Také jsem se nad věcí zamyslel, a protože se stále považuji za mladého člověka, napadlo mě, že nejlepší bude vycházet z vlastní, otevřeně podané zkušenosti.

Vyrůstal jsem v jednom nevelkém okresním městě. Nebyl to Škvoreckého Náchod, ale klidně bychom mu též mohli přezdívat Kostelec. A ať je to pěkně moderní, hodné nastupujícího pokolení, říkejme rovnou Kostelec 2.0.

Žila, byla v něm jedna soudružka učitelka základní školy s režimu „nejloajálnější“ aprobací: občanskou výchovou – ruštinou. Její zápal pro jedinou existující Pravdu, pokud možno předžvýkanou úvodníkem Rudého práva, místními novinami Průboj či oběžníky, byl příslovečný. Snad o to více, že neměla vlastní děti a po těžké bouračce jí zůstaly trvalé fyzické následky. Nápadně kulhala. Zvlášť tu druhou životní tragédii nesvedla světu „zapomenout“. Stala se jakýmsi ženským protějškem „kulhavého učitele na čelo“ v Mišíkem zhudebněné Kainarově básni. Nešlo o malého chlapečka, jehož stříhají do hola, ale o přistřihnutí křídel dozajista. Věčně rozesmátá žákyně, třídní komik, s ní po předvedení Joffreye de Peyraca zažívala do konce docházky pomístní peklo.

Přinášení pravověrných tiskových aktualit se v hodinách soudružky učitelky považovalo za stejně samozřejmé jako dýchat vzduch. Tudíž nad tím, jak agresivně nutila žáčky kupovat sovětský časopis Murzilka se už ani nikdo nepozastavoval.

Jenomže přišel listopad osmdesátého devátého, jemuž dle vzpomínek zasvěcených předbíhaly tajné schůzky, na nichž se předběžně udělovaly funkce. Dotyčná kantorka v okresním městečku pochopitelně do takové VIP společnosti nepatřila, leč i tak měla dostatek příležitostí se projevit v celé charakterové nahotě. Moc chutná i v malém.

Zachovala se přímo ukázkově. Mávnutím kouzelného proutku začala nosit „revoluční kokardu“ a proti údajně revolučnímu, ve skutečnosti „gulášovému“ řádu se vymezila rovněž jinak. Z ruštiny, náhle ostouzené, přešaltovala na kantorku nesvětové řeči – němčiny. Byla, pravda, toliko o dvě lekce před svými žáky, ovšem to vůbec nevadilo. Člověk musí umět improvizovat! Když její vlastní učitel v nepovinném jazykovém kurzu ochořel, na základce měly „děti revoluce“ na beton opakování. Nu co, úpadek vzdělání tak nějak k převratným dobám patří…

Horší bylo, co se dálo v hodinách občanské nauky, jež paní učitelce samozřejmě zůstala. Minulost zmizela, byla dobře navlhčenou houbou smazána. Jak se to ostatně děje na konci každé školní hodiny. Lekce skončila. Vykřičník!

Až do nebes zakomplexovaná dáma hlásala nové svaté, jediné pravdy, aniž by byť na okamžik vypadla z nové role. Za komunistickým parlamentem jednomyslně zvoleného Havla by dýchala a s temperamentem tvrdila, že již „tehdy“, za onoho času, při návštěvě Moskvy, jí svitlo.

Vše bylo opět křišťálovější než křišťál. Zaplaťbůh černobílé. Pojednou jsme se dozvídali, že čím bude více věřících, tím bude společnost mravně vyspělejší. A na mou naivní otázku, jak je to vlastně skutečně v komplikované válce o Bosnu, se dotyčná hluboce zamyslila, aby pronesla doslovnou citaci z aktuálně pravověrného tisku. Klišé z propagandy: „Komunističtí Srbové utlačují národy Jugoslávie.“ Konec hlášení.

Ona věta se mi vryla do šedé kůry mozkové. Jednak jsem tuhle frázi znal z novin, a vlastně i kvůli ní jsem se ptal. Druhak jsem jí přiložil ke vzpomínkám své o pět let starší sestry, jíž učila tatáž, a přece docela jiná třídní.

Byl jsem z toho všeho nesvůj, leč na závěr osmiletky mi nepřišlo ani tolik překvapivé, kterak kulhavá učitelka stejně agresivně, a nejspíš i obdobně hmotně motivovaná, zneužívá postavení výchovného poradce v jiných pořádcích. Místo vojenské střední školy propagovala konkrétní, čerstvě ustavenou instituci privátní. O kvalitu nešlo. Každý se přece na nových poměrech může podílet každodenní černou prací…

Na střední škole se poměry víceméně nezměnily. Tamější občankářka, jež si za předchozího režimu dělala u vrchnosti dobré oko přednáškami z marx-leninismu a vědeckého ateismu, mě poslala do nejmenované vzdělávací organizaci vyřídit, že omylem dostala pozvánku na setkání bývalých pedagogů.

Na vysoké… Tekl proud dál stejným korytem, jak jinak. Dnes profesor politologie vyšel z předchozího studia ruské filologie a specializoval se na ruský politický systém či teorii totalitarismu. Přednášel, krom dalšího, velice zajímavý, specializovaný předmět o jeho dějinách. Vzpomínal při něm se studem, jak za mlada utíkal z univerzitního Prvního máje, načež u piva nadával na komunisty. S nadšením ovšem zmiňoval kýžené politické změny, za nichž dosáhl akademických titulů, jimiž se ostatně pravidelně představoval. Liboval si v návštěvách opulentních rautů a stejně tak miloval historické drby, jimiž znevažoval klasiky. Hodně současně mluvil o negativní úloze šedé zóny v historii nebo o intelektuálních „nosičích vody“...

Když na akademické půdě nastal problém zjevně etického charakteru, do nějž měl z titulu svých správních funkcí zasáhnout, nejapně se vymlouval, že u událostí nebyl a původce zlovolného a psychopatií zavánějícího průšvihu je přece odborník. Jeho habilitační práce je mimořádně kvalitní. Tak co mu tím pádem můžeme vyčítat, viďte. Musel jsem se mu smát. Tím mohutněji, že jsem zrovna dočetl poučnou knihu Vladimíra Neffa „Trampoty pana Humbla“. O figurce, co se kvůli prospěchu točí jako korouhvička po větru měnících se společenských zřízení. Od toho mého smíchu už mě nezdravil.

Snad si říkáte, posluchači, proč vám to všechno vyprávím. Prvořadě proto, jelikož od dětství slýchávám nářky starší generace o neutěšených veřejných poměrech a zklamání z polistopadového vývoje. Najmě dříve narození bez ustání volají po příchodu nové generace. Lepší, mravnější, jež napraví ošklivý svět vezdejší. Není sice jasné, co a jak se změnit má, ale infantilní iluze, příbuzná ideálům minulému režimu, je tímto hotova. Iluze je to dokonale falešná, popírající obecné zákonitosti vývoje. Úmyslně vyviňující právě tyhle skupiny z procesu dospívání vlastních dětí a vnoučat. Ignorující staletími formovanou atmosféru u nás doma. V jednom velkém Kostelci.

Pavel Kopecký

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.