„Zemědělci ze Synkova na Rychnovsku letos zlikvidovali 40 hektarů, během několika let snížili plochu sadů ze 180 na současných 70 hektarů. Společnost Agro Rubín na Liberecku zredukovala své sady z původních 70 na letošních 15 hektarů. Kácet stromy začali i v Úsovsku na Olomoucku, kde letos plánují likvidaci 40 hektarů. Ještě v roce 2014 přitom pěstovali jablka na 377 hektarech, loni už pouze na 200. Dále Zemědělské družstvo Klapý na Litoměřicku zkraje roku vykácelo třetinu jabloňových sadů. Likvidují i v Dolanech na Náchodsku, kde se rozhodli vyklučit sady na 11 hektarech. A také v Choustníkově Hradišti na Trutnovsku plánují napřesrok likvidaci desítek procent z 80 hektarů,“ vypočítává komora a varuje: „Vůbec to není pěkný pohled, mrazí nás z toho. Tradiční české jablko se možná brzy na pultech obchodů stane vzácností. Namísto toho tam najdeme jen naleštěná chemická jablka z dovozu.“
Konečně bude dost dalšího místa na skladiště, parkoviště, montovny, solární panely a další vymoženosti, které se zřejmě občanům líbí, protože jinak by přece hnali ty, kteří to způsobili, vidlemi až do Bruselu.
Ale možná si ovčané říkají, k čemu nějaké pochybné ovoce, když si můžeme nakoupit vitaminů, minerálů a dalších doplňků stravy v takových těch drahých tubičkách a krabičkách, co se vnucují na každém rohu?

***

Daniel Vávra:
Jsem tak strašně vděčný za to, že není premiérem Babiš. Protože kdyby byl premiérem, tak by teď populisticky zvedal daně, chtěl víc zdanit OSVČ, zvedal daň z nemovitosti, byla by inflace jak svině, schodek rozpočtu jako kráva, důchodcům by zrušil valorizace důchodů a zvednul věk odchodu do důchodu.
Naštěstí tu máme ODS, premiér je pravičák jako poleno a ministr financí špičkový ekonom, takže vědí, že tyhle věci nic neřeší, a tak se snaží nastartovat ekonomiku, snižují výdaje státu, zefektivňují jeho fungování digitalizací a propouštějí tisíce zbytečných úředníků. Prostě ZMĚNA, KTERÉ VĚŘÍM!

***

Z rozhovoru Parlamentních listů s profesorem Jaroslavem Šestákem:
Vliv inflace zhoršuje kvalitu stravování velké části české populace, což bude mít zdravotní důsledky a už za deset let může znamenat výrazně vyšší náklady zdravotního systému. Inflace a následující zvyšování chudoby má podstatný vliv i na způsob trávení volného času a jaksi nutí obecný lid prožívat stále více času u internetu a hlavně u televize, z velké části řízené vládnoucími kruhy, čímž se nastoluje i jisté zbídačování ducha.

***

Věty k zapamatování:
Ukrajinci mají o cíli své jarní protiofenzívy jasno - chtějí „vrazit klín do ruské fronty na jihu mezi Krymem a pevninským Ruskem“, řekl v rozhovoru pro německou mediální skupinu Funke zástupce šéfa ukrajinské rozvědky Vadym Skibickyj.

***

Jiří Weigl:
V dnešním oficiálním přístupu západního politického i mediálního mainstreamu k ukrajinskému konfliktu platí jeden axiom, který si nikdo neodvažuje zpochybnit – „o tom, kdy válka na Ukrajině skončí a jak skončí, mohou rozhodovat pouze Ukrajinci a nikdo jim do toho nemá právo mluvit“. Jinak by prý šlo o nový Mnichov.
To je ovšem těžko uvěřitelný pokrytecký alibismus. Výše uvedený výrok by platil, kdyby Ukrajina nebyla totálně závislá na dodávkách ze Západu prakticky veškerého vojenského vybavení, zbraní, munice i financí udržujících v chodu její armádu, státní struktury i válkou poničenou ekonomiku. Znamená to, že Rusku může vzdorovat pouze tak dlouho, pokud bude Západ ochoten její válku s ruskou agresí materiálně i finančně nést. Nemůže to tedy být Ukrajina, kdo určuje válečné cíle a jejich naplnění, protože k tomu nedisponuje žádnými vlastními prostředky.

