V roce 2018 tři doktorandi z Filosofické fakulty, Marek Jandák, Tomáš Konečný a Ondřej Crhák, publikovali ve studentském časopise FFabula ( text je k disposici na Internetu) obsáhlý článek, v němž profesora Kováře obvinili z plagiátorství. Podle jejich analýzy údajně nepřípustným způsobem využil knihy anglického historika Barryho Cowarda  „The Stuart Age: A History of England 1603-1714“  to ve svých pracích „Anglie posledních Stuartovců 1658-1714“  z roku 1998 a „Stuartovská Anglie (Stát a společnost letech 1603-1689)“ z roku 2001. Po zevrubném prostudování „analýzy“ těchto tří doktorandů jsem sám dospěl při posuzování literární práce profesora Kováře avšak ke zcela opačnému závěru.

Dříve než popíši podrobněji  důvod pro tento svůj závěr  z doktorandské „analýzy“,  uvedu obecně své předpoklady, z nichž k „plagiátorství“  přistupuji. Samozřejmě, plagiátorství jako „vydávání cizího literárního  nebo jiného uměleckého nebo vědeckého díla za vlastní, popř. převzetí části cizí práce bez uvedení  použitých zdrojů“, je nepřípustné jak z hlediska akademického, tak i právního. Dokázat ale, že se autor opravdu plagiátorství dopustil, je v mnoha ohledech velmi obtížné právě pro vágní definici tohoto pojmu. V poslední době se v naší společnosti rozmohl nebezpečný nešvar, že se plagiátorství začalo používat jako instrument politického boje pro znemožnění protivníka. Jsme svědky řady afér, týkajících se našich politiků, kteří  v důsledku  usvědčení z „plagiátorství“ resignovali na svá politická místa Osobně se domnívám, že je  právně nepřípustné, aby byly dodatečně zpochybňovány řádně obhájené bakalářské, magisterské nebo doktorské práce. To je stejná situace, jako kdyby byly zpochybňovány rozsudky nezávislých soudů. Důsledkem toho by nastala naprostá anarchie, zhroucení právního řádu a právních jistot.  Jestliže někdo nyní v takové práci nalezne prvky plagiátorství, rozhodně to dle mého soudu nepadá na vrub jen samotného studenta, nýbrž značný díl odpovědnosti za to by měli nést i vedoucí dané práce, školitel i členové rady pro obhajoby, kteří takovou práci  doporučili. Zejména vedoucí práce či školitel a také oponent jsou odpovědni za to, zda danou práci i obhajobě doporučí nebo ne, a právě především oni by měli rozpoznat, zda se jedná o případný plagiát. Hlavní odpovědnost v tomto ohledu spatřuji proto na straně vysokých škol. Jestliže by opakovaně připouštěly k obhajobě plagiátní práce, existují v současném právním systému instrumenty, které by jim měly odejmout akreditaci.

V případě prof.Kováře se dle mého soudu jedná ale o velmi subtilní a specifickou záležitost. Tři studenti doktorského studia se ve své rozsáhlé „analýze“ Kovářovy literární činnosti zaměřili na několik aspektů, týkajících se:  a) rozboru textů, b) tzv. metadat na základě strojové analýzy, c) poznámkového aparátu a konečně  d) rejstříku. S cílem usvědčit profesora Kováře z plagiátorství se proti němu vytasili s velmi zákeřnou zbraní. Účelově zde operují s pojmem „plagiátorský překlad“, o němž uvádějí: „Je potřeba odlišit standardní překlad od plagiátorského překladu, který tvoří jakýsi specifický žánr. Odhlédneme-li od toho, že plagiátorský překlad je v rozporu s etickými normami a zpravidla i autorským zákonem, můžeme definovat jeho rysy tak, že s předkládaným textem pracuje „kreativně“: zkracuje ho či do něho vkládá nové prvky, což by u standardního překladu nebylo představitelné.“ 

Jako důkaz pro svá tvrzení uvádějí doktorandi v části rozboru textů dvě tabulky, v nichž srovnávají texty obou historiků, prof.Cowarda a Kováře. Konstatují, že „dva uvedené odstavce se vyznačují úplnou shodou.“  Není mi jasné, jak k takovému závěru mohli doktorandi dojít. Na prvý pohled je zřejmé, že úplná shoda zde není možná a priori. Levá strana srovnávaných odstavců je v angličtině, pravou tvoří český Kovářův text,  který je v mnoha ohledech odlišný od Cowardova originálu. Je zřejmé, že prof.Kovář v zásadě vycházel z Cowardova textu, ovšem podle mého soudu jej sám velmi vhodně doplnil, a to  nikoliv bezvýznamnými „novými prvky“, jak tvrdí doktorandi, nýbrž jej v mnoha ohledech vylepšil dalšími relevantními historickými vysvětlivkami, týkajícími se bližší charakteristiky jednajících osob nebo upřesněním časového rámce a dalších zajímavých souvislostí popisovaných historických událostí. Takže výsledkem doktorandy kritizované Kovářovy „kreativní práce“ s textem vznikl naopak nový český text, který je dle mého soudu z didaktického hlediska pro českého čtenáře jasnější a užitečnější, než  použitý anglický originál.  Není proto náhodou, že Kovářova kniha „Stuartovská Anglie“ byla oceněna Klubem autorů literatury faktu jako nejlepší práce mezi historiky do 39 let!

Kdybych měl hodnotit  úroveň překladu z uvedených ukázek Kovářova textu v doktorandské „analýze“, označil bych jej jako excelentní. Prof. Kovář se  natrvalo zasloužil o to, že studentům historie, zajímajících se o politicky mimořádně bouřlivou  Stuartovskou  dobu, poskytl ve svých knihách v mateřštině dokonalou a čtivou informaci, kterou by jinak musili pracně hledat v anglických originálech. Odchod prof.Kováře v rozkvětu jeho tělesných i duševních sil   pokládám za velkou škodu pro Karlovu universitu, která tím podle mého mínění zbytečně ztrácí výborného odborníka. Universita sama se dosud k aféře nevyjádřila a nevím, zda se Kováře zastal někdo z jeho kolegů historiků za situace, kdy se na Filosofické fakultě vytvořila pro Kováře nesnesitelná situace, kterou on sám vyřešil svou abdikací.

Pokud bych se mohl osobně vyjádřit k etickému aspektu celé kausy, jednoznačně považuji popisovaný neomalený útok doktorandů  na vrcholového funkcionáře university za eticky velmi problematický. Aby se v budoucnosti zabránilo podobným aférám, napadá mne, zda by nebylo vhodné usilovat o zákonnou úpravu v tom smyslu, že by vrcholoví představitelé university, jako rektor  a prorektoři  a možná i děkani fakult, byli zařazeni do seznamu úředních osob (dřívějších veřejných činitelů), jimž je ze zákona poskytována určitá ochrana.

Pokládám také za velký přínos prof. Koláře, že si vybral jako hlavní zdroj pro svou práci právě text nedávno zesnulého prof. Barry Cowarda, věhlasného odborníka na Stuartovskou dobu. Napadá mne, že i on musel vycházet z historických prací svých předchůdců. Jsem přesvědčen o tom, že v případě, že by doktorandi aplikovali svou „analýzu“ na jeho text, nepochybně by  objevili shody s notoricky známými díly anglické historiografie představované G.M.Trevelyanem, Kateřinou Macaulay nebo i Davidem  Humem. Samozřejmě, že rozbor „metadat“  na základě strojové analýzy by nepochybně musel poskytnout u všech  těchto jmenovaných autorů podobné údaje!
Nakonec si dovolím připojit malou poznámku k úsilí  Filosofické fakulty UK o etickou čistotu. Doktorandi Filosofické fakulty se nerozpakovali morálně ublížit prof.Martinu Kovářovi, vrcholnému představiteli university. Přitom jim nevadí, že v učitelském  sboru fakulty působí člověk, který se ve své kariéře dopustil akademických podvodů, pro něž byl vyloučen z doktorského studia v Římě na Papežské Lateránské universitě, člověk, který za svým jménem používá neoprávněně  titulu Th.D., aniž by mohl doložit na které universitě a za jakou disertační práci mu takový titul byl udělen. Jedná se o Mons.Prof.Tomáše Halíka, falešného doktora bez disertace! Jeho případ je v mých očích z etického hlediska daleko závažnější, než uměle vyvolaná trapná plagiátorská aféra prof.Martina Kováře. 

Doc. RNDr Otakar Jelínek, CSc.