Cílem bělochů bylo zbohatnout na jejich úkor, na úkor jejich země, na úkor jejich kultury. Přesto však zákony španělské a portugalské Koruny indiány de iure ochraňovaly. Nedovolovaly je zotročovat, zneužívat, nedovolovaly dobyvatelům zabírat jejich půdu, a dokonce jistým způsobem zajišťovaly i další existenci jejich kultury včetně jejich jazyků, které se vyučovaly na školách a univerzitách. Nicméně králové byli daleko a místní dobyvatelé, a později místní kreolové a míšenci, královské zákony běžně obcházeli. Indiány de facto zotročovali, zneužívali, jejich půdu zabírali a původní kulturu nepodporovali. Řídili se tehdy symbolickým pořekadlem Las leyes se acatan, pero no se cumplen – Zákony se ctí, ale neplní.

Zákony ctili, ale neplnili

Tato floskule přešla i do republikánského období latinskoamerických zemí, ve kterých zpravidla zákony přímo nepovolují pronikání do indiánských území, jejich zabírání a využívání bez ohledu na původní indiánské obyvatele. V řadě zemí, jako byla především Brazílie, existovaly již více než stovku let státní orgány (SPI, FUNAI), které naopak měly přímo na starosti ochranu indiánů a obranu jejich kultury a území.

Jistě, bez ohledu na to, nejrůznější jednotlivci a členové skupin či společností neustále nezákonně pronikali na indiánská území, aby zde kořistili zejména přírodní bohatství (vzácné dřevo, zlato, diamanty, naftu, zvěř, ryby). Přitom rozšiřovali pro indiány nebezpečné choroby, ženy znásilňovali, muže likvidovali. Zákony ctili, ale neplnili.

Nic se nezměnilo k lepšímu. A i když se to někdy zdá, je to jen fikaný úhybný manévr bělošské nadvlády. Indiáni v Brazílii měli jistou výhodu v tom, že amazonský prales, domov velkého procenta brazilských původních obyvatel, není příliš vhodný pro život a činnost zpohodlnělých bělochů. Nicméně hlad po půdě postupně ukrajuje lesy Amazonie ze všech stran a zvětšuje se zemědělská a pastevecká rozloha dostávající v poslední době industriální charakter.

Indiáni a s nimi drobní sběrači kaučuku bojují o přežití a svět to moc nezajímá. Nelegální těžaři vzácného dřeva „madereros“ či nelegální zlatokopové „garimpeiros“ mají neoficiální, tedy nelegální podporu státních orgánů, a tak se veselé těží. Indiáni a sběrači kaučuku však překážejí, takže jsou postupně vyvražďováni. Jen postupně, aby nebyl kolem toho velký humbuk a svět se nebouřil. Takhle se bouří jen málo a vždy to po čase přejde jako každá bouřka.

Vražda Chico Mendése

Když jsem do Brazílie zas jednou přijel na počátku roku 1989, byla Brazílie a svět byl plný vzteku a žalu ze smrti Chico Mendése. Byl to obyčejný sběrač kaučuku od svého dětství, který se stal nekorunovaným vůdcem boje za ochranu amazonských lesů, když se postavil proti pastevecké mafii kácící lesy. Žil v Xapuri ve federálním státě Acre, kde vedl syndikát sběračů kaučuků „seringueiros“ a příliš vadil snaze nově příchozích dobytkářů rozšiřovat své pastviny. Vadil i světovým ohlasem jeho boje, vadil i svým oceněním Global 500 Award, když mu v OSN tleskal v roce 1987 celý svět. A tak byl koncem roku 1988 prachsprostě zastřelen.

