„Zpozorovali jsme ho na konci ulice v Sarajevu u řeky Miljacky, jak se ohýbá s rybářským prutem přes zábradlí. Díval se na rychle tekoucí vodu, byl zamračený, naštvaný. Snad raději v tom deštivém dni takové chlápka ani neoslovovat, nebýt novinářem a nemít sebou tlumočníka.“ Následuje popis Sarajeva, neopomene se Gavrilo Princip a rybář chytá na udičku poblíž místa, kde došlo v roce 1914 k atentátu. Jaká to náhoda, že se zde Robert Fisk zrovna zastavil…

Jiné místo, tentokrát městečko Varvarin v Srbsku, také je zde most: „Je to již nový most, pochopitelně, před devatenácti lety zde našli pod ním kolo a na něm krev, zbytky těl. Zbylo jen málo stop a vyděšený pop. Ostatky patřily možná nadějné patnáctileté matematičce Sanje Milenkovićové, která zahynula společně s dalšími devíti dalšími obyvateli města, když se sem 30.května podruhé vrátily bombardéry NATO a bombardovaly most…“

Takto uvádí čtenáře do svých článků o bývalé Jugoslávii britský novinář Robert Fisk, který se specializuje na válečné konflikty. Prošel všemi možnými bojišti - od války v Alžírsku, přes Afghánistán, invazi do Kuvajtu a konečně zažil a popisoval i válku v bývalé Jugoslávii. Vytváří pro čtenáře barvitý vstup, aby vstřebali v následující reportáži určitá fakta a jeho názory na věc a politikum s tím související. Ovšem, když si přečtete fakta - čísla například, že Srbové povraždili a do hromadných hrobů naházeli kolem tří tisíc kosovských Albánců, přitom oficiální čísla uvádějí 1500 až 2000 a navíc nutno podtrhnout, že údaje píší o mrtvých nejen civilistech, ale ozbrojencích, kteří se Srby bojovali, ( viz kniha Encyclopedia of War Crimes and Genocide, kde jsou údaje HRW, ale i jinde viz např. ZDE) tak začnete pochybovat i o barvitém příběhu v úvodu. Mění se tím přitažlivost úvodních vět a vtahování do problematiky. Připomíná mi to kanadského fotografa, který mi za války v Bosně referoval, že mnozí reportéři fotografovali nebo tv-reportéři snímaly záběry - tzv. stand-up někde z bezpečného dvora mezi domy u jakési ruiny auta, které právě hořelo nebo ji sami zapálili.

Přesto podívejme se, jak zkušený novinář hodnotí kosovsko-srbské vztahy a poslední důležitá jednání v Bruselu. Svoji analýzu opět začíná až literárně (viz ): „Bělehrad dnes - několik zbořených domů ještě z NATO bombardování (zde mimo jiné se náhodou splete o rok v datu – píše rok 1998 místo 1999). Na budově Skupštiny (parlamentu) – místu dnešní srbské demokracie je transparent, na kterém jsou fotografie zabitých Srbů v Kosovu. Jsou to muži, ženy, děti, vojáci a pochopitelně několik válečných zločinců – dva nebo tři…“

Nadchází analýza a hodnocení důležité schůzky mezi prezidenty Vučićem a Thaçim v Bruselu týkající se vzájemného kompromisu o Kosovu: „V Bruselu se nacházeli Aleksadar Vučić, dříve sympatizant Saddáma Husseina a Hashim Thaçi, bývalý teroristický vůdce z Kosova, kde jim bylo vysvětleno, že jejich zavazující smlouva je klíčem k jejich evropské cestě a je nezbytná k udržení regionální stability… teoreticky to znamená, že obě strany musí vzájemně respektovat svá ´práva´, to znamená Srbové nezávislost Kosova, neboť Brusel si nepřeje mít dvě agresivní země ve svých sterilních řadách pochopitelně, že Srbsku a Kosovo se především jedná o peníze z EU.“

