A jakpak že nám tu hento oné perpetuum mobile cvičí? Inu, asi takhle: Malej českej člověk maká jak robot ve fabrice, co patří zahraniční firmě. Při tom spotřebuje naše zdroje - energii, suroviny, vodu, vzduch, a zbytek životního prostředí. Za to dostane (v lepším případě) asi tak čtvrtinu až třetinu toho, co bere dělník v Německu, anebo v Rakousku, a v západním okolí. A to, co ten malej českej untrmenš měsíčně vydělá, tak to hned odevzdá na akumulaci svojí pracovní síly (pro tu zahraniční firmu), a na životní náklady svojí rodiny. Čili na benzín, elektriku, teplo, vodu, a ty další tuzemské zdroje, co tady ale už dávno vlastní ty zahraniční firmy. A to, co mu zbyde, odevzdá za jídlo v řetězcích zahraničních firem. V rámci pravidelných akcí, slev a dalších těch frajdej svátků. A od prvního příštího měsíce zase nanovo. A mezitím nás pravidelně stát zadluží u zahraničních bank, aby měl na platy státního aparátu, a na odvody do fondů eurosajuzu. Což činí každoměsíčně. A tak tady to perpetuum mobile cvičí už 30 let a „šlape to, jak švýcarský hodinky“ někde u Davosu na kopci. Jenže …

Montovny tu přidanou hodnotu nevyrobí. Daně a dividendy tečou do ciziny většinou přes ráje bez daňových povinností. Takže „emčéčé“ jim sponzoruje i tohle - už asi třicet let. Za tu dobu republika zchudla. Cui bono? Ve prospěch právě oněch cizích vlastníků. Stát navenek oslabil jako kbelík řediny z jednoho sáčku čaje pigi, co „je silnější, než Twiggy“ a silně se snaží tvářit jen dovnitř, např. formou restrikcí proti svým daňovým poplatníkům, občanům a voličům v tuzemsku. A tohle si lid umí velmi rychle spočítat. I za těch 30 let zpětně. Vox populi už bublá, jako papiňák. A je to čím dál víc slyšet, vidět, i znát. A nezastřou to ani pokusy typu „očkovací louskáček“, atd. Možná jen dočasně, přechodně, ale ne definitivně a „na furt“. Pamětníci vědí, že tohle není radno podceňovat, anebo dokonce ignorovat. Jenomže na horní palubě se tančí, a v tom velínu na kapitánském můstku se okázale a velmi bujaře slaví to jaksi dost podivně utrpěné „vítězství“.  

Ta situace v jistých kruzích jakoby symbolicky připomínala i jednu lidovou anekdotu:

Běží mamánek domů a radostně volá na celou pavlač: „Maminko, maminko, tak jsem konečně dostal funkci. A velikou!“ A maminka se ho zvědavě ptá: „A kde, synáčku? Kde?“ A mamánek nadšeně: „No přece na palubě Titanicu, maminko! Na palubě Titanicu!“