Především se musí rozdělit na vojáky, kteří podepsali přísahu před rokem 1989 a po roce 1989. Protože vojáci před rokem 1989 složili vojenskou přísahu, že budou bránit Sovětský svaz. A nasadí i svůj život k dosažení vítězství. To ale znamená, že musí bránit Ukrajinu i Rusko. A pokud by v boji padli na té či oné straně, dostali by vyznamenání „Hrdina Sovětského svazu".  Ale druhá strana by je mohla obvinit ze zrady. Ve stejné situaci jsou členové bývalého „Svazu Československo-Sovětského přátelství". Ti se zavázali slibem, že budou milovat všechny státy Sovětského svazu. Tedy Ukrajinu, Rusko, Lotyšsko, Litvu, Estonsko, Gruzii, Čečence a další. „Kdyby nad Moskvou se stáhla ruka vrahů, budeme ji bránit stejně jako Prahu...", napsal kdysi socialistický básník. Co s tím? Zbývá jim jen jedno jediné - sjednat si se svými „milovanými přáteli" Zelenským a Putinem schůzku na dače kdesi na Sibiři, popít vodku, pokouřit machorku, pobesedovat, pasavětovať a sjednat v tomto bratrovražedném boji alespoň klid zbraní. Mohli by být ale označeni za zrádce, protože oficiální doktrína USA, EU a NATO zřejmě je válčit, válčit a zase jen válčit. Milióny lidí musí zemřít ve spravedlivé válce za demokracii a svobodu, mír a šťastný a spokojený život. „Zbraně nesmí nám zrezivět", zpíval v šedesátých letech Karel Černoch. Zbrojařům by vyschl pramen peněz, nastala by krize z nadvýroby zbraní, nemohly by se likvidovat staré zásoby a zastaralé zbraně. A hlavně by se nemohl v širším měřítku testovat vývoj nových zbraní. A proto musíme v Evropě bojovat až do posledního Ukrajince, do posledního Slovana, do posledního Evropana. „Jsem pro, vždyť bejt proti nepomůže nic..." pokračoval v písničce Karel Černoch.