Jel jsem od paraguayských hranic několik tisíc kilometrů do Xapuri složit hold jeho životu i jeho boji. Tehdy sem jezdily stovky novinářů z celého světa, aby viděly, kde žil. Zapsali se do památeční návštěvní knihy a zase odjeli. Napsali reportáž, ale nic se nestalo a život šel dál. V Xapuri mě přijala jeho manželka Ilsamara a jeho bratr. Všichni jsme noci debatovali o jejich boji, o budoucnosti jejich profese, o budoucnosti indiánů, se kterými mají mnoho společného a vzájemně si nevadí, ba naopak. Na Chico Mendése svět brzy zapomněl. Jeho vrah Darly Alves si sice pár let odseděl, ale pak byl za slušné chování propuštěn a jeho dobytkářské farmy rostou a vesele prosperují dál.

Tehdy ve federálním státě Roraima jiní podnikatelé v zemědělství „fazendeiros“ najímali pistolníky „jagunços“, aby vypalovali vesnice „malocas“ indiánů Macushi u venezuelských hranic. Na misii kongregace misionářů Consolata v Surumu mi představili nejen jejich Projekt Gado (jedna kráva pro každého indiána), ale seznámili i s vyhnanými indiány Macushi z maloky Ming vypálené 23. srpna 1989. Před světem se „fazendeiro“ Joao Rebouças oháněl výpisy z katastru, že jim jejich půda dávno patří. Indiáni po celé Americe nikdy neměli svou půdu v nějakých katastrech. Měli na ně svá práva zděděná po svých předcích tisíce let.

Ve stejném státě „garimperos“ rýžují zlato a hledají diamanty. Již víc než třicet let zlatá horečka vládne jako mocná čarodějka. Pro zlato se zabíjejí indiáni z kmene Yanomamo, kteří zde odjakživa žijí, ale nyní vadí. Překážejí. Jako Macushi, jako Chico Mendés. Místní řeky otravují rtutí používanou při rýžování, indiánské ženy znásilňují, muže střílí a rozhodují o životě a smrti celého kmene, jak již pár desítek let všem oznamuje jejich náčelník a významná osoba v boji za indiánská práva Davi Kobenawä. Vyprávěl mi v Boa Vistě o jejich životě v osadě Demini.

Pozval mně k sobě, ale po zuby ozbrojení zlatokopové hlídající všechny vstupy do džungle před zvídavci jako já, mne zahnali. Jiné, jako mého přítele Adalberta fyzicky odstranili. Nikdy nebyli hnáni k zodpovědnosti, i když se někteří, jako Survival International, či Conselho Indigenista Missionário (CIMI), součást brazilské katolické církve, snaží. Tehdy mi místní biskup Dom Aldo Mongiano říkal, jak byl těmito „fazendeiros“ nařčen, že je komunista a musí jej zlikvidovat. Ve své pastoraci totiž hájil indiánské právo na jejich půdu s vytyčením hranic a vyhnání okupantů.

Korupční levicové vlády zavinily nástup extrémní pravice

Po patnáct let vládla v Brazílii levičácká strana pracujících jejího zakladatele Luize Inácia Luly da Silvy, který se stal i několikanásobným prezidentem. Za jeho éry a jeho nástupkyně Dilmy Rousseff se jejich politická činnost hlavně věnovala takzvané pomoci lidu, což hlasitě proklamovali po celou dobu. Jenže proklamace byla jedna stránka mince, aby lid byl spokojen s tím, co odpadne z jejich stolu. Ze stolu mega korupce, která snad neměla ve světě obdoby. Z developerské mega firmy Odebrecht tekly miliony dolarů do jejich kapes, takže se vesele stavělo v rámci státních zakázek, atomových elektráren, metra, přístavů, nemocnic, fotbalových stadionů, olympijských sportovišť, mostů, silnic, domů a velký Lula sháněl kšefty i v cizině. Polostátní naftařská firma Petrobras mocně spolupracovala, a to je jen vrchol ledovce.

