Rozhodně si nenechte ujít včerejší rozhovor s Jánem Čarnogurským na Parlamentních listech!

***

Ukrajinský velvyslanec v Praze Jevhen Perebyjnis žádá, aby byl stažen z promítání na Karlovarském filmovém festivalu ruský film Kapitán Volkonogov uprchl. Je to troškař. Měl žádat zrušení festivalu a za ušetřené peníze nákup zbraní pro Ukrajinu.

**

Americká ministryně obchodu Gina Raimondová prohlásila, že pokud čínský výrobce SMIC dodává čipy do Ruska, Spojené státy ho „zavřou". „Co když se zjistí, že SMIC nebo jiné čínské polovodičové společnosti dodávají čipy do Ruska?" položila si otázku. „Zavřeme je, což můžeme, protože téměř všechny čipy na světě i v Číně se vyrábějí s použitím amerického vybavení a softwaru, a já hodlám tento závazek splnit, pokud to bude nutné."
Tak to jsem tedy zvědav…

***

„Na Ukrajinu jsem odjel ještě před zahájením summitu právě proto, abych pochopil, jak to Zelenskyj a jeho vláda do budoucna vidí. A oni skutečně vidí způsob, jak změnit dynamiku války v letošním roce, dokonce v příštích měsících. A tak je nyní důležité co nejvíce pomoci, aby se Ukrajina udržela,” řekl britský premiér Johnson.

**

Markéta Šichtařová:
Snížit inflaci (neplést si se snížením cenové hladiny!) lze jen při zastavení nebo zásadním zbrzdění tempa růstu objemu peněz v oběhu. A to zase lze docílit jen a pouze takovou rozpočtovou politikou, která bude v lepším případě přebytková, v horším případě bude alespoň produkovat vyrovnaný rozpočet. Jakmile vláda produkuje deficitní rozpočet, byť třeba v „dobře myšlené“ snaze pomoci lidem při inflaci, inflaci tím neustále vyrábí a pohání. Snaha vlády je tak zcela kontraproduktivní. A nejsmutnější na tom je, že si to vláda nejspíš ani neuvědomuje, což svědčí o nízkém vzdělání a současně vysokém egu lidí, kteří rozhodují o zásadních otázkách směřování společnosti.

***

Německý sociální psycholog Harald Welzel:
Copak nikdo nechápe, že Putinovi současná situace prospívá? I kdyby se válka vychýlila na jednu či druhou stranu, stejně ji nebude možné vyhrát. Trvale válečný stav je dokonalým nástrojem pro destabilizaci EU a Ukrajiny. Na podzim očekáváme kvůli energetické krizi a inflaci mohutné otřesy a jinak tomu nebude v ostatních evropských zemích. Proto je nepochopitelné, že se celá evropská politika ubírá tímto směrem. Skončí to katastrofou. Západ tuto válku z pohledu vojenské teorie nemůže vyhrát: Putin bude vždycky silnější. Nemá žádné energetické, materiální ani lidské limity. Proč stále kráčíme tímto směrem?

