Časový odstup, v němž se mnozí mohli vyjádřit, je podnětem k těmto řádkům. Základní a předpokládaný poznatek je, že většina obhajovatelů Frljičovy záměrné provokace se rekrutuje z lidí kolem kultury, ale také z těch, u nichž je slovo „svoboda“ modla; běda však, když má někdo jiný, svobodný názor! To, že každá svoboda má své hranice, tedy i ta umělecky tvořivá, je pro ně zakázaná myšlenka anebo „chyběli ve škole“.

Druhou skupinu tvoří ti, pro které je charakteristické zůstat hezcí na všechny strany a reprezentuje je: „ano, ale“. Uznávají téměř absolutní svobodu umělecké tvorby, ale použité vyjadřovací prvky považují za neadekvátní a na hru by v žádném případě nešli.

Třetí, dle mého nejsilnější masou lidí, jsou ti, kteří považují tuto záměrnou provokaci, jak v náboženském, tak i v etickém směru značně za hranou možného a to i v tolerantním prostředí na divadelních prknech. Zbytečná přemíra nahoty na úrovni porna, hanobení státního symbolu a užití osoby v křesťanství nejuznávanější – Ježíše, k aktu násilného sexu, to jsou nepřijatelné vyjadřovací prvky, o kterých ředitel Glaser věděl a proto za zařazení hry do programu festivalu by měla být u něj vyhodnocena jeho osobní odpovědnost.

Z křesťanského tábora zní, byť často decentní, odsudek, jen pan Halík, jako mnohdy, je negativní výjimkou. Poučný je jeho rozhovor s panem Žantovským na DVTV, kde si až na drobné neshody notovali a „vědátorsko-filozofickými“ výplody se snažili odůvodnit oprávněnost uvedení hry na prknech brněnského divadla. Halík si neopomněl kopnout do kardinála Duky a užil k tomu nařčení ze vznětlivosti a prezentoval svou výši (po druhém shlédnutí) v pochopení toho, co tím chtěl autor říci s poukázáním na Frljičovu minulost v rozbouřeném prostředí býv. Jugoslávie.

Ano, je odsouzeníhodné vzájemné genocidní vyvražďování mezi muslimy a křesťany na Balkáně. Historicky můžeme jít až ke II. Světové; na Balkáně se nezapomíná. Autor se však se svou jednostrannou kritikou zaměřil pouze na křesťany. O muslimech ani křivého slovíčka a přitom jak v celé 1400-leté historii, tak i v současnosti mají muslimové zářezů na pažbě mnohem více. Frljič v jednom rozhovoru přímo lživě přisoudil desetitisíce mrtvých muslimů na Středním východu stále ještě křesťanské Evropě. Pravda (a on ji musí znát!!!) je však jiná: muslimové se vyvražďují navzájem, přestože jim to svaté texty zakazují. Většinu válek iniciovali sami muslimové a právě v tom je Frljičovo číslo zkreslující.

Autorova zaujatost proti křesťanům je očividná a muslimská zvěrstva jej nechávají v klidu. Právě i tato skutečnost, kterou obhajovatelé uvedení hry nechávají záměrně v šuplíku, měla být tou poslední tečkou při rozhodování, zda je hra se všemi dalšími negativy vhodná k uvedení na brněnském festivalu.

Vrátím-li se k titulku, má uvedení hry kouzlo nechtěného: odhalení pokrytců v plné nahotě; v nahotě snad ještě větší, než jakou prezentovaly stud postrádající ženštiny na prknech divadla. Často jsou to známí „vítači“, kteří tvrdě nálepkují každého, kdo proti muslimským migrantům vystupuje, ale v tomto případě ne a ne tu správnou nálepku najít!

Pokrytci se odkopali a tím by to mělo skončit. Vy, tendenční a zaujatý pane Frljiči, si ty své prasárny hrajte doma (jedni Vám zatleskají a jiní vytáhnou kudlu) a do ČR už raději nelezte. Ten, kdo si trvale otvírá svá nevymáchaná ústa, se vystavuje nebezpečí, že mu tam spadne moucha, nebo…

Miroslav Kulhavý