"Musíme splnit vše, co se dá, jen abychom Němcům vyhověli. Nedáme-li jim to hned, vezmou si to sami. A až dáme všechno a nepomůže to, budeme se bít! Válka je hrozná, příšerná ... půjdeme do ní statečně. Nebudeme lehkým soupeřem. Jen v tom případě, kdyby nás spojenci opustili, nepovedeme náš národ na jatka. Nechceme národ vyvraždit. Nepůjdou-li oni, ztrácíme stát, ale musíme aspoň zachránit národ. Proto musíme ustupovat až do nejzazších důsledků." (ministr Bechyně, březen (!!!) 1938, zástupce ČSSD v politickém výboru 3. Hodžovy vlády, podle: https://www.rozhlas.cz/zaznamy/vltava/#/2018-09-29/10)

***

Před 80 lety abdikoval prezident Beneš a mnichovská zrada byla dokonána. Chtěl jsem na to téma napsat článek, jak těžké je si státnost vybojovat a jak snadné je ji ztratit a s ní potenciálně i národní existenci, ale nestíhám, tak jen stručně:

Zrada byla vždy v minulosti vnímána jako něco daleko horšího, než vražda, něco, co bolí dvojnásob. To nemusím rozvádět. Ale za zradu si zrazený může často tak trochu i sám - stejně jako my si do značné míry můžeme sami za Mnichov. Naším problémem byly – a stále jsou – bezbřehý idealismus a nedůvěra ve vlastní schopnosti.

Naše prvorepubliková diplomacie byla neskutečně idealistická a absolutně věřila v psané smlouvy. Nechápala nebo nechtěla chápat, co ví každý vekslák, totiž že smlouvy strany dodržují tehdy, pokud jsou pro ně výhodné – nikdo, tedy pokud to náhodou není váš tatínek či maminka – nepřebírá vůči vám závazky, aniž by z toho sám taky něco měl. Proto v okamžiku, kdy smlouva pro někoho být výhodná přestane, popř. dostane, třeba i domněle „lepší nabídku“, snaží se ze smlouvy nějak vyvázat, nebo ji prostě a jednoduše nedodrží; to druhé platí zejména tam, kde neexistuje síla, která by mohla splnění smlouvy vynutit, tedy zejména v mezistátních vztazích. A československá diplomacie ve Francii (a na ni navázanou Anglii) bezmezně věřila, neměla žádný plán B … a to navíc v situaci, kdy německé západní hranice byly mezinárodně smluvně zaručeny, ale k uznání východních hranic Německa se Západ neměl. Beneš musel nejpozději od října 1925, kdy byly sjednány Locarnské dohody, vědět, že je politikou Británie neplést se do záležitostí střední Evropy...

Lidé nejsou dobří nebo špatní - lidé mají především zájmy. A podle toho stojí na té či oné straně. A státy tím spíš. Nejednají tak, jak je to správné ... jednají tak, jak je to užitečné a aby přežily.

***

15. září vyšel na Idnesu článek „Vnučka lorda Runcimana ve Žďáře pátrala, proč potopil Československo: https://jihlava.idnes.cz/historie-valk…/jihlava-zpravy.aspx…

Po jeho přečtení jsem přirozeně nabyl dojmu, že lord Runciman nepřijel Československo potopit … on se jen přijel přesvědčit, že se opravdu nějakým nedopatřením nebudeme potopení bránit a dělat potíže. A z toho hlediska byla jeho mise „úspěšná“.

Protože my jsme pro Francii, a tím spíš pro Anglii, nikdy nebyli partneři. Partneři spolu jednají jako rovný s rovným … jeden není závislý na druhém, ale oba jsou na sobě závislí rovnou měrou. Naše elity však v podstatě nikdy nevěřily v možnost naší samostatné existence, v možnost, že bychom se mohli v krajním případě bránit sami, vždy nás stavěly do pozice státu – invalidy či malého dítěte, nikoli do pozice státu – partnera. Jejich heslem bylo „jsme moc malí, sami nezmůžeme nic.“ Odtud pak frustrace národa, protože národ se bránit chtěl. Frustrace trvající dodnes, frustrace přirozeně násobící frustraci z Bílé Hory.

Náhodou jsem v sobotu narazil na pořad Českého rozhlasu „Ministrem v nejtěžších chvílích“ – je to čtení z pamětí Františka Ježka, který v březnu vstoupil do rekonstruované vlády Milana Hodži a jako jediný zástupce své strany Národní sjednocení byl účasten i jednání vládního politického výboru, kde se předjednávala důležitá rozhodnutí a z jehož jednání pochází i úvodní citace; byl tam jediný, kdo se stavěl proti jakýmkoli ústupkům: „O hranicích se nevyjednává, ty se hájí zbraní“, bylo jeho krédo. Z jeho zápisků z té doby si člověk udělá představu, jaká nálada tehdy ve vládě panovala a že mnichovský diktát byl fakticky přijat ještě dřív, než Německo, Francie, Británie a Itálie na tu myšlenku připadly … i Beneš, když ještě na poslední chvíli uvažoval o použití arbitrážních dohod (navazovaly na ty Locarnské), kde by se s námi muselo jednat, chtěl tak učinit jen proto, aby získal měsíc času, v naději, že do té doby se ve Francii změní vláda: https://www.rozhlas.cz/zaznamy/vltava/#/2018-09-29/10 (od 10:00 - vřele doporučuji, a současně doporučuji poslechnout si to hned, protože za tři dny ten celodenní záznam zmizí a v audioarchivu to není a obávám se, že ani nebude)

***

Dnes to není jen stejné, je to horší.

Tak jako tehdy, i dnes je ve většině našich politických elit pevně zakořeněna představa, že samostatně fakticky nemůžeme existovat – jsme moc malí … proto se musíme o někoho opřít - o EU, o NATO ... dříve to bylo pro změnu Rusko. A výměnou za to nabízíme bezbřehou poslušnost. Opět se stavíme do role státu-invalidy, závislého na pomoci ostatních, opět předem rezignujeme na to, abychom byli spojencům rovnocenným partnerem. Opět si říkáme o to, abychom byli hozeni přes palubu jako první. Co hůř, dnes to už není jen záležitost politických elit … nevůle k samostatné existenci dnes prosákla dolů, a stále častěji slýchám úvahy "a k čemu je vlastně dnes národ dobrý, to je přežitek, a co by na tom vlastně bylo špatného, být spolkovou zemí Německa, stejně už nás mají koupené a platí dobře“ … no, jasně, že mají, když se neumíme chovat jako partneři a chováme se stále jako Mimoni, co si hledají svého pána.