***

Jeffrey D. Sachs, profesor ekonomie, ředitel centra udržitelného rozvoje Institutu Země na Kolumbijské universitě: 
Válkou na Ukrajině vyvrcholil třicetiletý projekt amerického neokonservativního hnutí. Bidenova administrativa je plná těch samých neoconů, kteří prosazovali americké války v Srbsku (1999), v Afganistánu (2001), Iráku (2003), Sýrii (2011) a Libyi (2011), a kteří se velmi zasloužili o vyprovokování ruské invaze na Ukrajinu.
Stopa neoconů je plná zřejmých neúspěchů, ale přesto jimi Biden zaplnil svůj tým. Výsledkem je, že Biden kormidluje Ukrajinu, USA a EU k dalšímu geopolitickému debaklu. Pokud má Evropa ještě nějakou sebereflexi, od těchto debaklů americké zahraniční politiky se oprostí.
Neokonservativní hnutí vzniklo v 70. letech kolem skupiny politických intelektuálů, z nihž mnozí byli ovlivněni politologem Leo Straussem z Chicagské university a Donaldem Kaganem z Yale. Vedoucí činitele neokonservativců jsou Norman Podhoretz, Irving Kristol, Paul Wolfowitz, Robert Kagan (syn Donalda), Frederic Kagan (syn Donalda), Victoria Nulandová (žena Roberta), Elliot Cohen, Elliot Abrams a Kimberly Allen Kaganová (žena Frederika).
Hlavní zásadou neokonservativců je, že USA musí být vůdčí vojenskou silou v každé části světa, že musí oponovat vznikajícím regionálním silám, které by jednoho dne mohly ohrožovat celosvětovou a regionální dominanci USA, přičemž nejdůležitější jsou Rusko a Čína. Za tímto účelem mají americké vojenské síly udržovat stovky základen po celém světě a být připraveny vést v případě potřeby válku. Organizace spojených národů je pak využita jen tehdy, když se to hodí americkým zájmům.
Tento postoj byl prvně vyjádřen Paulem Wolfowitzem v jeho textu Defence Policy Guidance (DPG), napsaném roku 2002 pro ministerstvo obrany. Text volal po rozšíření americké bezpečnostní sítě do Střední a Východní Evropy, a to navzdory výslovnému slibu německého ministra zahraničí Hanse - Dietricha Genschera z roku 1990, že po sjednocení Německa nebude následovat rozšížení NATO východním směrem. Wolfowitz se také vyslovil pro možnost vedení válek a americké právo jednat v případě krizí, které se dotýkají USA, samostatně. Podle generála Wesleyho Clarka mu Wolfowitz v květnu 1991 objasnil, že USA povedou operace vedoucí ke změně režimů v Iráku, Sýrii a dalších spojenců Sovětského Svazu.
Neokonservativci tlačili na rozšíření NATO o Ukrajinu dokonce ještě před tím, než se to za George W. Bushe roku 2008 stalo oficiální americkou politikou. Nazírali na členství Ukrajiny v NATO jako na klíčový prvek regionální a celosvětové dominance USA. Robert Kagan se v dubnu 2006 vyjádřil o rozšíření NATO takto:
Rusové a Číňané pokládají „barevné revoluce“ v bývalém Sovětském Svazu za uměle vyvolané Západem, aby se tak zvýšil jeho vliv v těchto strategicky důležitých částí světa. Mýlí se snad? Cožpak úspěšná liberalizace Ukrajiny, posilována a podporována západními demokraciemi není předehrou k připojení tohoto státu k NATO a EU, tedy stručně řečeno k expanzi západní liberální hegemonie?
Kagan pojmenoval přímé důsledky takového rozšíření NATO, když citoval jednoho z expertů, který prohlásil, že „Kreml je připraven se vší vážností svést o Ukrajinu bitvu“.
Po pádu Sovětského Svazu se měly jak Spojené státy, tak Rusko zasadit o neutrální Ukrajinu jako nárazníkový stát a bezpečnostní pojistku. Namísto toho požadovali neokonservativci „hegemonii“ USA, zatímco Rusko se pustilo do války částečně kvůli obraně a částečně kvůli svým vlastním imperiálním zájmům. Připomíná to Krymskou válku (1853 -6), kdy Británie a Francie chtěly oslabit Rusko v Černém moři a podporovaly tedy Otomanskou říši.
Kagan napsal svůj článek jako soukromý občan, ale jeho žena Victoria Nulandová byla za Georga W. Bushe juniora americkou velvyslankyní u NATO. Nulandová je neokonservativní operativec par excellence. Vedle služby jako Bushova velvyslankyně u NATO byla za vlády Baracka Obamy v letech 2013 - 17 náměstkyní ministerstva zahraničí pro evropské a euroasijské záležitosti, podílela se na svržení ukrajinského proruského prezidenta Viktora Janukoviče a nyní slouží Bidenovi jako náměstkyně ministra zahraničí a přímo se věnuje válce na Ukrajině.
Neokonservativní postoj je založen na všeovládajícím falešném přesvědčení, ž vojenská, finanční, technologická a ekonomická nadvláda opravňuje Spojené státy diktovat své postoje všem oblastem světa. Je to přesvědčení jak pozoruhodně pyšné, tak pozoruhodně nepodložené důkazy. Od padesátých let byly totiž USA zahnány nebo poraženy téměř ve všech regionálních konfliktech, kterých se zúčastnily. Také v „bitvě o Ukrajinu“ byli neokonservativci připraveni vyprovokovat vojenskou konfrontaci s Ruskem rozšířením NATO, ačkoliv proti tomu Rusko vehementně protestovalo, protože zcela věří tomu, že Rusko může být poraženo americkými sankcemi a zbraněmi NATO.
Institut pro válečná studia (ISW), think - tank neokonservativců vedený Kimberly Allen Kaganovou (a zaštítěný takovými zbrojaři jako jsou General Dynamics a Raytgeon) neustále slibuje vítězství Ukrajiny. K ruskému postupu nabízí ISW typický komentář: „Bez ohledu na to, která strana získá město Severodoněck, ruská ofenziva jak na operační, tak na strategické úrovni pravděpodobně kulminuje a dává tak Ukrajině šanci k protiofenzívě, která ruské síly zatlačí zpátky“. Samozřejmě, že situace na bojišti je zcela jiná. Západní ekonomické sankce mají malý vliv na Rusko, zatímco bumerangový efekt na zbytek světa je značný. Navíc schopnost USA zásobovat Ukrajinu zbraněmi a municí je vážně narušena omezenou výrobní kapacitou a narušenými dodavatelskými vztahy. Ruská průmyslová produkce samozřejmě převyšuje tu ukrajinskou. Ruský hrubý domácí produkt je 10x větší, než byl ukrajinský před válkou a Ukrajina ve válce ztratila většinu své průmyslové kapacity.
Nejpravděpodobnějším výsledkem současných bojů je to, že Rusko obsadí část Ukrajiny a učiní z ní vnitrozemský stát. V Evropě a USA nastane frustrace z válečných ztrát a ze stagflace způsobené sankcemi. Dominový efekt by byl v případě, že se k moci dostanou pravicoví demagogové, kteří budou chtít obnovit upadající vojenskou slávu USA další nebezpečnou eskalací (nebo v případě zvolení Trumpa) devastující.
Namísto rizika takové katastrofy by bylo realistickým řešením zbavit se třicetiletých neokonservativních fantazií, zasednutí Ukrajiny a Ruska k jednacímu stolu, a výměna nerozšiřování NATO na Ukrajinu a Gruzii za životaschopný mír, který bude respektovat ukrajinskou nezávislost a územní celistvost.