***

Projev brigádního generála Bundeswehru Ericha Vada, který v letech 2006 až 2013 pracoval jako vojenský poradce kancléřky Angely Merkelové, na protiválečné demonstraci v Berlíně:
„Je důležité, že se tu dnes sešlo tolik lidí, aby demonstrovali za ukončení strašné války na Ukrajině, za konec válečnické rétoriky v Německu, za vystoupení ze spirály násilí, eskalace a militarizace, za ukončení války, která se ocitla na mrtvém bodě, a za brzký začátek vyjednávání.
Při všech názorových rozdílech je tu společný cíl: brzy znovu nastolit mír na Ukrajině. Je naivní myslet si, že lze vojensky porazit Rusko bez použití jaderných zbraní. Je naivní myslet si, že jedině dodávkami zbraní lze dojít k míru. A je naivní myslet si, že dodávkami zbraní můžeme změnit situaci na bojišti.
Už padlo mnohem více než 200 000 vojáků. O život přišlo více než 50 000 civilistů. 8 milionů Ukrajinců je na útěku. Ruskem vyvolaná válka se po roce stala válkou opotřebovávací. Vzpomeňme na Verdun roku 1916. Tehdy bylo názorně předvedeno, co znamená opotřebovávací válka. Tehdy nesmyslně a zbytečně zemřelo milion mladých Francouzů a Němců, doslova za nic. Opotřebovávací válka znamená, že už není žádné rozumné vojenské řešení. To říká i velitel amerického generálního štábu Mark Milley a tento názor sdílí i americká renomovaná společnost Rand Corporation.
Západ ale nadále nesmyslně trvá na dodávání zbraní k zbytečnému umírání. Dnes dodáváme tanky, zítra bojové vrtulníky, letadla a rakety. Mnozí politici na tom hlasitě trvají, aniž by zvážili, že by to znamenalo rozšíření války na území Ruska. To vše se děje, aniž bychom věděli, čeho chceme těmito dodávkami zbraní dosáhnout.
Jde o to, porazit Rusko, jak mnozí prohlašují? Jde o znovudobytí Krymu a Donbasu? Jde o to, stabilizovat Ukrajinu a zlepšit tak její vyhlídky pro vyjednávání? Jedno je jasné – už měsíce dodáváme zbraně a nic jiného nás zjevně nenapadá. Nemáme žádnou reálnou strategii, žádné politické řešení, žádný koncept. Přísně vzato je to jen čistá militarizace, protože nespojujeme vojenskou podporu s žádným realistickým politickým cílem. S pohledem na celkovou situaci musí být jasně řečeno, že dodávkami zbraní nepomůžeme Ukrajině vyhrát válku. Nemůžeme zvrátit patovou vojenskou situaci. Ta nemůže být vyřešena pouze vojenskými prostředky.
Máme na východě poziční válku a ničení ukrajinské infrastruktury Ruskem. Rusko má v možnostech eskalace bohužel navrch, počínaje mobilizací a použitím jaderných zbraní konče. To je existenciální nebezpečí nejen pro Ukrajinu, ale pro nás všechny. Neměli bychom je podceňovat. Nechci šířit strach, ale ani to zlehčovat, jako mnozí, kteří říkají, že jaderná velmoc nesáhne k těmto zbraním, když nemá úspěch v konvenční válce. Prý to neudělali ani Američané ve Vietnamu či Afghánistánu. Tato přirovnání ale silně pokulhávají, protože černomořská oblast má pro Rusko stejný strategický význam jako Karibik pro USA či Jihočínské moře pro Čínu. Rusko nemůže jen tak jít domů, jako Západ v Afghánistánu, Iráku, Sýrii či Libyi.
Je to stejné jako v Kubánské krizi roku 1962. Pro Spojené státy bylo tehdy nemyslitelné, připustit rozšíření ruského vlivu v Karibiku. A stejně jako tehdy i dnes se dostaneme z patové situace pouze promyšleným politickým jednáním a kompromisy. Rusko zůstane i po válce důležitým mocenským faktorem a bez Ruska nebude v Evropě možné žádné trvalé mírové řešení, protože Rusko z mapy světa nezmizí. Navzdory všem rozporům nemůže přinést chrastění zbraněmi nic pozitivního bez chytrého a promyšleného politického jednání. Proto musí politika hledat jiné řešení. Abychom neohrozili svět, je třeba diplomatického jednání, méně válečné rétoriky a na odiv stavěných postojů.
Jednání je nyní jediná možnost, jak dospět k řešení. Pokud budeme pokračovat jako dosud, bude to znamenat další plýtvání lidskými životy. Většina Němců je jasně proti dodávkám zbraní a pro vyjednávání. To se musí odrazit i na politické úrovni, protože politici jsou koneckonců zástupci lidu. Dodávky zbraní a vojenská pomoc musí být vždy vázány na snahu o politické řešení. V naší ústavě máme přece požadavek na hledání mírového řešení ve všech konfliktech.
Dlouhá válka na Ukrajině není ani v ukrajinském ani v evropském zájmu. Zahraniční politika orientovaná na řešení problémů potřebuje tedy jiné vyvažování hledisek. Musí se vrátit ke své hlavní úloze – diplomacii, vyvažování zájmů, porozumění a zvládání konfliktů.
Pomáháme Ukrajině a jsme za ni spoluzodpovědní. Ale musíme také mít možnost spolurozhodovat. Proto je důležité, abychom spolu mluvili na všech úrovních. Německá a francouzská vláda musí konečně vyvinout iniciativu vedoucí k příměří a následnému vyjednávání.
Kde stojí Evropa? Válka na Ukrajině je přece autentickým evropským tématem! Jak to, že s mírovou iniciativou přichází Brazílie a Čína, ale ne Evropská unie? Po Ukrajině je přece celá Evropa možným bitevním polem a válečným jevištěm eventuální velké války! Proto mi chybí schopnost Evropy utvářet dění. Německo a Evropa už nemohou chtít nadále být pouze objektem a míčem, kterým se hraje v zástupné válce s Ruskem a který může být rozšířen i na Čínu. Evropa se musí konečně stát hráčem, zastupujícím své vlastní zájmy. Kromě konferencí, omezujících se na jednání o dodávkách zbraní, musíme mít i jednání na strategické úrovni, za účasti všech důležitých zemí tohoto světa. Potřebujeme politicky prodiskutovaný plán, který nám umožní vyjít z této války.
Ústřední politická perspektiva musí být o tom, jak ukončit válku a dosáhnout realistických cílů.“