Z celkového počtu 28 usnesení, která byla Vrchním soudem v Olomouci v předmětné části amnestie vydána, je celkem 25 z nich věnováno stížnostem státních zástupců. Ti se nechtěli smířit se zastavením stíhání obžalovaných osob a proti rozhodnutím krajských soudů podávali stížnosti k Vrchnímu soudu.

Pokusy o zvrácení rozhodnutí krajských soudů se opíraly o nejrůznější argumenty. Státní zástupci např. odkazovali – s ohledem na poškozené trestnou činností – na porušení některých článků Listiny základních práv a svobod. Nebo upozorňovali, že dle jejich mínění byla amnestie vyhlášena v rozporu s Ústavou (to ale Ústavní soud nakonec nepotvrdil). Argumentovali také přirozeným požadavkem, že se od celkové doby trestního stíhání musí odečíst doba, po kterou byla stíhaná osoba stíhána jako uprchlá. Přesto, že to „dá zdravý rozum“, nebylo to vůbec samozřejmé. Dokonce se vážně rozebíralo, co Václav Klaus v článku II amnestie myslel podmínkou „s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému“ – zda uprchlému v době vyhlášení amnestie, nebo uprchlému vůbec kdy v minulosti… Podrobně se také rozebíralo, zda se jedná o trvající trestný čin, nebo o pokračující trestný čin (je v tom rozdíl). Státní zástupci zkrátka bojovali se soudci o každé slovíčko, ale ve většině případů svůj boj prohráli – a stíhané osoby byly skutečně amnestovány. Z textů usnesení bije do očí snaha o úzkostlivé držení se „právního hřiště“, daného jednotlivými ustanoveními zákonů. Často to působí „profesorským“ dojmem – učenci si s chutí navzájem potvrzují svoji učenost a výjimečnost. Zdravý rozum jako kdyby neexistoval…

Ve zbývajících třech usneseních rozhodoval Vrchní soud v Olomouci coby odvolací soud, když jej zastihla amnestie. Jen v těchto třech případech činila způsobená škoda přes 494 milionů korun.