Jejich drzost a troufalost byla až tak veliká, že v jejich firemní struktuře bylo ředitelství na přidělování korupčních peněz. V té době nebyl na Amazonii a na indiány příliš čas a tak vše bylo ponecháno na libovůli místních predátorů, kteří pomalu „čistili“ prostor, aby mohli podnikat. A likvidovali indiány i za nečinného přihlížení policie. Totiž, kde nežijí, je pro jejich aktivity volno, a nikdo se neptá. Nikdo se neptal, kdo za uplynulých asi 30 let zlikvidoval na několik tisíc indiánů. Jen v roce 2017 jich bylo zavražděno 110. A většinou to byli vůdci jednotlivých etnik, kteří byli nejvíce slyšet, naposledy náčelník Joaquim Guajajara koncem roku 2017. Za tohoto politického období dobytkáři a těžaři získávali stále větší a větší přístup do indiánských území, i když to nebylo oficiálně vládou nikdy podporováno.

Naopak, byly i případy, že se indiáni postavili proti pronikání nezvaných „hostů“, konkrétně těžařů dřeva. Nejznámější byl případ náčelníka Raoniho z kmene Txucarramae od Rio Xingú, který je koncem osmdesátých let 20. století několikrát vyzval, aby opustili jejich území. A protože neuposlechli, vzal se svými muži své válečné kyje a všem čtrnácti dřevorubcům rozmlátili lebky. Když jsem se s Raonim sešel v roce 1989, věnoval mi jako památku na jejich boj svůj válečný kyj. Tehdy stát nezasáhl a Raonimu se nic nestalo, protože vstup těžařů byl nelegální a celá Brazílie věděla, že Raoni jen hájil své území. Stal se nekorunovaným vůdcem indiánského boje za vlastní území a svá práva a známým po celém světě.

Rasistická prohlášení nového prezidenta

Teď by se jeho beztrestnost už neopakovala, protože nyní s nově zvoleným prezidentem Jairem Bolsonarem nastal po 518 letech zásadní obrat. Všechny dosud nelegální činnosti na indiánských územích byly posvěceny jako legální podnikání. Znamená to, že se protrhla stavidla nejen pro těžaře dřeva a zlatokopy, ale i pro mamutí agroprůmyslové firmy, mega developery továren, dolů, přehrad, měst.

Je to počátek konce indiánské kultury, která časem podlehne pozlátku naší civilizace s jejími penězi, WC, koupelnami, počítači, mobily, kdy v této záplavě moderních hraček a takzvaných technologických vymožeností ztratí svoji kulturní identitu i schopnosti, které měli po staletí. Prostě budou rozptýlení v davu 200 milionů Brazilců, kteří novému prezidentovi nadšeně tleskají, protože je zbavil jedné hrůzy, levičácko-komunistické vlády. Nastává však druhá hrůza v opačném gardu.

Antropoložka Leila Berger z Národní indiánské nadace FUNAI (Fundaçao Nacional do Índio) má z nástupu nového prezidenta Jaira Bolsonara strach a bolest. Je to prý totální prohra, konec jejich obrany indiánských teritorií a původní indiánské kultury. Jistě, v uplynulých letech brazilská vláda již omezovala ochranu indiánských území cestou snižování finančních rozpočtů právě pro FUNAI, ale jejich respektování stále existovalo. Tato instituce byla založena právě na ochranu původní indiánské kultury a obranu indiánského území s vytyčováním jejich hranic, což bylo garantováno i článkem 231 brazilské ústavy z roku 1988. FUNAI byla pokračovatelem Služby na ochranu indiánů SPI (O Serviço de Proteçao aos Índios), kterou založil famózní ochránce indiánů generál Cândido Mariano da Silva Rondon již v roce 1910.

