Média zhušťují frekvenci informací o jednotlivých kandidátech, kladou jim společné zásadní otázky a snaží se z nich dostat cosi jako jejich politický program. Přestože do výkonné politiky česká hlava státu dle litery ústavy zasahovat prakticky nemůže. I když to vlastně není tak úplně pravda, a jde to, pokud ovšem chce napínat pravomoce na maximum.

Byli jsme například svědky toho, jak privilegia vlastně překračoval Václav Klaus, kupříklad když úplně pominul ignoroval soudní verdikt a stejně nejmenoval soudcem mladého juristu Petra Langera. Kauza byla ovšem složitější a původně se týkala celé skupiny čekatelů, kteří se zdáli být hlavě státu zatím nezralí. Nakonec šlo už jen o nepoddajného Langera a podle jiného prezidenta, totiž Soudcovské unie Jaromíra Jirsy, se Klaus zachoval protiústavně. A mnozí viděli jako vrchol, když vloni odmítl potvrdit premiérovo odvolání ministra školství Josefa Dobeše.

Nynější prezident je ovšem velmi protřelý politik a osobnost navyklá případné protivníky více méně válcovat, podobných excesů se od jeho případných nástupců obávat netřeba. I když Klausovi je v lecčem podobný Miloš Zeman. A možná by měla tendence chovat se nezávisle také Jana Bobošíková, nebo Ladislav Jakl, oba však ve volbě outsideři. Což ovšem neznamená, že by si člověk nemohl všímat jejich některých názorů nebo gest. Kupříkladu, že by prý paní Bobošíková nepřipustila přenos dalších pravomocí do Bruselu. Čemuž by ovšem při pevném opačném postoji sněmovny ve skutečnosti nijak zabránit nemohla. To je dobré připomínat. Tajemník stávajícího prezidenta Jakl se zase při debatě kandidátů svlékl do trička na kterém má evropské hvězdy nikoliv v kruhu nýbrž - s prominutím – v kosočtverci a nápis "S Bruselem na věčné časy a nikdy jinak“, což mu zřejmě přijde vkusné i vtipné. Ale jak řečeno, jeho šance na zvolení nejsou ani teoretické.

Poněkud lépe by na tom měl být oficiální reprezentant občanských demokratů, strany dnes sice sužované zvenčí i zevnitř, ale přece jen už dvacet let stabilně jednou ze dvou nejsilnějších v zemi. Nicméně ODS nedělá zrovna dojem, že by chtěla prezidentské křeslo obsadit, to by totiž musela například podpořit šéfovou sněmovny Miroslavu Němcovou, která by byla pro dost voličů akceptovatelná a jelikož je žena, sbírala by i hlasy nejen příznivců pravice. Ale strana neprojevovala o Němcovou vůbec zájem a ta raději sama na volbu rezignovala. Stranickým kandidátem tedy zůstal bývalý předseda a nynější místopředseda senátu Přemysl Sobotka, osoba sice nekonfliktní, ale také dost šedivá, která by se mohla probojovat do druhého kola jen zázrakem. Přesto právě dnes jeho nominaci potvrdily kluby ODS v obou parlamentních komorách. Jak už bylo řečeno, strana tak jakoby oficiálně vyhlásila, že je jí Hrad lidově řečeno ukradený. Před nadcházejícím kongresovým kláním, ve které půjde o pozici premiéra a osud vlády je mávnutí rukou na prezidentským křeslem snad trochu pochopitelné. Ale z dlouhodobého hlediska absolutně nikoli a jde o nepochopitelnou ignoranci, velkou politickou chybu a ODS si zadělala na blamáž. 

To takový Tomio Okamura, kterého natolik rozjařil úspěch v senátních volbách jednoho ze zlínských senátních okrsků (dostal ve druhém kole přes šestašedesát procent hlasů) a rozhodl se přece jen jít také do prezidentských voleb, se blamovat určitě nemůže. Žádnou stranu ani jinou strukturu za sebou nemá a také dává najevo, že si nedělá iluze. Ale zřejmě se mu zalíbilo koupat se i následující měsíce v pozornosti televizních kamer a podobně. A vhledem k tomu, že minulý víkend porazil stávajícího zlínského hejtmana Stanislava Mišáka de facto K.O. , novináři se o Okamuru určitě budou zajímat. Ostatně je pro ně už delší dobu vděčným objektem. I když na seriózní politické pozorovatele přicházejí při vyřčení Okamurova jména skrze jeho názory spíše mdloby. Stavů závrati si ovšem během kampaně užijí vůbec dost a sebestředný majitel cestovky v tom možná bude hrát spíše podružnou roli. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Publikováno se souhlasem vydavatele