdejší lidé nejsou žádní migranti proti, kterým Orbán bojuje, ale spíše se dají přirovnat k americkým Indiánům, jejichž území bylo obsazeno. „Jsme to my, kdo je zde stále doma. Naopak jsou to jiní, kteří se k nám přicestovali,“ říká Ildikó Oroszová, jejíž babička se narodila v Československu, její matka v Maďarsku a ona sama má v rodném listě napsáno Sovětský svaz.

S Polskem to není lepší

Ve Lvově se nachází Lyčakovský hřbitov, kde je pochováno mnoho významných ukrajinských, ale i polských osobností. Je zde památník padlých, kde jsou pohřbení ukrajinští vojáci, zemřelí v létech 1918-19. To je v době první snahy o ukrajinskou nezávislost, tentokráte v bojích s Polskem. Stojí zde polský památník zahynulým z té samé války, ke které došlo po rozpadu Rakousko – Uherska. Byl to boj o Lvov mezi polskými a ukrajinskými jednotkami. Kvůli tomuto na hřbitově dochází k řadě nesvárů mezi oběma zeměmi. K poslednímu patří, když v loňském roce se rozhodovalo, zda na nových polských pasech bude vyobrazena kaple polských vojáků z tohoto hřbitova. Letos je to další událost, když v minulém měsíci došlo z ukrajinské strany k odstraňování soch lvů u polského památníku. Navíc k demontáži došlo v předvečer stého výročí zmíněných bojů a Poláci mluví o poslední „kapce, kdy pohár přetekl.“ (ZDE)

Polský novinář Michal Milosz měl napsat v článku „Polští politici si 15 až 20 let nevšímají banderovství“ na serveru Prawy.pl, že na Ukrajině kvete banderovství a je úspěšné. „Za peníze polských daňových poplatníků podporujeme zbrojní stát Bandery: Ten nemá budoucnost, prchají mladí lidé a zůstává tam jen bída a banderovství. Pokud jste, vy polští politici, za celých patnáct let nepochopili, co to znamená být Ukrajincem, zemřete jako hlupáci,“ píše v článku Milosz (ZDE)

Za špatnými vztahy Poláků k Ukrajincům stojí především známá historická událost – Volyňský masakr, který je považován za nejčernější polskou historii, ke které došlo od února 1943 do února 1944. Přestože se jednalo o území okupované Německem, ukrajinští nacionalisté se chtěli zbavit jiných národnostní, aby území bylo etnicky čisté. Masové vraždy, které šokovaly i samotné nacisty, prováděli banderovci - Ukrajinská povstalecká armáda (UPA), která se vydávala za partyzány. Vesnice byly vypalovány a srovnávány se zemí a své oběti banderovci zakopávali do masových hrobů. Brutalita s jakou Poláci byli vraždění, nemá v historii lidstva zřejmě obdoby. Nikdo přesně počet obětí nespočítal, zatím byla jen polovina identifikovaná a píše se přibližně o šedesáti tisících a někde o sta tisíci.

Není divu, že Polsko nemá pro banderovce pochopení ani po odkrytí německých archivů o Ukrajinské povstalecké armádě, kde jsou zaznamenány i její zásluhy za osvobození během druhé světové války. Letos na jaře dochází k odsouhlasení novely zákona o Ústavu paměti národa, známé jako zákon a holocaustu. Podle něj hrozí vězení za popírání zločinů ukrajinských nacionalistů vedených Šuchevyčem a Stepanem Banderou. Na západě Ukrajiny se konají demonstrace, zejména ve Lvově a předák pravicových radikálů Svjatoslav Siryj prohlašuje: „Vyšli jsme do ulic, abychom předvedli, že Lvov je banderovské město a nikdo nám nebude nařizovat, koho máme ctít.“ Také oficiálně se Ukrajina ohrazuje, že se jedná o jednostrannou interpretaci historie a snahu zobrazovat Ukrajince výlučně jako zločince a kolaboranty s nacisty. „Historická pravda potřebuje otevřený dialog, a ne zákazy,“ uvedl prezident Petro Porošenko.

Proti zákonu se mimo Ukrajiny postavily USA a Izrael, ti pro změnu viděly přečiny během druhé světové války i na straně Polska a chápaly zákon jako pokus o vymazání činů polských vyděračů, udavačů a kolaborantů, kteří se podíleli na masakrech a vyvražďování Židů. Proto nakonec došlo k určité úpravě zákona.

Z toho je vidět, že odhalování historie a udržovat dobré sousedské vztahy není jednoduchou záležitostí. Zatím se zdá, že Ukrajinci mají bezproblémové vztahy jen s krymskými Tatary a jejích vůdcem Mustafou Džemilevem, kterého nedávno prezident Porošenko vyznamenal Řádem svobody. Je jasné, že se jedná o účelový svazek určený v boji proti Rusku. Dokonce se mluví o tom, že Ukrajina hodlá vybudovat jednotku sestávající se z bojovníků muslimských menšin.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.