Jair Bolsonaro již druhý den po své inauguraci 3. ledna 2019 zahájil cestu k likvidaci indiánských území i indiánské kultury. Prohlásil, že je na čase odebrat indiánům práva na jejich původní území. Prohlásil, že indiáni jsou jako zvířata držena v chráněných územích, stejně jako zvířata v ZOO, což CIMI odsoudilo. Prohlásil, že indiáni smrdí a nemluví portugalsky. Prohlásil, že je pro Brazilce hanba, že nebyli schopni je vyvraždit, jako to učinili Američané. Rasisticky ještě před zvolením řekl, že indiáni a černoši jsou k ničemu a že v případě zvolení, už nedostanou ani centimetr půdy. Nástup nového prezidenta je devastujícím šokem a jeho vystoupení jsou vlastně i protiústavní.

Indiáni v ohrožení

Bolsonaro již podepsal dekret, kdy odpovědnost za ochranu indiánských území přenáší z FUNAI na ministerstvo zemědělství. A to má zcela logicky ze své podstaty zájem na získávání nových polností k průmyslovému obdělávání nové půdy, na delimitaci indiánských národních parků. Pod stejné ministerstvo převedl i Službu reforestace, čímž je tato činnost výrazně ohrožena. Amazonie je tak v nebezpečí.

Bolsonaro prohlásil, že půda indiánských komunit bude otevřená pro komerční aktivity latifundistů a těžařů nerostných surovin pro blaho celého národa, pro vyšší životní úroveň všech Brazilců. „A to nám přece pár tisíc indiánů nebude bránit,“ dodává neustále. Vlastnická práva indiánů na jejich území jsou tedy překážkou rozvoje Brazílie, na což pochopitelně většina Brazilců slyší. Jedna dvousetina je prostě velká menšina, která se prostě musí většině 198 dvousetin přizpůsobit, ať to stojí, co to stojí.

Ano, jistě, asi 900 tisíc indiánů (0,4 procenta z celé brazilské populace) žije na 462 indiánských územích, což je 12 procent rozlohy Brazílie (8,5 milionu kilometrů čtverečních), zatímco 208 milionů Brazilců se „tísní“ na zbylých 88 procentech. Bolsonaro argumentuje jako dobyvatelé před 500 lety: „Indiáni obývají velké rozlohy území, zatímco my běloši se tísníme, a proto je nutné a spravedlivé (sic!) půdu přerozdělit mezi všechny.” Prezident Bolsonaro konkrétně dodává: „Přece se nevyplatí, aby devět tisíc Yanomamů žilo na území velikém jako dva federální státy Rio de Janeiro.“

Indiáni Brazílie jsou historicky utlačováni a masakrováni. Nikoho nezajímá, že k svému přežití jako lovci, rybáři a sběrači potřebují velké území a jen tak mimochodem ochraňují přírodu deštných pralesů s neslýchanou biodiverzitou s množstvím endemitů rostlinné i živočišné říše. Indiánská území zažívají již po léta neustálý tlak a invaze za současného vyhrožování smrtí jejím náčelníkům. Jen za rok 2017 jich bylo zabito 110. Tyto neustálé konflikty latifundistů a těžařů s indiány včetně vypalování pralesa, které byly nelegální, budou nyní právně posvěceny. Již byla vyhlášena beztrestnost dřevorubců bezprávně kácející v amazonských lesích.

Bolsonaro je penzionovaný kapitán pozemních sil Brazílie a člen extrémní pravice. Jeho pidistrana PSL (Partido Social Liberal) by normálně neměla šanci na vítězství, ale Brazilci byli již léta velice unaveni korupčními skandály a rozkrádáním země lidumilně se tvářícími levičáckými prezidenty Luly a Dilmy. Statisíce jich proto vycházelo v uplynulých několika letech do ulic a týdny a měsíce křičely hesla proti jejich podvodům a bezohlednosti. A přišel Bolsonaro, nabídl pořádek a vyšší životní úroveň z příjmů z indiánských teritorií a zvítězil.