Z uvedeného vyplývá analytikovo a novinářské jednoznačné stanovisko: Srbsko musí uznat Kosovo. Dále mistr pera Robert Fisk již jen doplňuje kolorit Srbů, když v Bělehradě klábosí se zdejšími novináři: „Rusku rozhodně není jedno, co se stane se Srbskem a nikdo mu to nebylo fuk, říká mi jeden novinář… Pár slov jako politbyro…Můžete vidět bývalého srbského prezidenta Tomislava Nikoliće v družném rozhovoru s Vladimirem Putinem… Další novinář k Vučićovi říká, že se mu podařilo srbské politické strany naprosto zničit a nyní vládne. Nikdy nevstoupíme do NATO, to by byla politická sebevražda pro každého srbského politika. Starý novinářský lišák, který má něco z Lenina a něco z Tolstého, roztáhl ruce a říká: Píše se často o cvičeních našich vojáků s ruskou armádou, má to velkou publicitu, ale ta cvičení byla dvě až tři, zato naše armáda měla s NATO na různých místech ve světě kolem 135 cvičení.“ To píše Fisk a dodává, že předpokládá, že Srbsko nikdy do NATO nevstoupí a bude zachovávat svoji neutralitu, kterou má vepsánu ve své ústavě.

Nakonec si bere na pod lupu absurditu, že Tony Blair, který má rovněž na svědomí bombardování Srbska, se stal poradcem současné srbské vlády. „Je tu opět na scéně a vidím ho, jak ráno sedí v některém z luxusních bělehradských hotelů, popíjí brčkem džus. Ptejme se teď, kdo vlastně vyhrál válku?“

Válka teprve začíná

Ano, válka teprve začíná a úvahy, kdo vyhrál, jsou zatím daleko, zejména proto, že do otázky řešení Kosova se zapojuje čím dál více zemí a není to již pouze EU, USA nebo Rusko. Jde například i o nenápadná naznačení, jako je naznačení Egypta, že zruší své dřívější rozhodnutí o uznání Kosova apod.

Podívejme se na fakta, které Fisk umně zpracoval, podal očekávaný a Západem chtěný obraz zlých Srbů a která se týkají zatím nejdůležitější schůzky v Bruselu o Kosovu, které se účastnili oba prezidenti Vučić a Thaçi. Konala se začátkem minulého týdne a jejich prostředníkem byla šéfka unijní diplomacie Federica Mogheriniová. Schůzka je o označovaná nejen za zatím nejdůležitější, ale také historicky nejtěžší.

Srbský prezident přiznal ( viz ), že zatím šlo o nejtěžší jednání a zatím jediným výsledkem bylo, že se rozhovory budou konat dál. „Zaprvé je domluveno, že rozhovory budou pokračovat, abychom k dalšímu jednání našli společného jmenovatele ke kompromisu. Zadruhé jsme došli ke shodě, že je nutné zachovat mír a stabilitu ve vztazích mezi Bělehradem a Prištinou.“ Vučić ohodnotil jednání tak, že Albánci chtějí pro sebe získat maximum, zatímco Srbové nabízejí kompromis, kdy se ani jedna ze stran nebude cítit ponížená. „Pochopitelně, že bojuji za Srbsko, ale s tím aby ani hledisko druhé strany nebylo opomíjeno,“ řekl na tiskové konferenci Vučić a dodal, že kompromisní řešení, které nabízí kosovská strana, je pouze a jedině uznání nezávislosti Kosova. „Ale takto to nemůže fungovat,“ uvedl srbský prezident. Situaci nejlépe ilustrovala odpověď prezidenta na dotaz, jaké budou nejbližší další kroky v jednání, kdy Vučić odpověděl, že je na toto velice těžké hledat odpověď, neboť problém s Kosova trvá již sto padesát let.

Obdobně mluvil po jednání Hashim Thaçi, který řekl, že za posledních šest let to bylo nejtěžší vyjednávání a že uvažování srbského prezidenta je velice „daleko od reality“. „Za posledních šest let to byla nejkratší schůzka, ale nebylo lehké jednat s Vučićem, který si myslí, že Kosovo je srdcem Srbska. Takové uvažování srbského prezidenta je na hony od reality,“ hodnotil bruselská vyjednávání pro změnu kosovský prezident. Hashim Thaçi podle kosovské televize RTVK 2 je přesvědčený, že jednání skončí „oboustranným uznáním“, které je v zájmu obou stran.

