Ale sémě už bylo zaseto a právě rychlost, s níž režisér a producent Feno Fenič návrh přednesl z oné rozjitřené chvíli, sehrála rozhodující roli. Lidé si na představu centrálního českého letiště Václava Havla zvykli (pomohlo jim v tom i okamžité pravděpodobné virtuální zobrazení) a dobře chápali symboliku jeho jména na místě, které je jakousi pomyslnou branou mezi republikou a doslova celým světem.  

Pod rovněž bleskově zorganizovanou petici se podepisovaly zástupy, námitky nemělo ani tehdy zrovna čerstvě proměněné představitelstvo města, ani vláda a zákonodárci v podstatě napříč politickým spektrem s obligátní výjimkou komunistů. Ale ani ti neříkali nahlas nic proti, stejně jako pravicoví extremisté. Doba na to vskutku nebyla. A hlavně, jinou relevantní alternativu nikdo tehdy nevytáhl. A ani ti veřejní činitelé, kterým se snad představa po Havlovi pojmenovaného letiště nezamlouvala, si netroufali otevřeně vystoupit proti a pokusit se už zřejmě nezadržitelně rozjetý proces aspoň přibrzdit.  

Jistá diskuse ovšem aspoň v prvních týdnech přece jen probíhala, ale vlastně neoficiální, například prostřednictvím blogů. Své názory vyjadřovali různí publicisté i lidé z Havlova okruhu na Hradě (například s námitkou, že Havel nerad létal). Někomu by se víc zamlouvalo Havlovo jméno u některé kulturní instituce, ale nebylo jasné, která by to měla být. Logické by se zdálo například divadlo, ale pak by bylo nejpřípadnější Na zábradlí, s Havlem úzce propojené, jenomže přece jen poněkud malé.  

Kdyby bylo jasné, že se realizuje Kaplického knihovna na Letné, pak by asi stálo za to počkat. Ale i když se primátor Svoboda v čele přestavěné magistrátní koalice vyjadřoval ke stavbě blobu podstatně vstřícněji než jeho předchůdce, ultramoderní knihovna byla a také stále je čirou utopií. A navíc – Havlova knihovna už existovala, brát jí její jméno by nešlo a mít v Praze dvě by nedávalo smyslu.  

Stejně jako by nebylo šťastné cokoli už zavedeného přejmenovávat. Jednak s tím mají Češi nepříjemné zážitky z nacistické a pak komunistické totality například u ulic či náměstí (nemluvě o Zlíně, nesoucím skoro čtyřicet let jméno po zločinném komunistickém pohlavárovi). A pak opět nebylo jasné, kam Havlovo jméno smysluplně a důstojně umístit.  

Letiště mělo vyjma onu zmíněnou symboliku výhodu v tom, že se doposud po nikom nejmenovalo. Neslo jen dlouhá léta místní název Praha-Ruzyně, změněný později na prosté Letiště-Praha, čímž zmizela připomínka známé blízké věznice, v níž mimochodem Václav Havel s řadou dalších disidentů za Gustáva Husáka často pobývali. A letišti snad už nehrozí, že jej nějací pražští kmotři zašantročí do rukou svých ruských kolegů.  

Nakonec tedy vše dopadlo, jak podle všeho mělo: letiště nese od pátečního poledne, tedy dne nedožitých exprezidentových šestasedmdesátin, jméno Václava Havla. A to i s opraveným zněním v angličtině, kolem něhož běžela dost legrační diskuse, neboť se nejprve objevila varianta znamenající doslova Letiště Václav Havel. Zda by z toho měl skromný dramatik, disident a politik radost, těžko hádat.  

A netřeba si také nad tím lámat hlavu. Jeho manželka i širší Havlova rodina jak známo s námětem od počátku souhlasila, Dagmar Havlová se také slavnostního aktu účastnila. Po boku ministra zahraničí Karla Schwarzenberga, jediného zástupce vlády (což ponechme bez komentáře), stejně jako právem dojatého Feniče, který před tři čtvrtě rokem asi nedoufal, že by jeho nápad mohl dojít až do finále, a vedle řady Havlových osobních přátel i bezejmenných příznivců.  

Ti všichni si možná teprve dnes uvědomili, že každý, kdo bude z pražského airoportu odlétat či na něm přistávat, nejen spatří Havlovo jméno na hlavní budově nejfrekventovanějšího Terminálu 2, ale také ho bude mít vytištěné na letence. Samozřejmě, je to jen symbol. Ale s nepochybně hlubokým smyslem. V české realitě roku 2012 menší zázrak.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Publikováno se souhlasem vydavatele