V roce 2018 tři doktorandi z Filosofické fakulty, Marek Jandák, Tomáš Konečný a Ondřej Crhák, publikovali ve studentském časopise FFabula ( text je k disposici na Internetu) obsáhlý článek, v němž profesora Kováře obvinili z plagiátorství. Podle jejich analýzy údajně nepřípustným způsobem využil knihy anglického historika Barryho Cowarda  „The Stuart Age: A History of England 1603-1714“  to ve svých pracích „Anglie posledních Stuartovců 1658-1714“  z roku 1998 a „Stuartovská Anglie (Stát a společnost letech 1603-1689)“ z roku 2001. Po zevrubném prostudování „analýzy“ těchto tří doktorandů jsem sám dospěl při posuzování literární práce profesora Kováře avšak ke zcela opačnému závěru.

Dříve než popíši podrobněji  důvod pro tento svůj závěr  z doktorandské „analýzy“,  uvedu obecně své předpoklady, z nichž k „plagiátorství“  přistupuji. Samozřejmě, plagiátorství jako „vydávání cizího literárního  nebo jiného uměleckého nebo vědeckého díla za vlastní, popř. převzetí části cizí práce bez uvedení  použitých zdrojů“, je nepřípustné jak z hlediska akademického, tak i právního. Dokázat ale, že se autor opravdu plagiátorství dopustil, je v mnoha ohledech velmi obtížné právě pro vágní definici tohoto pojmu. V poslední době se v naší společnosti rozmohl nebezpečný nešvar, že se plagiátorství začalo používat jako instrument politického boje pro znemožnění protivníka. Jsme svědky řady afér, týkajících se našich politiků, kteří  v důsledku  usvědčení z „plagiátorství“ resignovali na svá politická místa Osobně se domnívám, že je  právně nepřípustné, aby byly dodatečně zpochybňovány řádně obhájené bakalářské, magisterské nebo doktorské práce. To je stejná situace, jako kdyby byly zpochybňovány rozsudky nezávislých soudů. Důsledkem toho by nastala naprostá anarchie, zhroucení právního řádu a právních jistot.  Jestliže někdo nyní v takové práci nalezne prvky plagiátorství, rozhodně to dle mého soudu nepadá na vrub jen samotného studenta, nýbrž značný díl odpovědnosti za to by měli nést i vedoucí dané práce, školitel i členové rady pro obhajoby, kteří takovou práci  doporučili. Zejména vedoucí práce či školitel a také oponent jsou odpovědni za to, zda danou práci i obhajobě doporučí nebo ne, a právě především oni by měli rozpoznat, zda se jedná o případný plagiát. Hlavní odpovědnost v tomto ohledu spatřuji proto na straně vysokých škol. Jestliže by opakovaně připouštěly k obhajobě plagiátní práce, existují v současném právním systému instrumenty, které by jim měly odejmout akreditaci.

V případě prof.Kováře se dle mého soudu jedná ale o velmi subtilní a specifickou záležitost. Tři studenti doktorského studia se ve své rozsáhlé „analýze“ Kovářovy literární činnosti zaměřili na několik aspektů, týkajících se:  a) rozboru textů, b) tzv. metadat na základě strojové analýzy, c) poznámkového aparátu a konečně  d) rejstříku. S cílem usvědčit profesora Kováře z plagiátorství se proti němu vytasili s velmi zákeřnou zbraní. Účelově zde operují s pojmem „plagiátorský překlad“, o němž uvádějí: „Je potřeba odlišit standardní překlad od plagiátorského překladu, který tvoří jakýsi specifický žánr. Odhlédneme-li od toho, že plagiátorský překlad je v rozporu s etickými normami a zpravidla i autorským zákonem, můžeme definovat jeho rysy tak, že s předkládaným textem pracuje „kreativně“: zkracuje ho či do něho vkládá nové prvky, což by u standardního překladu nebylo představitelné.“