Nejasnost panovala a panuje i nyní, kdy se začíná konflikt uklidňovat a o co skutečně šlo, se projeví možná až za týdny nebo měsíce.

Po horkém telefonu mezi (za doby Studené války se mluvilo o červeném telefonu) mezi kancléřkou Angelovou Merkelovou a ruským prezidentem Vladimirem Putinem vše tlumočil mluvčí Spolkového sněmu Bundestagu Steffen Seibert a vše shrnul do formulky: „nutnost de-eskalovat konflikt a započít dialog“. Podle jeho slov oba státníci se shodli na potřebě „analýzy incidentu za účasti ruských a ukrajinských expertů na otázky hranic, s tím, že je nutné udržovat těsné kontakty.“ Mluvčí Steffen Seibert uvedl, že „Vladimir Putin vyslovil přání, že Berlín uplatní svůj vliv na ukrajinské představitele a jejich další rozhodování.“

Po rozhovoru s Putinem telefonovala Angela Merkelová ukrajinskému prezidentovi Petru Porošenkovi i jemu vyjádřila své přání, aby došlo k „de-eskalaci konfliktu a započetí dialogu“.

Německo, jak vidno se snaží o moderaci konfliktů Ruska s Ukrajinou a není nutné zdůrazňovat důvody potřeby Německa pro urovnávat vztahů Západu s Kremlem obzvláště, když se pokročilo v otázce plynovodu Nord Stream 2. Toto vše, jak otázka konfliktu, tak i plynovodu, je pochopitelně naprosto rozdílné od názorů USA, představované ministrem zahraničí Mikem Pompeem (ZDE). V tomto ohledu je stejná politika ministra Tomáše Petříčka a česká média jsou v očekávání příjezdu Miloše Zemana a jeho podrobnějšího vyjádření ke konfliktu Ukrajiny a Ruska (což se očekává ve čtvrtek).

Ze všeho je dnes jasné, že Západ, včetně ČR, se postavil v konfliktu na stranu Ukrajiny a tvrzení Moskvy, že Ukrajina narušila ruské území, je bráno jako nepravda – lež. Důvod je jasný. Západ neuznává Krym jako ruské teritorium.

Ukrajinské volby jako důvod konfliktu?

Jeden důvod se objevil již při objasňování vzniku možného konfliktu, kterého jsme nyní svědkem, a to jsou ukrajinské volby na jaře příštího roku, na jejichž výsledku mají obě strany konfliktu zájem. Již jsme psali: Podle ukrajinského poslance Dmitrie Tymčuka, měl Vladimir Putin dokonce schválit zvláštní strategii pro ukrajinské volby. „Na Ukrajině je dostatek pro-ruských politiků, ale Kreml nemá zájem spojovat je do jediné politické síly.“

Je zde také důvod prezidenta Petra Porošenka a o tom se dnes spekuluje. Po konfliktu v Azovském moři dochází na Ukrajině k mobilizaci za účelem obrany země, ale i kontroly médií. Rovněž v podmínkách výjimečného stavu dochází k omezování občanských svobod, jako je shromažďovací právo a svoboda slova. Umožňuje to zavést v určitých oblastech země vojenskou správu místo civilní. Rovněž lze uvést určitá ekonomická opatření. Proto se mnozí poslanci ukrajinského parlamentu v čele s Julií Tymošenkovou v pondělí na zasedání ohradili vůči vágnímu znění a dožadovali přesnější formulace. Například Oksana Syrojedová, místopředsedkyně ukrajinského parlamentu upozorňovala poslance na to, že „stanné právo na Ukrajině je skvělou příležitostí k manipulaci s prezidentskými volbami a v případě potřeby zavést malou diktaturu." Jde zejména to, že stanné právo může omezit až zakázat činnost politických stran a sdružení.

Po chaotickém zasedání parlamentu došlo ke kompromisu, kdy ze 60 dnů potrvá výjimečný stav 30 dní, a to jen v 10 regionech, které se nachází v blízkosti ruských hranic a také na územích pod kontrolou ruských sil.

Hlavní je, že všechna moc nyní přechází na prezidenta Petra Porošenka!

Volby se konají přitom v březnu (31.3.2019) a počítalo se s tím, že již nyní začne předvolební kampaň. To může vše ve svém důsledku znamenat ohrožení konání voleb. Porošenko v průzkumech veřejného mínění zaostává v popularitě za Tymošenkovou. Navíc tato politička je známá tím, že dokáže s Ruskem vyjednávat, což také dává v současnosti hlasitě najevo.

