Tím největším zadostiučiněním pro mne však bylo, že moji diplomovou práci o jejich kultuře a o jejich způsobu života, kterou Univerzita Karlova nechala v roce 1974 přeložit do španělštiny, mají a používají jako návod, jak pokračovat ve svých tradicích. A když mi César Jojaje Eriney, současný představitel komunity Palmareal, kde jsem v roce 1973 strávil sedm měsíců, ukázal svoji kuzmu, tuniku vyrobenou z lýka podle mého návodu, byl jsem dojatý. Nepotřebuji být ověšen tituly, neprahnu po členství ve významné světové organizaci na záchranu indiánů a jejich lesů. Jsem v jejich lesích každý rok, vdechuji s nimi jejich svěží vzduch, jím s nimi zdravé ryby a zvěř, piji zdravou čistou vodu z amazonských řek a svou přítomností bojuji za jejich kulturu, za jejich přežití, za jejich lesy. Jsou stále lovci, rybáři a někteří kopaničáři pěstují banány a maniok. Stále žijí v harmonii s okolní přírodou, i když pod tlakem naší technologie přijímají naše sofistikované hračky.

Svět a jeho proces samolikvidace vnímám a pozoruji každoročně ze zorného úhlu amazonských indiánů v peruánské, brazilské, venezuelské a ekvádorské Amazonii. Oni a právě jen oni jsou nositeli toho správného, pozitivního posvátného vztahu vůči naší Zemi. Nejde o žádná velká slova, indiáni ostatně moc nemluví. U nich tiše pozoruji a vciťuji se do jejich harmonie se světem, s kosmem. To je jejich hlavní cíl života. Žádné materiální výnosy, zisky, zvyšování životní úrovně. Jen oni vědí, jak se chovat k matce přírodě již po několik tisíc let, jak se jí mají přizpůsobovat, jak se jí mají věnovat, jak jí mají děkovat a symbolicky ji obdarovávat za možnost žít a existovat. My Zemi nikdy za nic neděkujeme, jen ji dobýváme a drancujeme jako predátoři pro naše pohodlí, pro naši moc, proto, abychom byli stále bohatší a mocnější. Výsledkem je, že oni jsou podle nás chudí a my bohatí. Jenže oni jsou šťastní a my štěstí jen nekonečně hledáme cestou ničení Země a sami sebe.

Užiteční idioti

A nyní jsem svědkem, jak k nim přicházejí mladí aktivisté s jiskrou v oku a s visačkou Ekologická policie. Přicházejí jim dirigovat, nařizovat, kdy mohou a kdy ne lovit, rybařit či sbírat želví vejce. Tato mládež, musí přece vybudovat lepší zítřky pro Amazonii. Podobně jako kdysi ti mladí s jiskrou v oku a s rudými knížkami velkého Maa přišli budovat nový svět, teď jsou tu ti, kteří po celém světě burcují, revoltují za záchranu světa. Jsou mladí, mají na to právo a je to i jejich povinnost, ale zapomínají na jedno. Na to, že z toho drancování přírody i lesů Amazonie již desítky a desítky let pohodlně žijí a vůbec jim to do nedávna nevadilo. Amazonie se kácí a vypaluje desítky let a všichni z toho tyjí. Ty lesy a tamější přírodní zdroje se totiž rabují pro nás, pro naše pohodlí, pro naše sofistikované technologie vyráběné především pro mladší generace. Tedy i pro ty, kteří se teď bouří.

(Celý článek najdete v tištěném vydání Literárních novin)

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.