Též se pokouším nalézt smysl v Putinových nekonečných prohlášeních o červených ruských čarách, po jejichž překročení nepřítelem ovšem žádná odveta nepřichází, zatímco konflikt se dál strmě šíří. Nejnověji pak ukrajinskou žádostí, adresovanou Washingtomu, a žádající jej o dodání raket dalekého doletu, kterými by bylo možno zasáhnout Kerčský most vedoucí na Krym, ruskou černomořskou námořní základnu na Krymu a ruská města, nalézající se už na ruském území. Ukrajina už dokonce několik ruských vesnic poblíž rusko-ukrajinské hranice ostřelovala, ale nejspíš proto, že účinek této palby byl mizivý, nevyprovokoval znatelnější ruskou reakci. Ovšem Washington, když se znovu přesvědčil o Putinově trpělivosti snášet porušování ruských červených čar, začíná o vyslání svých raket dlouhého doletu na Ukrajinu – možná prostřednictvím třetí strany – vážně uvažovat.

Válka, která mohla dle mínění čečenského vůdce Kadyrova skončit během tří dnů, se dnes nalézá ve svém šestém měsíci. A nikdo na Západě se už ruské ozbrojené síly neobává, protože ta je v západních médiích trvale vykreslována jako neefektivní a neschopná. A Kreml tento dojem jen posiluje, když naříká, že Rusko je ochotno se dohodnout, ale naráží na odpor Zelenského s Ruskem jednat, čímž samozřejmě pozice Zelenského získává opticky vrch. Celkově je tedy obtížné představit si válku vedenou – a to jak pokud jde o dojmy, tak pokud jde o reálný stav věcí – hůř, než jak je vedena „omezená operace“ na Ukrajině.

Avšak nyní aktuální zprávy podávají o situaci jiný obraz. Obě donbaské lidové republiky, to je Luhanská lidová republika i Doněcká lidová republika, obnovily svoje žádosti, nesmyslně v roce 2014 Kremlem odmítnuté, aby byly připojeny k Rusku. Což lze jen stěží považovat za požadavek beze smyslu uvážíme-li, že Donbas je obydlen Rusy a že byl původně integrální částí Ruska. Též Veřejná rada Chersonské oblasti vyhlásila svoji touhu oddělit se od Ukrajiny a připojila se k prohlášení občanských komor Luhanska a Doněcka, žádajících připojení k Rusku. (ZDE)

Putin jako politik nanejvýš obezřetný cítí, že nemůže jednat proti mezinárodnímu právu, i když ví, že Západ na mezinárodní právo žádný ohled nebere.

Žádosti Luhanska a Doněcka, nově vyjádřené osm let poté, co byly odmítnuty, a nyní jsou rozšířeny o totožnou žádost Chersonské oblasti, naznačují, že si Kreml konečně začíná uvědomovat, že se nalézá ve válce. A aby si v ní uvolnil ruce, potřebuje, aby to byla válka mezi Ruskem a Ukrajinou i kýmkoli dalším, kdo se do této války zaplete. A že jakmile se Donbas stane znovu součástí Ruska, promění se stávající ukrajinské útoky proti Donbasu útoky proti Rusku, a že Rusko pak proto bude dle mezinárodního práva oprávněno zaútočit na celou Ukrajinu. Takovýto útok by válku rychle ukončil a dokázal by, že červené čáry přece jen existují.

Jako pracovní hypotézu předpokládám, že Rusku konečně došlo, že je skutečně ve válce a nikoli jen v nějaké omezené policejní akci, jak původně zamýšlelo. A aby se vyhnulo tomu, že bude legálně označeno za agresora, potřebuje, aby se agresorem ruského území stala Ukrajina. A to tak, že Rusko přijme žádosti z Luhanska, Doněcka i Chersonské oblasti, aby byly připojeny k Rusku. Takto a s touto perspektivou byla dle mého mínění ruská ofenzíva zastavena, zatímco politické řešení se připravovalo. Jestliže ovšem i nyní Kreml odmítne požadavky uvedených tří oblastí stát se součástmi Ruska, pak už nemám jiné vysvětlení než jeho stupiditu.

Putinovu obavu nedostat se do rozporu s právem respektuji. Nicméně mám stále za to, že omezení, která Kreml do svých akcí vkládá, jsou směšná. Nikdo se na mezinárodní právo neohlíží méně než USA, NATO a Izrael a jejich útoky na cizí území to dokazují. A jediné, čeho Kreml svou obezřetností dosáhne, bude prodloužení konfliktu s Ukrajinou, a to až tak, že do něj vstoupí USA a NATO, a válka dosavadní se změní ve válku nukleární. A to je to, nač upozorňuji a před čím stále varuji.

(přeložil Lubomír Man)

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele