Asi kolem roku 1820 vznikl spolek Camorra k ochraně vězňů ve věznicích před brutalitou dozorců. Každému novému vězni bylo nabídnuto členství a byl-li přijat, byl pod ochranou spolku. V třicátých letech 19. století zakládali propuštění vězni ,,pouliční Camorru". Její noví uchazeči působili tři až šest let jako novicové a za členy byli přijati teprve po ,,učňovské zkoušce", kterou mohla být např. úkladná vražda. Přijímání se dělo rituálním aktem.

Pravidla spolku byla tradována ústně. Za člena nesměl být přijat policista. Člen mohl však být policejním špionem, aby mohl zjistit, co se připravuje proti spolku. Zrada byla trestána zásadně jen smrtí. Camorristé, kteří ,,ve službě" utrpěli zranění nebo se dožili šedesáti let, měli nárok na trvalou podporu. Strukturálně se spolek členil na oddělení. V čele byl ,,vicario", jeho poradními pracovníky byli ,,mistři center". Každé centrum mělo svého účetního, ochránce pokladu, proviantního, písaře a toho, kdo oznamoval členům místo schůzek. Camorristé byli ,,vyškoleni" v krádežích, loupežích, drancování, falešných hrách a vydírání, např. peněz za ochranu.

Po zatčení mnohých členů v letech 1862, 1877, 1885 a později Camorra velmi zeslábla. Ovšem koncem 20. století patřila opět k nejmocnějším skupinám organizované kriminality v jižní Itálii.

Po staletí byla Sicílie koloniální zemí. Pány na ostrově byli baroni a další vlastníci půdy. Na svých statcích vládli neomezeně, měli ozbrojené strážce polí. Koncem 18. století se stěhovali baroni do měst a svá pole pronajímali velkopachtýřům, kteří je pak pronajímali v malém. Situace rolníků se stále zhoršovala. Majitelé a velcí pachtýři polí se bránili proti neklidným malým nájemcům a zemědělským dělníkům, zchudlým rolníkům a banditům silně ozbrojenými ochránci polí a usedlostí. Ti nutili rolníky odvádět část úrody za poskytovanou ochranu. Těchto státem privilegovaných lupičů, kteří se nazývali mafiusové, malandrini nebo camorristi, se rolníci báli víc než státní moci, zejména jejich krevní msty (vendetty).

O tom, odkud pochází slovo ,,Mafie", existuje řada etymologických spekulací. Do revoluce 1860 (Giuseppe Garibaldi) byl italský jih částí bourbonské královské říše. Pod cizí nadvládou národ nejen nevyvinul státní vědomí příslušnosti, nýbrž naopak nacionálně cítící muži jednali podle volebního hesla: Morte alla Francia, Italia avela (MaFIa), což znamená asi toto: ,,Francii smrt, oddech Itálii". V palermském dialektu označuje Mafia hrdost, sebevědomí, jistotu. V oficiální úřední řeči se objevilo slovo Mafia poprvé v r. 1838. V polovině 19. století dostalo označení Mafia příchuť něčeho kriminálního. Od roku 1865 toto slovo úřady používaly pro určitý typ zločinců.

Přijímání do Mafie se dělo rituálním způsobem. Podmínkou pro přijetí bylo prokázat nebojácnost v boji dvou osob. Odvaha a odhodlanost byly ceněny více než zručnost a rafinovanost. Chybějící vědomí státnosti bylo nahrazeno vědomím příslušnosti k rodině, ke klanu. Účelem Mafie od poslední třetiny 19. století již není loupež a krádež, nýbrž moc v kontrolovaných regionech, nezávislost na státní moci a jejích zákonech. Mlčenlivost (omerta) se stala nejen povinností, ale i ctí rodiny. Bylo stanoveno, že proti vrahům a jiným zločinům nesmí vypovídat ani poškození či jiní očití svědkové.

V osmdesátých letech 19. století byl založen tajný spolek ,,Mala Vita", který odvodil svůj název z románu Diega Coma. Tento spolek byl předchůdcem velkoměstského banditismu.

Doc. JUDr. Miroslav NĚMEC, Ph.D.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.