Předložil společný návrh i za TOP 09 a VV, že se o celém projednávaném programu, o všech jeho bodech, bude jednat najednou, a ještě s časovým limitem pro každého poslance. Veselá parta vládních stran to pak na závěr bujarého nočního jednání odhlasovala, přerušila schůzi a šla se z toho domů vyspat.

Jestli to byla nebo nebyla klukovina, to se dozvíme, až vystřízliví ze svého triumfálního opojení. Zatím z nich nápady jen prší. Napřed rozhodli, že mají dost času a může se klidně jednat nepřetržitě, ráno, v poledne, večer, ba i v hodinu mezi psem a vlkem (o vlku se mezi poslanci druhý den hodně hovořilo). Teď však ti samí borci dospěli k závěru, že čo bolo, bolo, doba se změnila, není čas na dlouhé vykecávání a zákony se prostě nařídí v jednom balíku. Nebude to úplně beze slova. Každý poslanec dostane na celý balík sedmi zákonů debatní limit zvící deseti minut, to máme bratru půldruhé minuty na kus, a může si to případně ještě jednou zopakovat. Musí to stačit, je to vyzkoušené. Je to běžný časový prostor, který bývá vymezen na jeden rozsudek u vojenských soudů při stanném právu.

Připomeňme, že jde o zákony, které jsou ve sněmovně už potřetí, byly odmítnuty Senátem a některé byly vráceny i Ústavním soudem kvůli protiústavnímu porušování demokratických procedur při schvalování a leckde i kvůli věcnému navrtání ústavy.

Vládní většina 115 poslanců si může podobné kousky dovolit, i kdyby měla o stejných zákonech hlasovat třeba pětkrát. Otázka zní, jak dlouho. Nikomu nerostou stromy do nebe. Bývala tu i vládní většina, která byla ještě větší, ba největší. Bývali tu střelci, kteří ve volbách ve vybraných okresech trefili tři devítky (99,9) - a kde jim je konec? Pokud si naši velikáni berou příklad z klidu na práci, jaký vládne například ve všelidovém churalu domovních důvěrníků v Pchjongjangu, nebo co to tam mají, pak láká, že hlasy jsou, ale vadí, že není chleba. Možná je Nečasova vláda zahleděna jinam, ale jisté je, že je rekordmanem v zadlužování této země, hospodářský růst zanořila kamsi do bažin, ze zoufalství chce dát poslední peníze na modlení, církvím, a rostoucí podíl občanů to vnímá jako signál, že další utahování opasků už bude kolem krku. To by ovšem mohlo vést některé voliče k unáhleným rozhodnutím, že místo po nějakých papírcích se seznamy kandidátů sáhnou do komory a vytáhnou vidle.

Místopředseda sněmovny Lubomír Zaorálek se pokusil soustředit pozornost na argumenty Ústavního soudu, že občané mají právo na to, aby zákony, které případně omezují jejich základní práva, byly výsledkem podrobné a informované debaty napříč politickým spektrem. Zdrojem legitimity zákona tedy není jen hlasování, ale také procedura projednávání. Omezení demokratických procedur proto zpochybňuje legitimitu přijatých zákonů.

Dalo by se to říci i jednodušeji - poslanci musí všech příležitostí k tomu, aby se ujistili, že neschvalují nějaké nesmysly. A právě k tomu je teď obzvlášť vhodná doba. Ministr financí Miroslav Kalousek si před Bendovým happeningem neodpustil komickou vložku, když prohlásil, že „do smrti si jistě každý z nás bude pamatovat, jaký právní názor má právník Tryzna na budoucnost stavebního spoření", poté, kolikrát zaznělo po obě uplynulé noci. Připomeňme je. Advokát Jan Tryzna v příspěvku na iDnes ze 2. září varuje předtím, aby právo nabízet stavební spoření dostaly také běžné komerční banky. Vznikla by totiž situace, kdy stávající stavební spořitelny by nadále pracovaly s jistými omezeními (zakotvenými ve smlouvách), zatímco komerční banky by měly volnější ruce a mohly by nabídnout vyšší výnos. To bude stavební spořitelny diskriminovat a fakticky jim to znemožní konkurenční boj.

Tato úvaha zdaleka není tak směšná, jak by snad vyznělo z vystoupení ministra financí. Ve Spojených státech vznikla v podobné situaci v 80. letech největší spořitelní krize, kdy se položily i hodně velké ústavy. Spořitelny s regulovaným úrokovým výnosem (jako naše stavební se státní podporou) se náhle ocitly v konkurenci tehdejší novinky, peněžních fondů, které se chovaly ve všem jako spořitelny, ale tvářily se, že jde o opakovanou jednodenní investici na peněžním trhu („overnight"). Nakonec to systém obohatilo o existenci konsolidační banky, která tu katastrofu likvidovala za přispění federálního rozpočtu (Resolution Trust - pravda, nepoměrně efektivnější než česká Česká konsolidační banka).

Někomu se může zdát, že naši tvůrci zákonů nejsou ani tak neoliberální, jako negramotní. Prostě neumí číst a v potu tváře po večerech vymýšlejí trakař. Toto nařčení by však bylo nejen neuctivé, ale pravděpodobně i i nepravdivé. Už od počátku 90. let je známo, jakou pozornost věnují například základním ekonomickým kurzům, oněm úvodům do úvodů, ve kterých našli skutečnou studnici moudrosti a odpověď na všechny otázky. Úvody pochopitelně obsahují jednodušší látku, aby se nezaplašil studijní zájem nějakým ponořením do problémů. Ti bystřejší však šli ještě dál a začali číst učebnice od konce, od kapitol, kde se popisuje, co je zločin a co se nesmí. Od případů, za které šli mnozí finanční velikáni sedět. Když se škrtnou konce odstavců s tím chládkem, najdou se tam docela zajímavé nápady, které se pak v české praxi začaly hojně aplikovat. V učebnicích pochopitelně byl vždycky nejprve nastolen problém - onen podvod, zločin, obcházení ochrany vkladatele a investora, a za ním následoval podrobný popis řešení, změny zákonů, které problém napravily. Ale tam jako by se našim čtenářům zakalily brýle.

Typický příklad této české selektivní slepoty představovalo využití zkušeností z problému, kterým se americké bankovnictví zabývalo v 60. letech, když se některé banky pokoušely vyvléci z federální regulace přeměnou na neregulovaný holding. Stále ta samá banka začala podnikat i v průmyslových oblastech, což pochopitelně znamenalo odstavné zvýšení rizika pro peníze vkladatelů. Díra v zákonech USA byla brzy zalepena, ale po několika desetiletích inspirovala finančníky v Česku, a ti začali utíkat z regulace přeměnou investičních fondů na holdingy. Jako by se dějiny nikdy nekonaly. Dlouho to bylo „legální", byť neetické, ale snaha po nápravě nějakým tím uplivnutím směrem k holdingu končila.

Tohle všechno bylo typické pro českou divočinu 90. let - a dnes někomu ta divočina evidentně chybí. Reformní zákony vrácené Senátem, vrácené Ústavním soudem, odmítané drtivou většinou veřejnosti, přijímané zmatečním postupem a pod umělým tlakem, zákony, které působí negativně na vývoj ekonomiky obklopené krizovou hrozbou, to je opravdu něco, co si zaslouží zvolnit postup. Pokud se celá jedna politická garnitura nechce - tak jako její slavní předchůdci - ve dnech kolem 17. listopadu definitivně odepsat.

Publikováno se svolením vydavatele.