Kdo z mužů se někdy ocitl v situaci, že musel navštívit tzv. sociálku (OSPOD), musel si připadat jako černoch, který přišel požádat o podporu na ústředí kukluxklanu:  Chodby českých úřadů sociální péče jsou totiž vyzdobené výhradně plakáty žen s monokly či žen krčíčích se v koutě pod manželovou pěstí. Nejlepším kouskem je zřejmě plakát se ženou, kterou tahá muž za vlasy a u toho je nápis: „...A to mi kdysi zpíval Pramínek vlasů.“

Slovo proti slovu

Vláda ročně dává na takzvanou prevenci proti domácímu násilí závratnou částku 1,3 miliardu korun. Je to suma, nad kterou se tají dech – a pokud nahlédneme do trochu hlouběji do statistik a průzkumů, pak mnohdy také tuhne krev v žilách.

Feministky ve skutečnosti svou zničující válku proti přirozenému řádu už dávno vyhrály. Bude trvat celé generace, pokud vůbec, než se mužům podaří „skóre“ v tomto smrtícím zápase alespoň trochu vyrovnat

Podle statistik je ročně „prokázáno“ v celé ČR jen něco přes tisíc případů domácího násilí (přesně 1361 případ v roce 2013). Jenže výraz „prokázáno“ právem patří do úvozovek, protože policie často řeší případy, kdy stojí slovo proti slovu a oznámení údajného domácího násilí je ve skutečnosti součástí předrozvodového boje.

Kdo je napřed a kdo se ještě válí

Takřka 100 % těch, co přijdou na policii údajné domácí násilí ohlásit, jsou ženy. Tato obrovská nerovnováha je mimo jiné dána tím, že se muži stydí ohlásit úřadům stav věcí. Mají obavy, že by byli považováni za slabochy, které doma ponižuje vlastní manželka.

Důležitý faktor při hledání odpovědi na otázku „Komu to prospěje“ je výpověď mnoha psychologů, podle kterých si nejméně polovina žen, které za nimi přijdou do ordinace, domácí násilí vymýšlí. Činí tak proto, že jim to poradily jejich advokátky, s nimiž se připravují na rozvodovou bitvu – zatímco nic netušící muž ještě leží doma na gauči a čte si noviny.

Je na posouzení čtenáře, zda je ročně tisíc případů tzv. domácího násilí hodně nebo málo. Jen pro srovnání: Krádeží aut je za stejné období přibližně pětkrát víc. Je zajímavé, že na kampaně proti domácímu násilí jsou vynakládány stamilióny korun, proti krádežím aut nula.

Přísně utajená lež

Kampaně proti domácímu násilí bez zábran líčí ženu jako oběť a muže jako násilníka – úchyla. Soudě podle těchto kampaní je to muž, proti kterému je třeba bojovat a trestat ho, co to jen půjde. Muž se tak stává veřejným nepřítelem číslo jedna.

Vláda právě chystá „tajné azylové domy“ pro ženy, kterým je v patách jejich muž – násilník. V plánu, jehož součástí jsou též mnohé finanční výhody pro takzvané oběti, se jasně hovoří o domech jen pro ženy, jako by možnost, že týrán může být i muž, byla zcela vyloučena.

Skutečnost je však, pro nezasvěcené zpracované feministickou propagandou překvapivě, zcela opačná. Podle mnoha průzkumů zhruba 70 % případů jednostranného domácího násilí mají na svědomí právě ženy (například studie Národního centra prevence a sledování úrazů v USA)! Dopouštějí se na mužích většinou psychického týrání (nářek, výčitky, křik, zákazy), které má často za následek teprve poté fyzický útok ze strany mužů.

Výčitka jako zbraň

Tedy: Je to muž, kdo je prvotní obětí domácího násilí, a to psychického, které bývá často horší než fyzické – jež je ovšem průkaznější. Psychická agrese ženy, ať náhlá nebo pozvolná, je skutečným jádrem problému, impulsem, prvním článkem v řetězci událostí.

Pokud bychom si stát představili jako rodiče, který má dvě děti – muže a ženu, pak je muž černou ovcí, nezvladatelným frackem, který je zralý na pasťák, zatímco žena je něco jako zlatá mládež.

Výše zmíněná částka 1,3 milardy, kterou stát vynakládá na prevenci proti domácímu násilí, je jen špičkou ledovce. Ve skutečnosti v oblasti partnerských sporů (rozvody, války o děti) se ročně podle realistických odhadů protočí nejméně 10 miliard korun. Jde tedy v podstatě o významné průmyslové odvětví.

A opět, nahlédneme-li do statistik, dochází k masivnímu přesunu kapitálu téměř výhradně z kapes mužů do kapes žen. Ročně se u nás rozvede asi 30 tisíc párů, přičemž z rozvodové bitvy vycházejí v takřka 90 % případů vítězně ženy.

Nechal jsem ji všechno

Čím dál časteji slýcháme větu: „Prostě jsem jí nechal všechno – děti, dům i auto“. Muži nechávají ženám často veškerý majetek výměnou za to, že jim umožní alespoň přístup k dětem a nebude je proti nim štvát. Jaký div, že o rozvod žádá dvakrát tolik žen než mužů. Stručně řečeno – rozvod je (alespoň podle statistik) pro ženy  výhodný.

Připomeňme prvotní přičinu partnerských sporů. Z průzkumů jasně vyplývá: impulsem je psychické násilí ze strany žen, až pak přichází to ostatní. Přitom ale není jediná kampaň, která by na tento nesporný fakt poukázala.

Prohráváme všichni – u nás nejvíc

Západ sice vede vznešenou „emancipační“ válku – nejnověji například o povinné kvóty pro ženy v řídících orgánech velkých firem – ale současně konzervuje dávno neplatnou premisu, že dítě patří matce.

Feministky (ideologická pěst žen) však ve skutečnosti svou zničující válku proti přirozenému řádu už dávno vyhrály. Bude trvat celé generace, pokud vůbec, než se mužům podaří „skóre“ v tomto smrtícím zápase alespoň trochu vyrovnat. Ve skutečnosti bude tento zápas bez vítězů. Prohrajeme všichni.

V České republice, která již několik let drží „skvělé“ poslední místo světových tabulek takřka ve všech ohledech týkajících se partnerských sporů (a následně i práva dítěte na oba rodiče), to bude trvat zřejmě ještě déle než jinde. Alespoň v něčem jsme průkopníci.

Vyšlo na Protiproud.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.