Po sobotě, na úsvitu prvního dne v týdnu, přišla Marie Magdalská a druhá Marie podívat se na hrob“ (Mt 28,1). Můžeme si představit, jak šly... typickým krokem těch, kdo kráčejí na hřbitov, v bezradné skleslosti, ochablým krokem těch, kteří nejsou přesvědčeni o tom, že všechno takto končí... Můžeme si představit jejich pobledlé tváře, po nichž stékají slzy... a otázku: copak může Láska zemřít?
Na rozdíl od učedníků, ony jsou tam – stejně jako vyprovázely Mistra při Jeho posledním výdechu na kříži a potom Jej spolu s Josefem z Arimatie pohřbily – obě tyto ženy nedokázaly utéci, odolaly, čelily životu takovému, jaký je, a snesly hořkou chuť nespravedlnosti. A jsou také tady, před hrobem, mezi bolestí a neschopností podlehnout a připustit, že by tímto způsobem mělo vždycky všechno skončit.
Zapojíme-li svoji představivost, objevíme v tvářích těchto žen tváře mnohých matek a babiček, dětí i mladých lidí, na něž doléhá tíže mnohé nelidské nespravedlnosti. Spatříme v jejich tvářích odraz všech těch, kteří v ulicích města pociťují bolest bídy, bolest vykořisťování a obchodování s lidmi. Spatřujeme v nich také tváře těch, kteří zakoušejí pohrdání, protože jsou imigranti, sirotci bez vlasti, domova a rodiny; tváře těch, v jejichž pohledu se zračí osamělost a opuštěnost, protože mají příliš svraštělé ruce. Odrážejí se v nich tváře žen a matek, které pláčí, protože vidí, že život jejich dětí je pohřben pod tíhou korupce, která odnímá práva a láme mnohé aspirace, pod každodenním egoismem, který křižuje a pohřbívá naději mnohých, pod ochromující a neplodnou byrokracií nedovolující, aby se věci změnily. Jsou to tváře všech těch, kteří ve své bolesti kráčejí ulicemi města a vidí ukřižovanou důstojnost.
Ve tváři těchto žen jsou tváře mnohých, najdeme možná tvoji i moji tvář. Jako ony můžeme pocítit pobídku jít a nevzdávat se před faktem, že se věci musejí takto končit. Vskutku v sobě nosíme příslib a jistotu Boží věrnosti. A také naše tváře vypovídají o zraněních, o mnoha nevěrnostech – našich i těch druhých – mluví o pokusech a prohraných zápasech. Naše srdce ví, že věci mohou být jiné. Můžeme si však nepozorovaně zvyknout na soužití s hrobem, na soužití s frustrací. Ba více, můžeme dojít k přesvědčení, že takový je zákon života, a znecitlivovat se úniky, které jenom zhášejí naději, kterou do našich rukou vložil Bůh. Takové jsou často naše kroky, naše chůze se podobá chůzi těchto žen, chůzi, která vede mezi touhou po Bohu a smutnou rezignací. Neumírá jenom Mistr, spolu s Ním umírá naše naděje.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV