„Zpozorovali jsme ho na konci ulice v Sarajevu u řeky Miljacky, jak se ohýbá s rybářským prutem přes zábradlí. Díval se na rychle tekoucí vodu, byl zamračený, naštvaný. Snad raději v tom deštivém dni takové chlápka ani neoslovovat, nebýt novinářem a nemít sebou tlumočníka.“ Následuje popis Sarajeva, neopomene se Gavrilo Princip a rybář chytá na udičku poblíž místa, kde došlo v roce 1914 k atentátu. Jaká to náhoda, že se zde Robert Fisk zrovna zastavil…

Jiné místo, tentokrát městečko Varvarin v Srbsku, také je zde most: „Je to již nový most, pochopitelně, před devatenácti lety zde našli pod ním kolo a na něm krev, zbytky těl. Zbylo jen málo stop a vyděšený pop. Ostatky patřily možná nadějné patnáctileté matematičce Sanje Milenkovićové, která zahynula společně s dalšími devíti dalšími obyvateli města, když se sem 30.května podruhé vrátily bombardéry NATO a bombardovaly most…“

Takto uvádí čtenáře do svých článků o bývalé Jugoslávii britský novinář Robert Fisk, který se specializuje na válečné konflikty. Prošel všemi možnými bojišti - od války v Alžírsku, přes Afghánistán, invazi do Kuvajtu a konečně zažil a popisoval i válku v bývalé Jugoslávii. Vytváří pro čtenáře barvitý vstup, aby vstřebali v následující reportáži určitá fakta a jeho názory na věc a politikum s tím související. Ovšem, když si přečtete fakta - čísla například, že Srbové povraždili a do hromadných hrobů naházeli kolem tří tisíc kosovských Albánců, přitom oficiální čísla uvádějí 1500 až 2000 a navíc nutno podtrhnout, že údaje píší o mrtvých nejen civilistech, ale ozbrojencích, kteří se Srby bojovali, ( viz kniha Encyclopedia of War Crimes and Genocide, kde jsou údaje HRW, ale i jinde viz např. ZDE) tak začnete pochybovat i o barvitém příběhu v úvodu. Mění se tím přitažlivost úvodních vět a vtahování do problematiky. Připomíná mi to kanadského fotografa, který mi za války v Bosně referoval, že mnozí reportéři fotografovali nebo tv-reportéři snímaly záběry - tzv. stand-up někde z bezpečného dvora mezi domy u jakési ruiny auta, které právě hořelo nebo ji sami zapálili.

Přesto podívejme se, jak zkušený novinář hodnotí kosovsko-srbské vztahy a poslední důležitá jednání v Bruselu. Svoji analýzu opět začíná až literárně (viz ): „Bělehrad dnes - několik zbořených domů ještě z NATO bombardování (zde mimo jiné se náhodou splete o rok v datu – píše rok 1998 místo 1999). Na budově Skupštiny (parlamentu) – místu dnešní srbské demokracie je transparent, na kterém jsou fotografie zabitých Srbů v Kosovu. Jsou to muži, ženy, děti, vojáci a pochopitelně několik válečných zločinců – dva nebo tři…“

Nadchází analýza a hodnocení důležité schůzky mezi prezidenty Vučićem a Thaçim v Bruselu týkající se vzájemného kompromisu o Kosovu: „V Bruselu se nacházeli Aleksadar Vučić, dříve sympatizant Saddáma Husseina a Hashim Thaçi, bývalý teroristický vůdce z Kosova, kde jim bylo vysvětleno, že jejich zavazující smlouva je klíčem k jejich evropské cestě a je nezbytná k udržení regionální stability… teoreticky to znamená, že obě strany musí vzájemně respektovat svá ´práva´, to znamená Srbové nezávislost Kosova, neboť Brusel si nepřeje mít dvě agresivní země ve svých sterilních řadách pochopitelně, že Srbsku a Kosovo se především jedná o peníze z EU.“