Sloužit by mohla jako předloha k filmovému podobenství o neduzích postkomunistické společnosti. Byla by v ní řada absurdně komických momentů. A také takových postav. Přitom ovšem reálných a nenadsazených, jaké plzeňskou právnickou fakultou skutečně prošly a to v rozhodujících funkcích. Dávno už jejími zaměstnanci nejsou, ale přesto na ní mají stále vliv.

Doslova likvidační, protože když s šílenými protekčními podvodnými poměry na škole, které zavedla skupina bývalých vedoucích pedagogů, nedokázal, anebo nechtěl dokázat nikdo pohnout, nezbylo Akreditační komisi než sáhnout ke krajnosti. Zrušením oprávnění k magisterskému programu, což se týká více než patnáctistovky studentů, podle všeho fakulta končí. Může sice podat rozklad proti verdiktu komise, ale to na věci nic nezmění - učit se v magisterském programu přestane koncem října. Stejně jako škola podala rozklad proti tomu, že od loňska nemůže udělovat doktorské tituly. Protest se administrativně projednává, ale žádné nové „JUDry“ fakulta zkrátka neprodukuje. Rozklad nerozklad. A pokud jde o čerstvé zrušení magisterského programu, pak někteří pedagogové a demonstrujících studenti nemohou přece sami věřit tomu, že „verdikt komise zvrátí“, jak už v médiích naivně zaznělo. Anebo doufat, že ministerstvo školství závěr komise neuzná. Samozřejmě se ovšem Západočeská universita může pokusit školu jakoby „znovu postavit“, ale to je jiná a dost dlouhodobá a také finančně nákladná věc. V této chvíli je to jasné: jedna etapa neslavně končí.

A přitom tomu tak nemuselo být. Stačilo zřejmě, aby přechodný děkan, tehdy minulý a opět příští ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil, který rozeklanou fakultu přišel dát jakž takž dohromady po následcích skandálu s opisováním a hlavně četnými rychlo-studenty, za sebe při odchodu podpořil profesora Karla Eliáše. Vybral si ale jiného kandidáta, Květoslava Růžičku, který se také tvářil, že chce provést zásadní reformy a vrátit škole čest i prestiž. K tomu ale nejen nedošlo. Podle mnohých se za Růžičky situace dokonce zhoršila. A vloni, když hrozba odebrání akreditací dostávala jasné obrysy, odešel z fakulty nejen Eliáš a spolu s ním další dva významní profesoři a dva docenti, ale ještě zhruba pětadvacítka podobně rozčarovaných pedagogů. Což byla hodně citelná rána.

Však kraj ně znepokojená rektorka Západočeské university apelovala na Růžičkovo vedení s tím, že „už není za pět dvanáct, ale minuta po dvanácté“. Nestalo se ale nic. Když nepočítáme, jak děkan zmizel loňského podzimu na několik dní v lesích na šluknovsku, kde jej pak našla policie a on pak nedlouho po té rezignoval.

Proč ovšem Pospíšil preferoval Růžičku před uznávaným Eliášem, mimo jiné autorem nového občanského zákoníku, který už během divoké éry děkana Zachariáše, proděkanů Kindla a Tomažiče a dalších proti mnohému protestoval a působil jako záruka změn, je těžké hádat. Možná Pospíšil Růžičkovi skutečně uvěřil dobré úmysly. Ale také třeba, jak tu a tam někdo naznačuje, si přece jen úplně netroufl plzeňská práva rozvrátit a dopustit, aby se vážně přezkoumávaly mnohé podezřelé tituly. Neboť o to údajně nestál Roman Jurečko, s Pospíšilem dlouhodobě kooperující vlivný regionální politik ODS, o kterém se běžně hovoří coby o jednom z příslovečných „kmotrů“. Jurečka by totiž nerad, aby o tituly doktorů práv přišli lidé, s nimž je úzce provázán. Jenomže to je samozřejmě jen spekulace. I když zase nikoli nepředstavitelná. Tak jak tak Růžička coby reformátor naprosto zklamal a minimálně to, že vsadil na nesprávnou osobu, Pospíšilovi odpárat nelze. Přestože z toho pro něho nic neplyne.

Aktuální nyní bude, co se stane s plzeňskými studenty, které by samozřejmě absorbovat fakulty v Praze, V Brně či v Olomouci, odkud ovšem zní hlasy, že se nejprve musí zjistit, na jaké úrovni bylo plzeňské studium. Teoreticky je tedy možné, že plzeňští budou muset něco dohnat a škola se jim prodlouží. Zánik fakulty je pro ně vůbec po mnoha stránkách nepříjemný, to je jasné. Přesto je ale třeba poznamenat, že aspoň část z nich má ale také podíl na zakonzervování neutěšeného stavu. A veřejnost si pamatuje, že někteří přece stáli za Zachariášovým vedením a volbách do akademického senátu byli naopak proti reformistům. Možná ti samí dnes rozhořčeně protestovali před budovou fakulty. Jako kdyby ani po onom roce a půl nepochopili, o co v neuvěřitelné kauze plzeňských práv vlastně šlo. 

Publikováno se souhlasem vydavatele.