Z uvedeného je vidět, že válka ve vyjednávání teprve začala a naprosto je jasné, že vše se nebude řešit ani v Bělehradě nebo Prištině a ani dokonce v Bruselu. Stačí se podívat na vyjádření z Washingtonu a Moskvy a je jasné, kdo rozhodne o výsledku této vyjednávací války. Zde se bude hledat kompromis, který bude výhodný nikoli pro Srbsko nebo Kosovo, ale pro velmoci. Válka o Kosovo nyní mezi velmoci teprve začíná. Podstatnou roli v tom hraje geopolitika a odchylování Turecka od USA, které již nepovažují Turecko za spolehlivého spojence a hledají na jižním křídle NATO náhradu. Náhradníkem za Turecko by se měly stát Černá Hora, Albánie, Makedonie a pochopitelně Kosovo, kde mají Američané druhou největší vojenskou základnu - Camp Bondsteel - v Evropě. Z toho úhlu mnozí vidí, že pro Srbsko je Kosovo ztracenou záležitostí. Vše nyní bude záležet na tvrdosti postoje Moskvy vůči USA. Z dalšího úhlu psaní jsou analýzy Roberta Fiska sice zábavné, ale o situaci nic nevypovídají a neříkají. Jsou to jen pohádky pro dospělé s předpokládaným barvitým obrazem nepřítele a jakýmsi rytířem zachráncem, kterým je pochopitelně Západ.

PS. „Kompromis“ = rozdělení Kosova?

Dnes se objevil na jednom z bosenských severů komentář ke Kosovu. Nebýt výše uvedeného nemělo by příliš smysl se o tomto komentáři zmiňovat. Jeho autor Ćerim Bajrami však píše o obavě Bosňáků o osud svého národa žijícího na severu Kosova. Píše o možné ztrátě národní identity kosovských Bosňáků, kteří po Srbech tvoří v Kosovu druhou největší menšinu. Bajrami má obavu, že k tomu by mohlo dojít, kdyby došlo k rozdělení Kosova a nejraději by byl, kdyby se zůstalo u dnešníhoí status quo. Je to další hlas, který upozorňuje, že pod tzv. “kompromisem“ při bruselských jednáních o Kosovu se s největší pravděpodobností rýsuje rozdělení Kosova a výměna území.

Musíme ale uvést, že jak Taci, tak Vučić neradi slyší, že má dojít k dělení nebo výměně území. Toto řešení má jednak řadu odpůrců a jednak si musí pro jednání nechávat na jeho začátku možnost další eventualitu – celistvost Kosova. To má dvě snadno představitelné varianty – nezávislost nebo širší autonomie v rámci Srbska. O tom ani jedna strana nechce slyšet a dokonce se občas zmíní možný válečný konflikt. Tato neústupnost může vést k variantě status quo na dlouhá léta, což je v rozporu s jednáním o vstupu do EU nebo rozdělení Kosova. Rozdělení Kosova na sever a jih se ovšem musí nějak podat národu, což je velice ošemetné. Často se mluví o referendu.

To, že tato možnost existuje, naznačil také včera v televizním rozhovoru Aleksandar Vůčić, když opakoval větu ze svých mnoha prohlášení: „Dnes jsme v pozitivní situaci, kdy můžeme získat aspoň něco, což je lepší než ztratit vše.“ Mnohem jasnější jsou jeho slova o tom, že je napadán svými protivníky, když mluví o vzájemném vypořádání Srbska s Kosovem a vzkazuje jim: „Velmi jsem zvědav, jak bude bránit svá města na jihu Srbska za čtyřicet let.“ Pro objasnění této situace je nutno zmínit, že na jihu Srbska žije albánská menšina, která má na rozdíl od Srbů daleko větší natalitu. Úbytek srbského obyvatelstva ostatně Vučić velmi často zmiňuje. Proto přichází v úvahu výměna území srbského za kosovské, kde žijí Srbové.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.