Prý máme jiný jazýček, říkají nestydatě, i jinou chuť, jako bychom byla jiná rasa. Prostě pro méněcenné členy Evropské unie stačí méněcenné potraviny a navíc ještě dražší než jejich kvalitnější produkty prodávané i pod stejným názvem. Tehdy v roce 2011 jsem napsal: „K Vánocům jsem si koupil ořechy z dovozu. Suché, nechutné jako piliny. Na zadní straně balíčku jsem si totiž nevšiml, že návod k použití je jen pro země východní Evropy. Tedy pro ty méněcenné, kteří podle bruselských byrokratů mají přece jiné, asi méněcenné chutě. Asi máme jiné jazyky a jiné chuťové buňky, kdy lískový ořech anebo pomerančový džus chutnáme jinak. Nám prostě stačí drek, bídná kvalita nebo staré neprodejné zásoby.“

A naše vláda po léta nečinně přihlíží a je jí jedno, co jeho obyvatelé, kteří ji zvolili jedí. Jsou totiž vůči vůdcům EU tak poddajní a úslužní, až se vnucuje to slovo poddaní. Rozšíření této unie bylo zejména, pro ty, kteří to ještě nepochopili, především rozšíření jejich trhů. Vždyť jak nyní všichni víme, vyrobit není už dávno žádný um v jakémkoliv množství, ale udat výrobky, to je již problém. A my jsme se naivně domýšleli, že budeme s nimi rovnocenní, hlavně pod vidinou různých unijních podpor a tendrů. Jenže to jsou jen lákavá pozlátka oproti miliardovým odvodům zisků jejich nadnárodních firem do svých bank. Již téměř třináct let po přijetí do unie denodenně vidíme u nás v jejich řetězcích západoevropské potravinové výrobky, kde evidentně v popiscích k určení států drze stojí pouze zkratky zemí té podřadnější, východní části Evropy. Jistě to všichni dobře znáte, jak na obalech třeba džusů u nás prodávaných figurují pouze značky CZ, BG, H, HR, RO, SK a ne třeba D, F, NL, A či L.

V těchto dnech se naši představitelé v rámci Visegradské čtyřky konečně po třinácti letech rozhoupali a odvážili se k bídné  kvalitě, kterou ze západu kupujeme, vznést dotaz. Ani ne stížnost, ale pouhou poníženou supliku na naše západní sousedy. Se zlou se potázali. Taky jak jinak to mohlo dopadnout, že? Tak se přece bezohledně a povýšeně chová silnější partner, ne ten rovnocenný. A nějaká solidarita? Cha, cha, cha!! Ani nápad. Musí přece chránit zejména své mocné obchodní a výrobní společnosti a ne nějaké spotřebitele z „pomalorychlostní“ Evropy.

A jak si šéfové silnější části EU, té vysokorychlostní, vůbec někdy dovolují hovořit o solidaritě, kterou na nás občas v poslední době vyžadují?  Například v rámci nuceného přijímání nelegálních migrantů do Evropy rozdělovaných podle jejich tabulek. Ne podle našeho rozhodování, ale podle jejich příkazů. To nás k solidaritě náhle nutí.

Nelze neříct, že se chovají jako neokolonialisté vůči novým koloniím, které jim spadly doslova do klína. Ostatně vždycky nějaké potřebovali, aby se měli lépe než ten zbytek světa. Do kolonií vždy směřovaly podřadnější výrobky a jejich devótní a zaprodaní vůdci ještě tleskali ručičkami. Nyní se tedy po třinácti letech konečně ti naši šéfové pochlapili, ale nakonec odešli z Bruselu se schlíplýma ušima.

Obávám se, že my sami si západní kvalitu dovážených výrobků asi těžko vybojujeme. Jak taky přinutit mohutné a mocné řetězce zachvacující naši zemi jak chapadla chobotnice, kterým jsme před lety jen nadbíhali třeba s cenami pozemků pro jejich prodejny a jinými vstřícnými kroky? Vždyť nejsme schopni mnohdy ani udržet jejich hygienické předpisy na předpisové úrovni. Naši inspektoři kolem nich chodí po špičkách, zato našinec dostane za uši.

V nedávné době byla publikována studie Asociace spotřebitelů Slovenska, která tvrdí, že výrobky světových potravinářských koncernů opravdu nemají ve všech zemí EU stejnou kvalitu. Východní země EU se údajně musejí spokojit s méně kvalitním zbožím, než země západní. Stanovisko Státní zemědělská a potravinářská inspekce jasně nahrává západním státům Evropy a dává najevo, že tato instituce, která by nás měla chránit, nemá zájem o naše obyvatele a de facto vychází vstříc řetězcům přivážejícím dreky. Doslova: „SZPI nemá zákonnou pravomoc k tomu, aby porovnávala složení potravin se stejným obchodním názvem z různých zemí EU, ani aby postihovala provozovatele potravinářských podniků v případě, že by uváděli na náš trh produkty s odlišným složením než v jiných zemích Unie, pokud tyto výrobky vyhovují platným právním předpisům pro bezpečnost, hygienu a jakost potravin.“ A je vymalováno.

Jak jsem při studiu španělské koloniální politiky v Kolumbii zjistil, nic se od té doby moc nezměnilo. Stále jsou a budou druhořadí, vhodní jen na makání a konzumaci šuntů. Tehdy jimi byli indiáni, zatímco Španělé se doma váleli v jejich zlatě a v privilegiích. Byli jimi u nás ještě nedávno bezpartijní, zatímco partajníci se váleli v bohatství z jejich práce a v privilegiích. Jsou jimi dnes prostí občané východních krajů Evropské unie, zatímco unionisté hlavně z Německa a Francie a jejich nadnárodní firmy si žijí v bohatství a v privilegiích. Vždy na něčí úkor.

Takhle však jednotnou a pevnou Evropu, která se úspěšně bude bránit nejrůznějším historickým tlakům, nevybudujeme. I obrovská a mocná španělská koloniální velmoc, nad kterou slunce nezapadalo, se nakonec zhroutila. Díky svému stvořiteli Mavutsinovi se „moji“ amazonští  indiáni Yawalapiti do EU nedostali a tak mohou konzumovat čerstvé, nezávadné, nepodřadné, vysoce kvalitní a samozřejmě pouze bio potraviny po celý svůj život.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.