Jediná správná civilizace Bolsonaro se brání, aby nebyl spojován třeba přímo s genocidou indiánů, že nikdo, ani on, s nimi nechce špatně zacházet. Chce jim jen nabídnout stejnou šanci k existenci, jakou mají ostatní Brazilci. Říká, že přece oni také chtějí mobily, auta, jachty, počítače. Ať jsou tedy také doktory, profesory, inženýry, učiteli, ať se jednoduše stanou Brazilci a žijí tak jako my. „Budeme tyto obyvatele integrovat,“ prohlásil tvrdě a nekompromisně s tím, že je přesvědčen, že takové vyhlášení nebude většině Brazilců vadit.

A má pravdu. „Ať svou půdu pronajmou a žijí z výtěžků firem zde hospodařících či z tantiém jako severoameričtí indiáni ze svých kasin.“ Vždyť to je přece pro bělochy nádherná vize takto civilizovaných indiánů! A vize pokroková. Ano, jenže náš pokrok, není jejich pokrok. Je to cesta k totální kulturní genocidě!

A mně se ježí chlupy po celém těle a dostávám zase vztek na bělochy. Je to stejná rétorika jako před pěti sty lety, kdy je dobyvatelé integrovali nejraději cestou vybíjení a církev cestou školení. Je to stejná rétorika, jako když v USA indiány nejdřív povraždili a zbytku nyní něco dali včetně pravidelné „apanáži“ za nicnedělání, což je nanejvýš zdevastovalo, propojeno s proudem zla v podobě „ohnivé vody“.

Ostatně je to stejná rétorika jako nyní v Evropské unii, kdy všichni mají žít stejně a být stejně uniformně integrováni do Unie, podle unijních předpisů. Tak, a hotovo! Předpisy z nás udělají pravé Evropany a z indiánů pravé Brazilce. Ať na svou kulturu, na své tance, zpěvy, hudbu, ozdoby, malování, způsob života, víru, vztah k přírodě a vesmíru jednoduše zapomenou. Ať to dají na oltář vlasti, tedy cizí vlasti, která je dobyla, obsadila a nyní je chce i vyhnat z jejich teritorií a vypálit jim punc naší civilizace, která je podle Bolsonara, ale přiznejme si i dle většiny z nás, ta jediná správná.

Budeme bojovat, dokud svítí slunce

Jeden z náčelníků kmene Guaraní prohlásil: „518 let bojujeme za svou existenci. Bez lesů, bez vody, bez řek, nebude život a ani žádný Brazilec nebude tak mít možnost žít. Budeme bojovat, dokud svítí slunce, dokud je čerstvý vzduch ve stínu stromů a dokud jsou řeky, ve kterých se koupeme.“

Indiáni v celém problému ničení lesů podvědomě cítí a vidí globální rozměr a charakter, vidí, že je to cesta ke konci všech, nejen jejich. Jsou odjakživa přirození vizionáři (viz například dopis indiánského náčelníka Seattla americkému prezidentovi Franklinu Pierceovi v roce 1854), protože se identifikují s přírodou a odjakživa s ní soucítí. K čemu vám budou mraky peněz a bohatství, když nebude voda a následně ani jídlo, říkají? Peněz se nenajíte.

Ano, Amazonie je nástupem nového brazilského prezidenta v ohrožení. V ohrožení nejsou jen indiáni, původní obyvatelé a původní majitelé veškeré půdy nejen v Brazílii, ale v celé Americe, ale v ohrožení je i jedinečná příroda Amazonie mající globální charakter.

Jair Bolsonaro bohužel není ve svých názorech osamocen. Podobnou cestu mají nalinkováni i mnozí z našich evropských politiků, pro které je výše HDP, výkony hospodářství a růst finančního kapitálu s neustálým vzestupem životní úrovně mnohem důležitější než příroda a její zákonitosti dávající nám život přísunem vody a kyslíku. Nenechme se manipulovat růžovými hesly o šťastném a světlém zítřku, když do podpalubí již pomalu teče slaná voda.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.