Ruský důvod

Již ve vzpomínaném předchozím článku o konfliktu byla řeč o tom, že „je to snaha Vladimira Putina postupovat v případě Ukrajiny krok za krokem a nyní nadešla vhodná situace učinit další krok (ZDE). Mnohé západní politiky ani netrápilo připojení Krymu k Rusku, neboť jej považovali a považují vždy za ruský (např. Henry Kissnger radil Trumpovi se smířit s touto skutečností). Nyní lotyšská europoslankyně Sandra Kalniete (ZDE) uvažuje, že ruským důvodem akcí v Azovské moři je snaha Ruské federace dostat se ke zdejším zdrojům nafty a plynu. Evropský parlament ve své rezoluci píše o tom, že „Rusko nezákonitě čerpá naftu a plyn na ukrajinském území… jestliže Rusko přetvoří Azovské moře jako své ´jezero´ nezákonně bude čerpat zdroje z naftových a plynových polích v tomto moři.“ Proto se Evropský parlament dožadoval u OBSE prodloužení svého mandátu pozorovatelské mise v Azovském moři.

Pět let po Majdanu

21. listopadu 2013. Tehdejší vedení Ukrajiny v čele s prezidentem Viktorem Janukovičem odmítlo podepsání asociační dohody o připojení k EU a již téhož večera na Náměstí nezávislosti dochází k demonstraci. Byl to začátek protestní akce známé pod názvem Euromajdan – masové hnutí proti korupční proruské vládě. 30. listopadu bezpečnostní síly Berkut zaútočily na demonstranty. V únoru lidové hnutí vítězí a Janukovič utíká ze země. Ukrajinci s vidinou míru a stabilizace země zvolili Petra Porošenka. Ovšem již za několik měsíců zjišťují, že revoluční nadšení nevystřídalo pragmatické budování státu a navíc ani nedochází k vítěznému ukončení konfliktu s Ruskem, ale naopak. Válečná a vlastenecká rétorika se dodnes stává součástí každodenní ukrajinské politiky. Panuje bezvýchodnost, strach z války a nejistota. K tomu ještě Ukrajina podcenila ochotu Západu přispěchat na pomoc. Rusko v konfliktu s Ukrajinou ještě více posílilo své mocenské postavení a vymezilo se ve svém vztahu k NATO, EU a USA.

Výsledkem je, že Porošenko nedokázal vyřešit konflikt na východu země, ve kterém zahynulo již kolem deseti tisíc lidí a nyní opět po další eskalaci mají lidé strach z dalších ztrát. Hlavní cíl Majdanu, vymýcení korupce a politický pokrok v demokratizaci země se neuskutečnil. Jen několik měsíců před volbami se musí Ukrajinci strachovat o ztrátu demokratických svobod a ptají se, zda to není vše jen Porešenkův trik, jak se udržet u moci. Už nikdo nikomu nevěří, vždyť léta budoval svůj úspěch na heslech o vlastenectví, nyní je opět vykřikuje a oni se ptají, zda není on jen další součástí všech problémů.

Pochybnost o smyslu celé akce vyslovil bývalý velitel ukrajinského námořnictva, viceadmirál Sergej Haiduk, který je přesvědčen, že reakce ruských pohraničníků a armády se dala předpokládat. Podle jeho názoru (ZDE) vyslání malých člunů na druhý konec Černého moře je nesprávným propočtem všech rizik a bezpečnosti, které se plavby týkají. Viceadmirál se rozhořčeně ptá: „Proboha proč tam vysíláme lodě, pokud je nemůžeme pokrýt?“

K pochybnostem o smyslu celé ukrajinské akce se připojuje politolog Nikolaj Beleskov, zástupce ředitele Kyjevského institutu pro světovou politiku. Podle něj Ukrajina jednoduše nemá potenciál ke stupňování konfrontace s Ruskem na moři. Pouze to pro Kreml vytvořilo další příležitosti, aby prokázal svoji nadvládu. „Proto je klíčovou otázkou: proč se šlo do takového rizika?" - ptá se expert.

To, že se s největší pravděpodobností jednalo o ukrajinskou neúspěšnou provokaci svědčí fakt, že v době plavby ukrajinských lodí byl na Krymu 23.listopadu ruský prezident Vladimir Putin na zasedání vedení Státní dumy. Pochopitelně, že v tu dobu Rusko podnikalo co nejvyšší bezpečnostní opatření.

Připomeňme, že letos v září bez větších problémů proplouvali Kerčským průlivem dvě ukrajinské vojenské lodě Donbas a Korec. Vpluly do Azovského moře a dál, nejdřív do Mariupolu a pak do Berdjanska. Uplatnily své právo na volnou plavbu. Spíše to vše připomíná zoufalý čin, zoufalého politika čekajícího na pomoc Západu, která nepřichází a ani nepřijde.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.