Předem upozorňuji, že jakákoliv podobnost s nacistickými pohlaváry je čistě náhodná, avšak ne zcela vyloučená. Je jenom na vás, čtenářích a normálních lidech, abyste celou situaci zhodnotili a případně v komentářích sdělili svůj názor a postoj, který zaujímáte.

Já si nyní dovolím svůj postoj a názor na celou věc říci veřejně, a to bez obalu. Je otázkou, bude-li to co platné. Celý svůj dosavadní život jsem spojen s komunistickými idejemi. Před rokem 89 jsem pracoval jako předseda organizace SSM. Ještě před rokem 89 jsem nastoupil na vojenskou důstojnickou školu na Slovensku. Zde se započal vyvíjet můj vzdorovitý postoj k politice KSČ, ve které se kupilo mnoho rozporů. Stále více jsem vnímal, že velké množství takzvaných soudruhů vůbec nejsou komunisté, ale že jsou to ve své podstatě pravičáci, kteří z vyčůranosti a konjunkturalismu skrývali svou pravou identitu za stranickou knížku KSČ. Vadilo mi to, protože skutečný komunista je někdo úplně jiný. Své postoje jsem prezentoval veřejně a samozřejmě jsem sám ze sebe učinil terč. Následky na sebe nedaly dlouho čekat a byl jsem z SSM vyloučen a z armády propuštěn na základě nevyhovující služebně-politické charakteristiky. Když jsem četl svůj posudek, tak byl s odpuštěním k poblití. Bylo prakticky nemožné po propuštění z armády získat solidní práci, a to právě skrze ony posudky. Nicméně jsem tedy nastoupil do fabriky makat. Přijímal mě tehdy v podniku Tiba ředitel Ladislav Šmíd. Byl to také komunista, avšak podobného stylu jako já. Řekl mi - mě nezajímají nějaké posudky někoho na tebe. Mě zajímá, jak budeš dělat, a tím to končí. Tím mi dal šanci a já na něho dodnes vzpomínám jen s úctou. Žádná msta, žádné házení klacků pod nohy, jednání na rovinu. To byl pan komunista a vůbec si na nic nehrál, i když to byl ředitel. Mimo jiné - žil v obyčejném bytě v paneláku i se svou rodinou, tedy manželkou a třemi dcerami. Chodil každé ráno po provozu fabriky a debatoval s lidmi, co a jak. Byla s ním i sranda, když se na každoročním předvánočním posezení rozjela pijatika. Popil i s tím nejobyčejnějším dělníkem a nedělal žádné rozdíly. Nezažil jsem, že by dělníkovi fabrika nepomohla, když mu třeba odešla pračka či lednice aj. Ředitel Šmíd a vedení dali dělníkovi bezúročnou půjčku na překlenutí nepředvídatelné události. Nikdy nevykřikoval hesla typu se Sovětským svazem na věčné časy nebo KSČ, vedoucí síla pokroku atp. Vždy se držel takříkajíc při zemi a vycházel ze životní reality, přičemž zachovával základní principy komunistické politiky, nikoliv politiky KSČ. I on dobře věděl, že ve straně jsou vyčůrané pravičácké živly, snažící se rozklížit stranu, ale i svornost lidí zevnitř. Oproti mně měl obrovskou výhodu, měl zkušenosti a znalost poměrů uvnitř strany. Také proto si nenaběhl na pěst, jako třeba já. Pro mě to byl vždy pan ředitel, a hlavně slušný chlap a komunista.

Rok 89 byl zlomem. I já jsem jej svým způsobem vítal, za což se dnes stydím. Měl jsem samozřejmě na určité struktury uvnitř strany vztek a jako mladý a nerozvážný člověk jsem měl spíše sklony k radikalismu místo k realismu. Nicméně vnitřně jsem se cítil dál jako komunista. To mě po uplynutí jisté doby dovedlo k tomu, že jsem vstoupil do KSČM. Zpočátku šlo vše dobře a vnímal jsem politiku strany pozitivním způsobem. Byl jsem členem výboru, a dokonce jsem byl i na kandidátce do sněmovny. Časem jsem pomalu poznával vnitřní struktury strany a procesy v ní. Prvotní iluze pomalu začaly brát za své a opět se ze mě stával rebel. Opět jsem začal vnímat ony vyčuránky, kterým komunistické ideje a myšlení neříkaly vůbec nic. Měli jen stranické knížky a vysoké posty. Opakovalo se tedy v podstatě to samé, co před rokem 89. Snažil jsem se bojovat a na nekalosti poukazovat, až jsem se dostal do pozice izolovaného komunisty. To proto, že jsem si dovolil zkritizovat činnost komunistů, jako např. pana Rumla, Kohlíčka, Markové, Lankašové a dalších. Zcela otevřeně jsem říkal, že oni nejsou komunisté, a na tom trvám dodnes. Jsou to ti, kteří stranu poškozují a neříkají vždy pravdu. Mé výboje trvaly cca tři roky, a pak jsem došel k názoru, že jde o boj s větrnými mlýny, a ze strany jsem odešel. Nebyl jsem a nejsem zlomený, nejsem zhrzený, necítím nenávist. Mé přesvědčení mi nikdo nemůže vzít a v srdci jsem stále komunistou a nikdo na světě mi toto přesvědčení nikdy nevezme. Stále se k němu hrdě hlásím a hlásit budu. Rambousek kabáty nepřevléká, to není můj styl. Nemohu však spolupracovat s lidmi, kteří stranu poškozují, lžou a vedou ji směrem komercionalizace stranické politiky s likvidací ideologického kontextu a podstaty.